Konec světa v Černobylu

Město Černobyl má bohatou historii, první zmínka je datována již v roce 1193. V 16. století v něm žila velká židovská komunita, v období 2. světové války dosahovala až 80 % místního obyvatelstva. V průběhu okupace nacisty byli místní Židé vyhlazeni. Po válce bylo město kvůli nízkému počtu obyvatel a snadnému přístupu k vodě vybráno pro výstavbu jaderné elektrárny. Měl tak začít jeho nový rozkvět…

Výstavba elektrárny V. I. Lenina začala v roce 1970 ve vzdálenosti 15 kilometrů od Černobylu, současně začala výstavba města Pripjať. Po spuštění prvního reaktoru v roce 1977 se město Černobyl stalo regionálním centrem. „V Černobylu měla vzniknout největší jaderná elektrárna na světě s dvanácti reaktory. V tragédii se megalomanské plány změnily po spuštění čtyř reaktorů, další dva byly těsně před dokončením,“ vypráví o místě Monika Nedvědová, která s Černobyl Tour vozí zájemce do oblasti tragédie.

Černobylská tragédie

Největší jaderná katastrofa v dějinách planety se udála 26. dubna 1986. Výbuch nastal ve čtvrtém bloku elektrárny kvůli selhání několika náhodných faktorů. Reaktor měl uživatelsky odstavený bezpečnostní systém kvůli právě probíhajícímu experimentu, který měl testovat nouzový provoz turbogenerátorů. Snížení a okamžité prudké zvýšení výstupního výkonu, spolu se zastavením chlazení jádra reaktoru, vedlo k přehřátí paliva a následné parní explozi.

V 1.23:45 hodin ráno došlo ke dvěma masivním výbuchům. Vzhledem k úplnému vysunutí regulačních tyčí nešlo výbuchu zabránit. Bylo zjištěno, že některé bezpečností systémy byly vypnuté nebo dokonce úplně mimo provoz. Kombinace radioaktivní páry a vodíku odhodila 1200 tunový kryt reaktoru a prorazila střechu. Pár sekund poté přišla druhá exploze. Zatímco první exploze byla způsobena tlakem páry, druhá spálením rychlých neutronů jaderným výbuchem s dávkou zhruba 0,3 kilotun.

Zásadní vliv na nehodu měl lidský faktor. Experiment totiž měla provést speciálně vyškolená směna. Ovšem kvůli nadcházejícím květnovým slavnostem byl experiment odložen o celou jednu směnu, což znamenalo, že ho museli provést zaměstnanci, kteří ho nepřipravovali. A noční směna zahrnovala méně zkušené zaměstnance. Krátce po havárii byly ostatní reaktory odstaveny a řízení elektrárny se odehrávalo v krizovém bunkru pod elektrárnou, zaměstnanci zde však byli před radiací chráněni pouhé tři hodiny.

Cesta radioaktivního mraku

Radioaktivní prach se šířil ze zničeného čtvrtého reaktoru, a kontaminoval ovzduší. Prvním krokem při likvidaci havárie bylo uhašení požáru reaktoru. Jako první přijela speciální hasičská jednotka spolu s hasiči z města Černobyl a Pripjať, kteří požár střechy a okolí uhasili zhruba za čtyři hodiny po explozi. Nicméně v jádru reaktoru hořela směs obsahující jaderné palivo a grafit. Požár reaktoru se podařilo uhasit až patnáct dní po výbuchu.

„Hasiči, kteří zde zasahovali, neznali pravou příčinu požáru, ostatně požáry v elektrárně nebyly ničím neobvyklým, a tak jen nalili na reaktor vodu. To výrazně zhoršilo situaci a vyvolalo sérii dalších menších výbuchů. Aby se zabránilo dalšímu šíření radioaktivity, byl reaktor naplněn 5 tisíci tunami písku smíchaného s kyselinou boritou, vrhaných přímo do reaktoru z helikoptér. Tyto materiály přikryly hořící reaktor, ale v reaktoru se stále zvyšovala teplota,“ vypráví Monika Nedvědová.

