Rytíři nepočítají hrách do hrnce

Kdy je člověk ještě velkorysý a kdy už rozhazovačný? Kdy je ještě spořivý a kdy už lakotný? Jak najít tu správnou míru v dané době, v daném prostředí a mezi danými lidmi?

I když znám hodně úsloví a přísloví, větu o tom, že někteří lidé „si počítají hrách do hrnce“ jsem zaslechla teprve nedávno. Snad proto, že zazněla z úst člověka, jehož mateřštinou je němčina, čili jde o úsloví cizozemské.

Je pravda, že jej vyslovil tak trochu s pohrdáním a odsouzením těch, kteří si počítají hrách do hrnce. V daném případě to nebyl hrách, ale nějaké euro drobné, a bylo to na zahraniční cestě. V dané souvislosti počínání těch dotyčných počítačů hrachu působilo opravdu malicherně, trapně a uboze. A hlavně jako malost. Když jsou i při takové mimořádné příležitosti schopni hrdlit se o nějaké to euro, navíc za situace, kdy onen dotyčný hovořící o počítání hrachu uhradil nemalou část výdajů na tento podnik ze svého.

Jistě, můžete si říct, kdy hodně má, může i hodně dát. Může, ale i nemusí, Napadlo mě v té souvislosti jiné úsloví, známé snad ještě méně. Zní: „Vznešenost nás učí mrhat našimi zisky.“ Jeho autorem je, jak jinak, francouzský rytíř. Jmenoval se Peir Cardenal (1180-1278) a jako trubadúr svým uměním oblažoval zejména dvory jihofrancouzských velmožů. Byl bytostně přesvědčen o tom, že zabývat se něčím tak přízemním, jako jsou pozemské statky, je naprosto nerytířské. To přísluší těm, kteří nejsou urození, třeba kupcům, krčmářům a podobné verbeži.

Nebyl s těmito názory ve své době sám. Sdílel je i asi o generaci starší jihofrancouzský vyhlášený bouřlivák, rytíř a rovněž trubadúr, Bertran de Born (? – 1215). Po většinu svého života pozemskými statky neoplýval a občas to s povzdechem zmínil i ve svých písních, tzv. sirventes. Přesto pro něj majetek jako takový nebyl důležitý. Rytíř má přece na starosti vznešenější poslání a žádné přízemnosti, svou čest a případně dámu svého srdce. A když mu nějaký krčmář chtěl „počítat hrách do hrnce“, možná dokonce i doslovně, neváhal mu své urozený rytíř vysvětlit své životní zásady a postoje i nějakou tou pádnou ranou.

V dobových pramenech se přitom dochovaly záznamy o tom, že nešlo o nějakou trubadúrskou pózu. Rytíři bývali skutečně neskutečně marnotratní, dokonce se i trumfovali, kdo je marnotratnější, tedy kdo více pohrdá světskými statky. Jan Lucemburský tak prý jednou nechal vařit polévku, či co, na ohni, kam se místo dřeva na topení přikládaly voskovice. Svíčky, tehdy z pravého včelího vosku, patřily mezi nejluxusnější zboží vůbec. Dnes považujeme tohoto našeho panovníka za rozhazovačného, on se však choval jen tak, jak mu kázala rytířská čest.

Samozřejmě ne každý si dnes může dovolit okázale utrácet, ale úzkostlivé škudlení a šetření může být někdy kontraproduktivní. Pokud peníze vnímáme jako formu energie, je přirozené energii přijímat i vydávat. Kdo ji za každou cenu zadržuje, nijak nepřispívá k jejímu koloběhu, místo jiskřivé bystřiny pak vzniká jen slepé mrtvé rameno s nevábnou stojatou vodou. Když energie neodtéká, nemůže ani přitékat.

Každý výdaj tedy v sobě skrývá potencionální příjem. Když se na to podíváte takhle, budou vám vaše výdaje hned milejší, a to i ty nutné. Možná se pak odvážíte i nějakého toho výdaje ne nutně nutného, ale třeba i trochu rozmařilého. Ani nemusí být příliš vysoký. Hlavně ho realizujte s lehkou rytířskou vznešeností. Zkuste to. Nebudete litovat.

Jitka Lenková