Babinet.cz  /  Magazín  /  Čtenářské příběhy  /  Eliška (47): Manžel se stydí nastoupit léčbu do psychiatrické léčebny

Eliška (47): Manžel se stydí nastoupit léčbu do psychiatrické léčebny

31.5.2019 - redakce Babinet.cz

Můj manžel je báječný muž. Jsme spolu opravdu dlouhá léta a tak už se dokonale známe. Jeden druhého vždy podporujeme, respektujeme a tolerujeme se. Patříme prostě k těm šťastným párům. Máme za ta léta vybudovaný opravdu stabilní a velmi hezký vztah. I proto teď nevím, jak dál. Něco takového, co se u nás děje nyní, jsme spolu ještě nikdy neprocházeli. Můj muž se jednoduše zhroutil a chtěl spáchat sebevraždu. A co hůř, nechce nastoupit léčbu do psychiatrické léčebny, jak mu bylo doporučeno. Ale ne třeba kvůli nějakým obavám, ale kvůli studu.

Můj manžel je velmi aktivní člověk, který je zvyklý tvrdě a vytrvale pracovat. Pracuje ve stavebnictví a má pod sebou spoustu lidí. S povýšením ale přišel i stinný zlomový okamžik. Plíživě toho začalo být na mého muže moc. A už to jelo. Ponocoval, nespal, míň a míň jedl, starosti se hromadily a on je z nedostatku času hrnul před sebou. Pak už nestíhal vůbec nic. Nestíhal být s námi doma, v práci začal dělat chyby, byl nesoustředěný a permanentně vystresovaný. A čím víc chyb dělal, tím víc byl samozřejmě ve stresu. Chtěla jsem s ním o tom mluvit, pomoci mu, ale sám pořádně nevěděl jak. Frustrace trvala tak dlouho, až jsme se začali postupně odcizovat. Přestával se mnou mluvit, pořád visel na pracovním telefonu, trpěl úzkostmi. Když jsem už já nic nezmohla, posílala jsem ho k doktorovi. Ale to odmítal. Hlavně proto, že na lékaře neměl čas. A pak jsem ho jednou našla ležet na zemi v koupelně. Spolykal prášky. Ihned ho odvezla rychlá a byla mu doporučena léčba. Já jsem si vždy myslela, že po takovém pokusu člověka do léčebny rovnou zavřou, aby se mu dostalo pomoci. A byla jsem překvapena tím, že takto to nefunguje. Léčba je dobrovolná. Můj manžel však léčbu nastoupit nechce. Myslí si, že by si na něj lidé ukazovali prstem. Ale co je komu po lidech? Jde přece o něj, o jeho život, o náš vztah. Jeho pokus o sebevraždu jej dostal ještě více na dno. Teď je samozřejmě na nemocenské, potuluje se po bytě v pyžamu ještě i ve tři odpoledne, s nikým moc nemluví a nic ho nezajímá. Vůbec si s tím nevím rady. Nevím, jak pomoci člověku, který o pomoc nestojí.

Eliška, 47 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

ilustrační foto: pixabay.com

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

dana987
31.5.2019 11:14

Manžel je zcela normální, Můžete ho oblbnou prášky, pak již nebude normální, nebo mu pomoci najít nový smysl přebývání. Buřty to nebudou. Zkuste příznaky transformace.