Dodnes zájemcům o prohlídku vysvětluje, že hrozil další výbuch, který by způsobil řetězovou reakci výbuchů, jež by z mapy vymazaly až 320 kilometrů vzdálené město Minsk a celá Evropa by se stala na tisíce let pravděpodobně neobyvatelnou. Armáda se rozhodla snížit teplotu zasypáváním reaktoru tunami olova. Díky tomu se teplota v reaktoru okamžitě začala snižovat, olovo se rozpustilo a vytvořilo zátku nad jádrem reaktoru. Měsíc po havárii se úřady rozhodly uzavřít celý blok do betonového sarkofágu.

Tragické následky jaderného výbuchu

Následky nehody byly katastrofické. Výbuch vymrštil radioaktivní látky do výšky dvou kilometrů. První radioaktivní oblak se rozšířil až do Skandinávie a vrátil se zpět nad Ukrajinu. Druhý se dostal přes Polsko do Československa a Rakouska, tam změnil směr a zamířil zpět do Polska. Dnes je známo, že není v Evropě místo, kam by se radioaktivní mraky nedostaly. Nejvíce byla postižená území dnešní Ukrajiny a Běloruska. Vedení Sovětského svazu se rozhodlo evakuovat části země kvůli kontaminaci. V procesu kontaminace hrál roli i radioaktivní jód, tento prvek má krátký poločas rozpadu a krátce po nehodě se přirozeně rozkládá. Dnes se znečištění skládá zejména z látek, jako stroncium a cesium. Tyto látky znečišťovaly okolí po celá desetiletí. Izotopy plutonia bude možné v místě nehody a jejím okolí detekovat několik tisíc let.

Monika Nedvědová dodává, že vyšetřování nehody bylo oficiálně uzavřeno s tím, že pracovníci elektrárny nedodrželi bezpečnostní předpisy. Ředitel elektrárny Brjuchanov a hlavní inženýr Fomin byli odsouzeni na deset let, zástupce hlavního inženýra Djatlov na pět let, náčelník reaktorového cechu Kovalenko a vedoucí směny Rogozhkin na tři roky, státní inspektor Laushkin na dva roky vězení. Události v elektrárně odstartovaly změnu bezpečnostních pravidel v jaderné energetice a zahájily jaderné odzbrojení po celém světě.

Informace o počtu obětí katastrofy se různí. Přímými obětmi byli zejména zaměstnanci a hasiči, kteří dostali smrtelné dávky radiace. V prvních třech dnech bylo hospitalizováno 299 pacientů s příznaky různých forem onemocnění způsobených ozářením. Do roku 2005 bylo oficiálně udáváno 31 obětí. V roce 2005 se již hovoří o počtu čtyř tisíc obětí. Většina z prvních obětí je pohřbena na hřbitově Mitino v Moskvě. Každé tělo je pohřbeno v betonové rakvi kvůli vysokému ozáření.

Katastrofa ovlivnila životy přibližně 800 tisíc lidí. Oficiální dokumenty rozdělují oběti do několika kategorií. Největší skupinu činilo asi 240 tisíc likvidátorů, 116 tisíc lidí bylo obyvatelstvo znečištěných oblastí v okolí katastrofy. Dalších 220 tisíc lidí z širší oblasti Černobylu bylo evakuováno později. Přesto dodnes ve znečištěných oblastech žije asi 5 milionů lidí. Více než 10 milionů lidí je nemocných a dá se předpokládat šíření nemocí po další 3 generace. Odhaduje se, že v přímém důsledku tragédie zemřelo na 250 tisíc lidí.

Pripjať – výkladní skříň sovětského svazu

Stavba Pripjaťi začala 4. února 1970. Byla určena pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Jednalo se o město srovnatelných kvalit s Moskvou, disponovalo železniční stanicí, přístavem, nemocnicí, supermarketem či zábavním parkem. Průměrný věk obyvatel byl tehdy velmi nízký, asi 25 let.

V den havárie přibližně 45 tisíc obyvatel o hrozbě radioaktivního znečištění nikdo neinformoval, natož aby jim poskytl jódové pilulky pomáhající proti ozáření. Nehoda způsobila, že úroveň záření překročila běžné hodnoty o více než tisícinásobek. Evakuace se uskutečnila až 36 hodin po nehodě. Obyvatelé si s sebou mohli vzít pouze nezbytné věci a úřady jim slíbily návrat do 3 dnů aby nevznikla panika. Evakuační autobusy se sem sjížděly z ostatních částí země, jejich kolona byla dlouhá 20 kilometrů a bylo jich více než 1100. Město bylo vylidněno do tří hodin. A zůstalo to tak navždy. Po evakuování Pripjati v následujících týdnech začala evakuace dalších vesnic ve vzdálenosti 30 kilometrů od reaktoru a trvala až do května. Všude proběhly dekontaminační práce. Uzavřená zóna byla několikrát během let rozšířena. Naposledy v roce 2004, kdy byli přemístěni do nových bytů v regionech Kyjeva obyvatelé posledních vesnic.

