Šílenci na českém trůnu: Habsburkové

Nevzpomínáme na ně v dobrém. Po Bílé hoře se pro nás tato mocná evropská dynastie stala ztělesněním cizáckého útlaku trvajícího nekonečná tři staletí. Před Bílou horou však za ni země Koruny české mohly být, celkem vzato, rády. Zvláště pak kvůli zářné osobnosti Rudolfa II. Byť ona záře bývala občas trochu zakalená.

Věc vysoké politiky

Habsburkové usedli na český trůn poprvé roku 1526, kdy se českým králem stal Ferdinand I. Habsburský (1503-1564). Nestalo se tak nějakým diktátem nebo nátlakem, ale na základě práva českých stavů volit českého krále vždy, když předchozí král zemřel bez nástupce. K této situace právě došlo úmrtím Ludvíka Jagellonského (1506-1526) v bitvě u Moháče. Reálnou šanci na zvolení měli tři uchazeči, z nichž Habsburkové podpořili svoji kandidaturu smlouvou o vzájemném nástupnictví, kterou již dříve uzavřeli s Jagellonci.

Rudolf II. (1552-1612) byl v pořadí třetím Habsburkem na českém trůně, na který usedl ještě za vlády svého otce, opět v důsledku jednoho z mnoha tahů tehdejší vysoké mocenské politiky. Projevoval se jako zádumčivý mladík, což dějepisci obvykle přičítají rigidní výchově na španělském královském dvoře, jíž se mu dostalo. Na druhou stranu ovšem zmiňují i jeho zálibu v lovu a různých kratochvílích, ženy nevyjímaje. Obvykle se usuzuje, že již tehdy se začala projevovat Rudolfovo základní duševní onemocnění, bipolární porucha (dříve manio-depesivní psychóza), k níž se později připojila paranoia (Kdo by ji ale jako císař neměl?) a ke konci života možná i schizofrenie a bludné představy.

Vědy a sbírky jako únik?

Za této situace je pochopitelné, že také Rudolf se snažil, stejně jako jeho podobně postižení předchůdci, svým obtížím nějakým způsobem uniknout. Protože jeho intelekt, a ten byl značný, zůstal až téměř do posledních let jeho života nedotčen, císař si uvědomoval, že jeho záchvaty vzteku střídané melancholickými dny v samotě císařských komnat rozhodně nelze považovat za normální. Když se věnoval svým sbírkám, určitě pociťoval úlevu, protože se zaobíral tím, co ho těšilo a co ho bavilo. A když se věnoval vědám, například alchymii, možná přitom hledal lék na své četné a prohlubující se neduhy posléze nejen duševního charakteru.

Je dnes až s podivem, jak málo dokázali tehdejší lékaři, mezi nimi např. i Jan Jessenius, pomoci jednomu z nejmocnější mužů své doby, který si mohl dovolit koupit doslova cokoliv. Začátek rozpadu císařovy osobnosti se datuje přibližně do roku 1593 s tím, že následující čtyři roky se jeho stav stále zhoršoval, což šlo ruku v ruce s jeho neschopností efektivně (anebo vůbec) vládnout. Jako největší tělesný neduh později císaře sužovaly jakési „vředy“ na stehnech, kvůli kterým nemohl pořádně chodit ani sedět. Infekce z nich se postupně šířila do celého těla doprovázená projevy tuberkulózy (a/nebo syfilidy), cirhózy jater a vodnatelností. O účincích tehdejší léčby, zřejmě často i experimentální, můžeme jen spekulovat. Některé halucinogenní příhody z Rudolfova života, např. vize číše, která nejprve zběsile skákala po stole a nakonec sama vyskočila z místnosti oknem ven, lze pravděpodobně přičíst právě některým tehdejším lékům. Takové dlouhodobé zdravotní obtíže a pochybné duševní stavy by na náladě samozřejmě nepřidaly nikomu.

Šílený syn

Spravedlivě však musíme tomuto panovníkovi přiznat, že v jeho činech naštěstí převládalo depresivní ladění jeho osobnosti a že se nevybíjel v žádných ukrutnostech. Určité hypotézy předpokládají jen jeho údajně výjimečnou sexuální náruživost doloženou řadou z ní pocházejících levobočků (nejméně šest), k nimž se však hlásil a vždy je velkoryse zabezpečil (dívky věnem, chlapce postavením). Zároveň se však obával manželství a svatba na obzoru u něj bezpečně vyvolala zhoršení zdravotního stavu. Jako jeden z celkem šestnácti sourozenců navíc ani nepociťoval žádnou odpovědnost za „zachování rodu“.

