Když se řekne asertivita aneb Projevte přirozeně své emoce

Latinské assere znamená osobovat si něco, tvrdit to s jistotou, zdůrazňovat to. V češtině je používán problematický výraz "sebeprosazování".  Příliš totiž připomíná razantní dosažení svého. Vhodnějším názvem zřejmě je opis - přímé, přiměřeně sebevědomé jednání nebo ještě volněji přeloženo - zdravé sebeprosazování.

foto / Freepik

Znalec asertivity má umět přirozeně projevit své emoce. Má dokázat spontánně reagovat, má umět dávat najevo svá přání a požadavky. Má dokázat sdělit své jasné stanovisko, nemluvit mlhavě a jen napovídat chytrému. Umí oponovat. Říká ne na nepřijatelné požadavky.

• Asertivita by měla zlepšit vaši schopnost brát věci s nadhledem, ale i jednat a vyjednávat, nebát se, nerozčilovat se.
• Asertivní je upoutat pozornost tam, kde je toho třeba a kde to považujete za nutné.
• Asertivně lze řešit konflikty bez trpkosti a dávat chybujícím možnost napravit jejich chybu.
• Asertivitou je možno mírnit hněv a rozčilení tím, že je nebudeme považovat za dopink, bez něhož neprojevíme své názory, až pohár trpělivosti přeteče.
• Asertivně je možno bez pocitů viny sdělovat nepříjemná rozhodnutí, realizovat opatření a požadovat postupy, jež jsou sice správné a vyplývají ze zákonů, ale těm, s nimiž jednáte, příliš nevyhovují. Tímto způsobem lze hledat a najít kompromis, pokud to považujeme za správné, ale stejně tak asertivně setrvat na svém stanovisku zcela beze změny tam, kde podobně jako Napoleonovi gardoví seržanti u Waterloo nemáme kam ustoupit.

Komunikace i přístup k životu

Asertivně lze řešit problémy, vysvětlit žádoucí, nezbytné postupy, vyslovovat přání, hodnocení a ocenění. Z toho vyplývá, že asertivita je souhrnem zásad komunikace a zároveň i přístupem k životu. Není to filozofický směr ani návod, jak žít čtyřiadvacet hodin denně. Máme vždy plné právo rozhodnout, zda budeme v danou chvíli a s danou osobou jednat asertivně, nebo ne. Co je důležité mít na paměti, je cíl, čeho svým jednáním chceme dosáhnout, případně zda nám v danou chvíli více záleží na konkrétním výsledku, nebo na dlouhodobém vztahu. Ne vždy je prohrou, co vypadá na první pohled jako ústupek.

Asertivní ženu nemusí představovat bojovná Amazonka, ale také bytost, která svým jednáním působí na první pohled křehce a žensky. Taková moudrá Šeherezáda z pohádek Tisíce a jedné noci, která se pasivně nepodřídila svému krutému údělu, ovšem ani nezvolila otevřený boj proti sultánovi, je příkladem dokonalé asertivity v ženské podobě. Není tedy prohřeškem proti asertivitě, pokud se rozhodneme jednat v určité situaci zdánlivě neasertivně za předpokladu, že jsme se tak svobodně rozhodli a tazvaně "víme, co děláme". Je zcela asertivní, jestliže se necháme dejme tomu manipulovat maminkou, rázně se budeme prosazovat v zaměstnání a současně budeme plni vcítění a pochopení vůči manželskému protějšku nebo dítěti. Své v předchozí větě zmíněné rozličné role a vazby můžeme naplnit a rozdělit i jinak. Jsme to my, kdo rozhoduje, a samozřejmě neseme za své rozhodování plnou odpovědnost.

Základní životní přístupy

V úvahách o tom, zda a jak být aktivní, je podstatou rozdělení tří základních životních přístupů na: pasivní, agresivní a asertivní. Pasivně jednající člověk nedokáže prosadit své požadavky a neumí je ani přiměřeně sdělit. Působí unaveně, vyčerpaně, depresivně, leckdy jako zělesněná výčitka. Vyzařuje z něj přání "být pokud možno neviděn a neslyšen". Ve společnosti více lidí si sedává nejraději dozadu nebo do kouta. Pokud promluví, pak tichým, nesmělým hlasem. Typické jsou po něj postoje: "Na to já nemám, na to bych nikdy nestačil(-a). Je nutné držet ústa a krok. Nezbývá mi než nést svůj úděl..." Agresivní člověk užívá vulgárních slov, odvolává se na "hlas veřejného mínění" typu "to vám přece řekne každý", zvyšuje hlas, ostentativně práskne dveřmi. Agresivní jsou i postoje: "všichni jsou špatní, jenom já jsem dobrý", "firma by dosahovala vynikajících výsledků, jenom kdyby zákazníci neměli nesmyslné požadavky", "podřízený by vynikl, jen kdyby mu šéf neházel klacky pod nohy"... Další formou agrese obviňujeme sami sebe. Máme výčitky svědomí, prožíváme pocity viny. Lze se zmínit i o agresi zaměřené vůči opačnému pohlaví. U mužů se projevuje postoji typu: "všechny ženské jsou slepice" (případně jiná domácí zvířata, hysterky apod.). Z téhož šuplíku pocházejí i narážky na pověstnou ženskou logiku. V ženské podobě se agrese směrovaná vůči mužům promítá do postojů: "za všechno můžou chlapi, kazí nám život", případně "chlap nemyslí mozkem, ale ...". Zvláštní formou může být agrese ženy vůči jiným ženám. Zpravidla za agresorem můžeme vidět ženu nešťastnou, která má pocit, že si takzvaně "zpackala život". Přímo obludných rozměrů, odpovídajících ženské schopnosti intrikařit, pak nabývá agrese vůči těm příslušnicím slabšího pohlaví, které mají podle jejího mínění život šťastnější. Bránit se všem těmto agresivním útokům lze jak jinak než asertivně.