kolcava
31.5.2019 14:09

Eliško, váš manžel prošel vyhořením a podle toho, co píšete, je v hluboké depresi. Je pravděpodobnější, že bez pomoci se z toho tělo asi nevzpamatuje (deprese je změna fyziologie těla, chemických procesů v mozku, nikoliv nějaká blbá nálada), ale ústavní léčba je až poslední možnost. Vás manžel má pravdu: v česku je psychiatrická ústavní léčba takové stigma, že byste se po ní pravděpodobně stěhovali někam hodně daleko, kde vás lidé neznají, aby váš muž zase postavil svůj život na nohy. Možná i to by bylo těžké, protože mu je zřejmě kolem padesátky (nebo víc?), a v tom věku pro něho i při současné nízké nezaměstnanosti bude těžké najít práci, která nebude pomocná, a když zaměstnavatel po vstupní lékařské prohlídce ujistí, že váš muž byl v ústavním psychiatrickém léčení, dá přednost někomu jinému (i když mu tento důvod nesdělí). Takže: přestaňte doma mluvit o ústavní léčbě, to je opravdu až poslední možnost. Zkuste ale za každou cenu dostat manžela k nějakému dobrému psychologovi. Psycholog pozná, jestli manželovi lze pomoci jen z jeho strany, nebo jestli je to ve stavu, kdy léčba medikamenty je nutná, a pošle ho k psychiatrovi. Asi ano, ale pořád může stačit ambulantní léčba. Vy už o manželově stavu veřejně NIKDE, S NIKÝM a NIKDY nepovídejte, zhoršujete jeho stav. Váš muž by se měl hodně pohybovat - slovem "hodně" myslím několik hodin chůze, běhu nebo jízdy na kole denně venku, v přírodě. Měl by si vypracovat pravidelnost, s níž např. v 7 ráno, KAŽDÉ ráno, vyrazí. Pokud máte zahradu nebo chatu/chalupu, je také vhodné, aby se věnoval jejich zvelebení, ale s jasným rozvrhem a tak, aby práce za ním byla vidět (aby ji viděl také on). Je ze stavebnictví, mohl by se v tom realizovat. Navíc, je-li nemovitost v jiném prostředí, než kde bydlíte, pomůže mu to. Musí ale být schopen skutečně si stanovit rozvrh a držet se ho. Bude od vás potřebovat hodně chvály, ne posílání "do blázince"! V budoucnosti to s ohledem na jeho věk a prodělané vyhoření to vidím spíš na práci na volné noze, anebo na založení vlastní firmy. Pokud byste měli děti, které by s otcem začaly podnikat, bylo by to ideální. Necítil by se v tom sám, nesl by riziko společně s lidmi, kteří jsou mu blízcí a chápou, že se do nové kondice teprve musí dostat, využil by své zkušenosti a neprocházel by si znovu a znovu zklamáním, že v jeho původní profesi a na podobném místě ho nikdo nechce (každý odmítá) a jezdit s autobusem, nebo rozvážet jídlo, poštu atd. se stydí. Postupně by se mu vrátila chuť do života. Teď je ale v první řadě potřeba, aby do svého života vrátil řád a pravidelnost (žádné pyžamo a celý den před televizí) a dělal něco, co je za ním vidět a co ostatní ocení (pro začátel vy a vaše rodina). Opakuji, možná že to v jeho stavu už bez medikamentů nepůjde, ale o umístění do ústavní léčby už (v zájmu vašeho muže a vašeho společného života) nemluvte, pokud ho nenavrhne lékař jako jediné možné řešení. Hodně štěstí.

kolcava
31.5.2019 14:10

Omluva za hrubku a jiné překlepy: v Česku, samozřejmě, omlouvám se za překlepy.

Damián
31.5.2019 21:12

Já si myslím, že mu nejvíc pomůže dělat věci, které má rád. Myslím tím koníčky. Na nemocenské má dost času přemýšlet a trávit čas v klidu a hlavně odpočívat. Věřím, že vše dopadne dobře.

Lilia
1.6.2019 00:24

Milá Eliško, velice Vás chápu , sama mám doma syna 26 let a má již 2 roky deprese po nedokončeném studiu čínské filologii . Zkusily jsme léčení z antidepresivama , psychoterapeuti, sociální zdruzeni “ Focus”, soukromé léčení v lázních Jablonec nad Nisou. Vše je marně pokud sám nemocný nechce . Můj syn vše vzdal a nechce jít ani k obvodnimu lékaři .Vzhledem k tomu že vse se stalo po nedokončené studiu , nemá nárok na sociální podporu. Jsem na vše sama . Nejhorší je na tom ze pokud on sám nechce neuděláte nic ani k lékaři nepůjde . Tak ze získat dokumentaci že má opravdu deprese je nemožné . Naše společnost není na takové případy připravena . Je to zoufale, těžké , bolestivé a ne jen pro člověka který trpí ale i pro jeho blízké . Já už sama nevím co mám dělat , jsem na pokraji svých psychických i fyzických možnosti . Jediné co Vám mužů popřát : štěstí , trpělivosti ,lásky a naději .