To, že jeho rozhodnutí nemít legitimní dědice, bylo správné, možná svým chováním podpořil jeho zřejmě prvorozený syn, jehož matkou se stala jeho císařova dlouholetá milenka Kateřina Stradová, dcera jeho dvorního antikváře. Rudolf měl se synem původně navzdory jeho nelegitimnímu původu zřejmě velké plány, jak lze usuzovat z honosného jména a titulu, které mu vybral – Julio Caesar markýz D´Austria (1586-1609). U Julia se však rozvinula zřejmě dědičná duševní porucha do naprosto šílené podoby schizofrenie doprovázené sadismem a prchlivostí. Vyvrcholila dvojím mučením a nakonec zavražděním Markéty Pilcherové, teprve šestnáctileté dcery lazebnice v Českém Krumlově v roce 1608. Nakonec Julio zohavil její tělo takovým způsobem, že si vysloužil doživotní internaci. Ta netrvala dlouho. Již následujícího roku císařův syn zemřel jako naprosto nepříčetná troska ve zcela zdevastované a znečištěné místnosti. Bezprostřední příčinou smrti bylo zřejmě udušení v důsledku prasklého abscesu v krku, spekuluje se však i o tom, že byl zavražděn jedem nebo uškrcen, dokonce možná přímo na císařův rozkaz. Je pravda, že nad jeho smrtí pocítila lítost snad jeho matka, otec pro něj rozhodně netruchlil.

Proč se právě u Julia projevila duševní choroba s takovou razancí, těžko říct. Kromě něj měl Rudolf II. s Kateřinou ještě další dva syny a tři syny, u nichž se toto rodové prokletí neprojevilo. Vynikla mezi nimi ale jen jedna z dcer, Dorothea d’Austria, a to jako jeptiška ve Španělsku.

Šílená prababička

Jako příčina Rudolfova ne zcela normálního duševního stavu a jasného šílenství jeho syna se obvykle uvádí blízký pokrevní vztah jeho rodičů, kteří byli bratranec a sestřenice, což znásobilo rodinné dispozice pro tuto chorobu, zřejmě dědičné. Psychickými problémy trpěla již Rudolfova prababička Jana (Johana) I. Kastilská (1479-1555), zvaná Šílená. Podivně se začala chovat během svého čtvrtého těhotenství, kdy ji okolnosti odloučily od jejího milovaného manželka manžela Filipa I. Sličného (1478-1506) z rodu Habsburků. Zavírala se tehdy v komnatě a kromě svých rodičů nechtěla s nikým mluvit. Naplno její šílenství propuklo po Fiipově náhlé smrti (zřejmě na nějakou infekční chorobu). Johana, tehdy po šesté těhotná, vyzvedla z hrobky v Miraflores jeho tělo a osobně s ním putovala krajem, aby jej nechala pohřbít v Granadě, kterou pro ten účel považovala za vhodnější. Po porodu posledního králova potomka, pohrobka Kateřiny, ji nechal otec internovat v klášteře, kde Johana žila až do své smrti o téměř padesát let později.

Již tehdy měli její současníci jasno, po kom Johana šílenství zdědila. Měla ho údajně po své babičce Isabele Portugalské (1428-1496). Neobvyklá trudnomyslnost u ní poprvé propukla po těžkém porodu prvního dítěte, dcery Isabely, a prohloubily ji výčitky svědomí za popravu jistého hraběte z Luny, kterou svými intrikami zosnovala. Po smrti manžela, Jana II. Kastilského (1405-1454) ji jeho syn, jemuž byla nevlastní matkou, nechal internovat na hradě Areval i s jejími dvěma dětmi. Tam zcela pomatená královna vdova bloumala hradními chodbami, aniž poznávala, kde se nachází. Na duševním klidu jí určitě ani to, že údajně vídávala přízrak popraveného hraběte z Luny. Tato vize pro ni byla tak přesvědčivá, že na hraběte dokonce volávala.

Až sem, hluboko do 15. století, tedy sahají kořeny duševní choroby „našeho“ Rudolfa II. Když jeho stav porovnáme se stavem jeho příbuzných, musíme konstatovat, že nakonec dopadl ještě dobře. A kdyby nebylo jeho jisté duševní anormality, sotva by dokázal vytvořit svoje naprosto unikátní a dodnes pověstné „rudolfínské sbírky“. O několik artefaktů bychom byli chudší i my tady v Česku, o Švédsku nebo Rakousku ani nemluvě. Za to dnes Rudolfovi II. jeho výstřelky určitě rádi odpustíme.

Jitka Lenková

Obr.: wikipedie

Předchozí díly:

Šílenci na českém trůnu: Přemyslovci

Šílenci na českém trůnu: Lucemburkové