Deset základních asertivních práv

• Máme právo sami posuzovat své chování a city a být za ně odpovědni.
• Máme právo nenabízet žádné omluvy a výmluvy ospravedlňující naše chování.
• Máme právo posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za řešení problémů druhých lidí.
• Máme právo změnit svůj názor.
• Máme právo říci: "Já nevím."
• Máme právo být nezávislí na dobré vůli ostatních.
• Máme právo dělat chyby a být za ně zodpovědní.
• Máme právo dělat nelogická rozhodnutí.
• Máme právo říci: "Nerozumím."
• Máme právo říci: "Je mi to jedno."

Co z asertivních práv vyplývá? Nikdo jiný než my sami nemůže hodnotit to, co opravdu chceme, děláme, oč usilujeme. Pokud tak činí, promítá do svého hodnocení vlastní postoje. Tak nám vlastně podstrčí něco, co není naše. Pozor na tzv. RODIČE v nás. Máme na mysli onu část lidského JÁ, jež shrnuje morálku, etiku, tradici poplatnou době svého vzniku. Vystupuje seriózně, rezolutně a shrnuje názory důležitých lidí našeho života. Pod tlakem rodičovských rádoby vychovatelských pravd si leckdy necháme namluvit věci, jež nám komplikují život a rozhodování v něm.

Typy asertivity

Ani v asertivním chování nemá mít "každý jen tu svou za jedinou". Typů asertivních projevů je víc. Uvedeme některé nejčastější: Základní asertivita Jednoduché, jasné, přehledné sdělování a požadování. Lze sem zařadit jak přání, tak odmítnutí. Empatická asertivita Empatie znamená vcítění do druhého. Zlí jazykové tvrdí, že zakladatelem empatické asertivity byl pařížský kat sdělující Marii Antoinettě před popravou: "Madame, chápu, jak se cítíte, učiním vše pro to, aby to bylo snesitelné..." V této formě asertivity je místo pro pochopení, akceptování druhého člověka, ale také pro plnění povinností a naplnění vlastních zájmů. Jisté je, že "muž je v některých situacích jako pařez", jak pravil Dostojevskij, a chybí mu schopnost vcítění. Pro ženy z toho plyne ponaučení, že lépe je o této skutečnosti vědět než naivně očekávat, že pokud vás váš partner miluje, tak přece musí tušit, co si právě přejete. Netuší, a pokud mu to jasně nesdělíte, ani tušit nemůže, aniž by to byl od něj zlý úmysl. Stupňující se asertivita Krok za krokem, pokud nám není vyhověno, zvyšujeme kalibr asertivity. I zde je možno zvolit příměr z katovského řemesla. Prvním, povinným stupněm středověkého mučení bylo pouhé předvedení mučicích nástrojů katem. Ve srovnání s dalšími i pro kata fyzicky náročnými postupy byl první krok poměrně dobře finančně hodnocen. Zřejmě proto, aby si mistr dal záležet. Teprve když se adept mučení nepřiznal, bylo pokračováno dále... My nemučíme, ale asertivitu stupňujeme. Postup máme pod kontrolou. Je-li nám vyhověno, okamžitě přestáváme vyvíjet nátlak. Jde nám o věc, ne o to protějšek zničit. Konfrontační asertivita V tomto případě pojem konfrontace neznamená vždy střet, ale poukaz na rozpory mezi slovy a činy. Neútočíme, jen žádáme nové, doplňující informace. Hovoříme klidně, věcně, nevzrušeně. Tam, kde se náznak střetu objevuje, zdůrazňujeme svou snahu po domluvě. Asertivita s prvky sebeotevření Nemluvíme o tom, co je kladné a co ne. Poukazujeme na své kladné i záporné stránky a na naše formy řešení situací. Negativní asertivita Přesnější by zřejmě byl daleko košatější název "pozitivní komunikační reakce na negativní kritické výroky okolí". V tomto případě souhlasíme s kritikou, ale nenecháme se jí zaskočit. Jsme velmi sebekritičtí sami a tím snižujeme agresivitu kritika, který čekal spíše výmluvy. Selektivně ignorující asertivita Tato varianta bývá uváděna ipod stručnějším názvem "selektivní ignorování". Jde o asertivní schopnost pominout situace, kdy náš protějšek jednoznačně "vypadne z role", chová se zcela nemožně a nejrozumnější je to, co se stalo, "nevidět, neslyšet", neboť bychom se obrazně řečeno museli brodit v blátě, přičemž není možno zůstat čistí. Toto umění využijeme zejména v situacích, kdy se protistrana sníží k urážkám a chování takříkajíc "pod úroveň". Lze použít také v kontaktu s podnapilým člověkem.

Jak bez ztráty kytičky prosadit svou

Prosazovat svou lze i postupy jemnými jako hedvábí. Na prvním místě je mezi nimi technika požádání o laskavost. Východiskem je názor, že člověk nemá čekat, až mu jeho přání ostatní přečtou z očí. Pravděpodobnost toho, že nám bude vyhověno, se v běžně korektních, ba přátelských vztazích zvyšuje, použijeme-li tzv. osobní nasazení. Tedy ne pouze: "Buď tak laskav a udělej to...", ale "Buď tak laskav a udělej to pro mne."

napsal Martin Hauge

zdroj: Tomáš Novák a Yveta Kudláčková: Asertivní žena / edice Poznej sám sebe, nakladatelství Grada Publishing 2000