normální chlap
1.6.2019 17:28

Lilia: ve 26 ho jeste muzete kopnout do zadku, at se kouka vzpamatovat sam a jde neco delat :-) Cinska filologie je mu na prd at dokoncena nebo nedokoncena. Muze delat manualni praci, to mu procisti hlavu :-)

Ely
1.6.2019 21:11

No nevím, co si myslet o depresi po nedokončeném studiu.. já jsem z první VŠ vyletěla jak kometa v půlce studia, protože jsem byla namyšlený lempl, a ztratila jsem tak zhruba tři roky života, to jsem si aspoň myslela. Na rok jsem odjela jako aupair, vyčistila jsem si hlavu (a propláchla játra :D ), našla si tenkrát nového chlapa a po návratu jsem si ujasnila, co studovat chci já a co chtělo okolí.. :D. Myslím, že by syn měl vypadnout z domu a buď vyjet do světa a tam makat chvíli, nebo makat rovnou doma a třeba zkusit dálkové. V 26 depka kvůli škole... No, tak magistr z čínštiny nebude, no. Ať maká chvíli rukama, a jde na dálkové studium něčeho praktického :). Nic proti čínštině, ale jestli je to srovnatelné s japanologií, tak tam jsem viděla u jedné spolubydlící, co za šílené nasazení to chce a jak se spolužáci perou mezi sebou o stáže atd. Paní s manželem na gauči doma poradit bohužel neumím...ale paní se synátorem bych vážně doporučila hledat s ním práci... Ano, vím, že deprese je nemoc a fakt nepomůžou procházky, ale vyhazov ze školy není důvod, aby byl zničen život neúspěšného študáka a jeho rodiny.

Lilia
2.6.2019 12:26

Dobry den Všem, díky za názory. Bohužel nejde jen o nedokončeném studiu .Je toho mnohem více bohužel : v 8 letech přišel náhle o milovaného tátu a byl to jeho vzor. V 18 měl vosklivou autonehodu , 4 roky po soudech . Ve 22- zklamání z lásky a 24 zklamání ze VŠ. Je velice inteligentní a sečtělý , čínštinu myloval byl z ni nadčený, měl plány odjed a studovat do činy. Byl plný života a plánu , po prvním ročníku si sám našel brigádu a pracoval v kuchyně . Musím říci ze čínština je velice náročný obor dá se to přirovnat k lékárskemu oboru . Ale jeho to nesmírně bavilo , viděla jsem jak z mého syna najednou je samostatný chlap , byl šťastný . Můj syn mluví v 5 jazycích včetně perfektní angličtině . Musím říci ze mezi délkou a těžkou depresi ( má to na papíru od lékaře ) je velký rozdíl . Jen ze kdo to nepřežil opravdu neví jaká je to vnitřní bolest , bohužel to není vidět jak kupříkladu zlomeninu nohy , ale jeho horší protože má zlomenou duši ato není vidět . Lidé z těžkou depresi dost často nemůžou spát celou noc a přes den spí - nespí . Také nemají v sobě sílu zdravého člověka vstát a udělat si jídlo natož jít do práce . Souhlasím ze určitě práce by mu pomohla a to jaká kolyf . Ohledně vyhazovu z domu , také jsem nad tím přemýšlela ale ruku na srdce když víte ze Vaše dítě trpí a je zoufale až na sebevraždu, nevidí smysl života - vyhodite ho ?????!!!!!!!!! Doporučuji přečíst články o čem vyprávějí bezdomovci . Zůstat na ulici je velice jednoduché ale dostanouse z ulice jen jedince a to zvětší pomoci jim někdo pomůže . Život na ulici není žádná legrace . Dostat se tam muže úplně každý . Jak sem říkala naše společnost vůbec není připravena na pochopení lidi v depresi . Mimochodem hodně slavných umělců a významných lidi si prošly depresemi - některé vyhrály boj ale některé prohrály : Petr Muk, Karel Svoboda , John Lennon, Eric Clapton.......... Přeji hezky den všem a pochopení pro lidi z depresi : comunikace , láska , odpousteni a víra dělají divy .