Během evakuace si lidé nemohli vzít domácí zvířata, či auta. Aby se zabránilo další kontaminaci prostředí, speciální síly likvidovaly každé zvíře v oblasti. Dnes je zakázáno vstupovat do zóny s výjimkou bývalých obyvatel, kteří navštěvují hřbitovy nebo osob s povolením. Přibližně 80 osob stále žije v uzavřené zóně na vlastní riziko. Kromě toho zde pracuje na 3 tisíce pracovníků ve speciálním režimu. Jenom v elektrárně jich pracuje přibližně 2300, i když je od roku 2015 pouze v udržovacím módu coby rozvodna elektrické energie.

Město duchů

Město je dnes hlídáno policií a armádou, stejně jako celá uzavřená oblast. Celé město bylo dva roky po nehodě řízeně vyklizeno a pozůstatky vybavení vyrabovány, proto zde nezůstal jediný zachovalý byt. Obyvatelé měli možnost se čtyři měsíce po katastrofě vrátit, aby si vzali cenné věci, ale této možnosti využilo pouze minimum. Ve městě byla vojenská továrna až do roku 2000, plavecký bazén fungoval do roku 1998, dnes to jsou rabováním nejvíce zničená místa. Pripjať byla doslova postavena na zelené louce. „Vše je z betonu a domů se zmocnila příroda. Vegetace je zde netknutá po více než 30 let. Několik budov se již zřítilo. Celá oblast je příkladem toho, jak se matka příroda vyrovná s činností člověka. Za 100 let z tohoto města zůstanou pouze zarostlé ruiny se stopami tehdejší civilizace,“ popisuje zakázanou oblast dnes Monika Nedvědová.

Uzavřená zóna je ukazatelem tragédie a největší nehody v oblasti jaderné energetiky. Po více než třiceti letech se stává místem naděje. Je to téměř jediné místo na světě, kde je vidět, jak matka příroda vzdoruje člověku. Proto se oblast stala v roce 2016 přírodní rezervací. Naleznete zde pospolu ojedinělé volně žijící živočichy: vlky, jeleny, rysy, divoká prasata, bobry či divoké koně Převalského. U těchto zvířat nebyly zjištěny žádné mutace a jejich počty rostou.

Každoroční návštěvnost zóny je víc než 70 tisíc lidí. Cestovní ruch má významný vliv na místní hospodářství. Zóna je vojensky hlídanou oblastí s vlastními pravidly a podmínkami. Černobyl v roce 2018 opět začal vyrábět elektřinu. Vyrostlo zde 3 800 solárních panelů, které zásobují 2 tisíce domácností. Investoři zde také plánují postavit zásobárnu jaderného paliva pro Evropu. Nový kryt zvaný Archa poskytne na dalších 100 let bezpečí a pro Ukrajinu spolu s Evropskou unií, která projekt 2,3 miliardy EUR financovala, čas na nalezení možností, jak demontovat a vyčistit nejen starý sarkofág, ale také vše, co zbylo z reaktoru.

„Nadále však existují lidé, kteří v zakázané zóně zůstali a žijí zde dodnes. Je to nepředstavitelné, jiný svět, peníze zde nic neznamenají a místní přežívají jen díky péči několika neziskových organizací. I my jsme se připojili ke kolegům z Polska a pravidelně sem vozíme oděvy, přikrývky nebo krmivo pro zvířata a základní potraviny,“ říká Monika Nedvědová. „V rámci exkurze do míst černobylské tragédie místní navštěvujeme. Jejich obydlí jsou dodnes – na rozdíl od vyrabované Pripjati – neskutečně autentická. Zde si nejlépe uvědomíte, co místa postihlo. Samota, odloučení, nemoci. Ale i neuvěřitelná síla přírody a lidského ducha, které navzdory všemu v oblasti žijí dodnes.“