Lilia
2.6.2019 12:42

P.S. - zda se ze vyhodit člověka z depresi je velice jednoduché řešení ale ten moment v životě už slevám nikdy nevrátí . Tak ze pokud to bude chyba - bude to fatální chyba . Mužů to přirovnat k příkladu : kdy Vám do ruky se dostane velký zánět a bolí to , lékař Vám nabídne dvě možnosti : buď tu ruku odrizneme a budete mít klid a nebo zkusíme ji léčit ale je to nadlouho na 3-4 roky léčení . Co si vyberete ????? Je to na přemýšlení ............ každý volí svou cestu . A tak je to v mezilidských vztazích . Jsou rodiny kteří vyhodili své blízké a navždy o nich přišly . Jsou rodiny které podpořily své blízké v nouzi a po dlouhých trapenich a letech získaly je zotavené duše zpátky a jsou šťastné . Proto mluvím o trpělivosti , odpuštění a lásce .

normální chlap
2.6.2019 13:37

Zrovna vyhazovat na ulici neni nutne. Staci chtit aby si vydelal na jidlo a prispival na bydleni :-) Zklamani z lasky ve 22 letech snad zazil skoro kazdy, tim at se neohani. To pred tim je horsi, ale je to uz nejakych let, s tim se mel davno vyporadat. Proste mu prestan varit a prat a uvidis :-)

Ely
2.6.2019 14:18

Lilia, já bych nenavrhovala vyhodit... Svoje dítě bych vyhodila jen v případě, že by vědomě ubližovalo lidem, nebo zvířatům, násilník nebo tak... Navrhuji donutit pracovat. Věk by na to tedy měl... A čistě ze zvědavosti, co je Váš rodný jazyk? Zajímalo by mě to :).

Lilia
2.6.2019 19:27

ormální chlap: můj syn se nicym neohani, spíš říká ze zkouší hledat práci . Měl teda dva roky zpátky nastoupit do závodu, přihlásil se tam sám ale nenastoupil. Myslím si že má strach ( jeho táta tragicky zahynul v práci ) , je to asi v jeho podvědomí .Když jsem se ptala proč, řekl že neví. Naposledy pracoval na recepci - odešel . Je introvert , proto možná mu ta práce ne sedla. Syn říká ze kvůli náročnému dojíždění chtěl si najít poblíž domu práci ale nevyšlo to. Pak říká že pracoval jako skládáník. Před rokem zkoušela jsem mu pomoct z práci v Anglii , byl tam, vyřizovat si to ale neodletěl. Myslím že to psychicky nezvládl . Nevařim mu ani neperu - zvládá to sám a spíš vaří on mne když jsem doma,donedávna se staral i o našeho pejska, má ho moc rad. Já jsem momentálně v zahraničí jen občas jezdím domu . Ely: my jsme původem z Ukrajiny ale syn je v ČR od 2 let tak považuji za jeho rodný jazyk Český , vzhledem k tomu že vyrůstal v ČR. Domluví se : perfektně Česky, Ukrajinsky , Rusky , perfektně Anglicky , ve škole měl němčinu , slyšela jsem u něho i francuzčinu ale říká že je to jen par vět, a myslím že po dvou letech VS čínštiny - také ( moc ho to bavilo ).

Kasiopeja
4.6.2019 10:56

Dobrý den paní Eliško, každá rada drahá, když duše bolí a tělo onemocnělo. Vše ale souvisí se vším a Váš manžel se odklonil sám od sebe, od svého středu. Dostal se do bludného kruhu současné hektické doby a pohltil jej stres. Jak nemoc vznikne, tak i odezní, jen se Váš manžel musí dostat ke svému „Já“. Nyní je pravděpodobně po syndromu vyhoření (aktuálně již uznaná diagnóza) nebo atace úzkostné poruchy, nebo dokonce po psychotické atace, což víte Vy a Váš manžel dle lékařských zpráv. Ošetřující lékař by měl doporučit psychiatrickou ambulantní léčbu v kombinaci s psychoterapií. Ústavní psychiatrický pobyt je to poslední řešení, které máte k záloze. Pobyt je dobrovolný, ale může být i nedobrovolný, pokud by ohrožoval v psychotické atace (změně svého duševního zdraví) sám sebe na zdraví a životě, nebo své okolí. Většina psychiatrů své pacienty zamedikuje psychofarmaky dle diagnózy, což je v některých případech na krátkou dobu nezbytné. Některé stavy duševního onemocnění se dají zvládnout i bez medikace, ale chce to čas, trpělivost a vnitřní přesvědčení, že chci svůj stav změnit a vrátit se sám k sobě. Nastavit si pravidelný denní režim a spánek. Stanovit si malé cíle a pomalými krůčky vlastní vůlí a podporou blízkých se zotavovat. Být si vědom, že budou dny „dobré“ a dny méně „dobré“, že slunce pořád nesvítí, ale mračna se jednou roztrhají. Váš manžel má nemocnou duši, ale s dlouhodobým stresem se totálně změnil jeho metabolický proces, orgány pod vlivem tlaku začaly fungovat v režimu „pozor“ a neustále dostávaly od mozku pokyny být ve „střehu“. Tím se zatoxikoval celý organismus stresovými hormony a centrální nervová soustava byla vydrážděná na maximální obrátky. Kromě vnitřní stagnace přichází i stav fyzické únavy, která skoro jako by „paralyzuje“ celou bytost. Těžko půjde manžel běhat 5 km, když vyjít jedno patro do schodů může být „nemožné“. Je nutné začít pomalými vycházkami přírodou, plaváním v řece a pravidelnými dechovými cviky, které uvolní životní energii, cviky jógy se zotavovat na těle. Určitě bych doporučovala nejdříve vše v kruhu rodiny nebo menší skupině lidí. Minimalizovat kontakt do velkých skupin, neznámých míst, což je vždy stresující. Po určité době se tento stav změní, až manžel nabere více sebedůvěry a pocitu jistoty. A protože tělo je otrávené stresovými hormony kortizolem a adrenalinem (produkují nadledvinky), pravděpodobně bude chybět tvorba dopaminu a serotoninu (produkuje mozek), bude potřeba i doplnit stravu o antioxidanty. Doporučuje se rybí tuk – omega 3, dále selen a zinek, určitě vitamín B6, B12. Na noc z bylinných přípravků třeba Megne B6 relax, nebo Hypnox. Vše jsou přírodní produkty. Pokud manžel užívá jakákoli psychofarmaka, je nutná konzultace s ošetřujícím lékařem v otázce přírodních doplňků, neboť třeba třezalku nelze užívat s chemií a nelze chodit na sluníčko. Ne všichni psychiatři jsou nakloněni alternativní léčbě, která je účinná, ale delší na „úspěšný efekt“ zlepšení stavu a návrat ke zdraví. Doporučuji určitě další doplňující terapie v podobě masáží, reflexologie nebo akupunktury. Pravidelnou stravu obohacenou o bílkoviny, omezení cukru, vynechat alkohol, kofein a nikotin. Věnovat se koníčkům, klidně si dovolit den lelkování, ale mít na paměti, že nikdy jiný než já situaci nemůže změnit… Podívat se na veselou komedii, pohádku či si vyluštit pár křížovek. Pokud přijdou emoce, jakékoli, nepotlačovat je, ale nechat je plynout, prožít je, ale neztotožňovat se s nimi. Je jen pozorovat a mluvit o nich s blízkými či terapeutem. Jsme lidé, nikoli roboti. Jsme křehké bytosti, zranitelné a i muži mají právo na emoce. Není nutný stud, přiznání si své aktuální změny stavu psychiky je neuvěřitelná úleva, neboť se již není nutné schovávat ani s diagnózou bojovat. Je tu, je moje a já sní „mohu“ nejenom žít, ale především postupně zvládnout. Určitě by mohl ošetřující lékař doporučit skupinovou terapii v podobě denního stacionáře, kde se sejde skupina lidí s podobným příběhem a 7 až 8 týdnů se denně setkávají. Společně se zotavují v předem připraveném programu pod dohledem odborníků (psychoterapeuté, psychologové, psychiatři) ambulantně. Dále může lékař předepsat lázeňský pobyt. Určitě je léčba minimálně na rok a zvažovala bych podání žádosti u regionální OSSZ o invalidní důchod, pochopitelně přes ambulantní psychiatričku. Po skončení pracovní neschopnosti má manžel nárok na státní podporu v nezaměstnanosti na dobu 5 měsíců. Následně zvážení pracovního zařazení na zkrácený úvazek, možnou rekvalifikaci v jiném oboru, studium… Je možné spolupracovat s některou neziskovou organizací na podporu osob se zkušeností s duševním onemocněním, které klienty motivují k zotavení ve všech oblastech života (práce, finance, vztahy, léčba). V Praze jsou to: Fokus, Vida, Bona atd. Možností je hodně, ale to musí primárně chtít Váš manžel vše změnit. Vše má svůj čas, i jeho přesvědčení. Má poslední rada je: motivující kniha „Uzdravení bez léků a bez lékařů“ - David Servan-Schreiber. Přeji Vám a hlavně manželovi hlavně zdraví, vnitřní sílu a přesvědčení, že má smysl život žít zas plnými doušky… I tato „temná“ strana jeho Bytí, manželovi může ukázat, že je život vzácný a křehký dar. Věřím, že časem, jeho vůli a snahou přijdou zas okamžiky, kdy se začne vážit sám sebe, bude na sebe pyšný a bude mít rád své blízké, svou rodinu a lidi kolem sebe… Ať se Vám daří, přeji hlavně trpělivost. Držím palce a budu ráda, když dáte zprávu, jak pokračuje „zotavení“ manžela. Nebo třeba se manžel ozve se zprávou sám?  Příjemné prožití letních dní přeje Marci.

M.M
9.6.2019 14:54

Kolcava to napsala dobře. Pokud člověk projde vyhořením,má odbouchnutou duši,psychiku,energii,chemii v mozku a těle. Prošel jsem tím,a to nejhorší formou,jakožto pracující student, jediné jak se z toho dostat,je konzultace s psychiatrem, jemná psychofarmaka na zklidnění, na noc melatonin, který je prekurzor serotoninu,mozek si postupně srovná chemii sám, dostatečně spát, odpočívat, nikam nespěchat, vše dělat s láskou a klidem, protože tak to má být, každý se někam žene jako navedený ani neví proč, nebo musí skrz nabrané půjčky apod. tohle všechno je špatně, prostě teď Váš manžel musí začít jenom žít život, v klidu,míru, s láskou a hlavně bez stresu,opravdu začít žít,protože většina lidí jen existuje a funguje jak baterka pro systém. Změna práce kde nebude stres je samozřejmostí normální chlap 1.6.2019 17:28 Lilia: ve 26 ho jeste muzete kopnout do zadku, at se kouka vzpamatovat sam a jde neco delat :-) Cinska filologie je mu na prd at dokoncena nebo nedokoncena. Muze delat manualni praci, to mu procisti hlavu :-) Čínská filologie je na prd, nemyslím si,že teda budeš s takovými názory normální chlap, ale až budeš mluvit a psát čínsky, tak se zastav a mudruj, do té doby prosím tě, se nevyjadřuj k lidem,kteří se učí jeden z nejsložitějších jazyků na světě. Děkuji :)

M.M
9.6.2019 14:54

normální chlap 1.6.2019 17:28 Lilia: ve 26 ho jeste muzete kopnout do zadku, at se kouka vzpamatovat sam a jde neco delat :-) Cinska filologie je mu na prd at dokoncena nebo nedokoncena. Muze delat manualni praci, to mu procisti hlavu :-) Čínská filologie je na prd, nemyslím si,že teda budeš s takovými názory normální chlap, ale až budeš mluvit a psát čínsky, tak se zastav a mudruj, do té doby prosím tě, se nevyjadřuj k lidem,kteří se učí jeden z nejsložitějších jazyků na světě. Děkuji :)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip