Když jsme se seznámili s mým manželem, narovinu jsem mu řekla, že já děti prostě nikdy nechci. Byla jsem tak nastavená a dnes už vím, že tohle nastavení trvá dodnes.
Jednou jsem si zde v komentářích četla příspěvek, který mluvil o tom, že pokud žena nechce dítě, určitě by ho mít neměla. A já s tím nemůžu, než souhlasit. Je to přesně tak. A každá, která se do dětí nechá uvrtat, aniž by po nich sama opravdu prahla, je odsouzena k nepopsatelnému utrpení a neštěstí. Bez přehánění. Žije pak život někoho jiného. Život, který jí jakoby nepatří. Takovou ženu dlouhá léta nic nenaplňuje. Mateřský cit totiž nejde vynutit, nebo uměle navodit. Můžete se jen zachovat slušně a korektně k těm dětem, které za nic nemohou. Ale tenhle pohár jednou přeteče. Vygraduje útěkem od rodiny, špatně skrytou nevěrou, nebo nedůslednou výchovou.
Můj muž můj nejdřív naprosto respektoval to, že děti nechci. Dokonce se ke mně přidal, užívali jsme si jen jeden druhého. Tohle mi vyhovovalo. Chtěla jsem to takhle navždy. Jen my dva. Pak ale čím dál víc začal o dětech mluvit. S přibývajícím věkem po nich prahnul a já mu je nechtěla dát. Pořád jsme se hádali a oba byli neústupní. K těhotenství mě nakonec přiměl vydíráním. Když ne já, dá mu děti jiná. Měla jsem strach, že opravdu půjde. Otěhotněla jsem téměř na první dobrou. Ale těhotenství jsem probrečela a porod mi hnul s psychikou tak, že dodnes chodím k psychologovi.
Je to těžko popsatelné a je to pro mě opravdu těžké, něco takového přiznávat. Ale představte si, že se díváte na své dítě a nic. Nic necítíte. Z ničeho co udělá, nemáte radost. Dokáže vás naopak jen rozčilovat, omezovat a jste na něj permanentně jakoby uvnitř naštvaní, protože vám překáží. Je to jako dárek, který nechcete. Jsou s ním jen potíže. Teď to samozřejmě přeháním a snažím se pouze připodobnit. Synkovi bych NIKDY NIKDY NIKDY neublížila, ani mu nedala pocítit, že je nechtěný. Ale já to sama v sobě cítím intenzivně každý den. A to je ten nešťastný život, když přistoupíte na přání svého partnera, na úkor svého pocitu a přesvědčení. Nejsem špatná matka, ale je to jako doživotní vězení. Radost z mateřství nikdy nebudu umět pocítit a to mě při každém pohledu na toho malého chlapečka dusí.
Romana, 38 let
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
S výjimkou řádových sester jsem se s tím nikdy nesetkala, žáýdnou takovou ženu neznám, ale věřím, že vaše situace je těžká. Snad vám psycholog pomůže. Přesněji řečeno: možná jsem takové ženy potkala, dokonce několik, ale potkala jsem je až v době, kdy už na děti bylo pozdě. Jedna vydržela se stejně nastaveným a všemi okolo obdivovaným manželem až do jeho smrti a po jeho smrti už o životě s žádným jiným mužem neuvažovala, protože by nedostál jeho formátu (což je asi pravda). Na stáří ale byla sama, naštěstí dostatečně bohatá na to, aby vždy mohla mít pomocnice a pomocníky v domácnosti. Potřebu lásky a blízkosti ale měla a ty si za peníze koupit nemohla, chovala proto mnoho zvířat. Ostatní ženy, které znám a z vlastní vůle zůstaly bezdětné (ne že nemohly mít děti, anebo pro své dítě nenašly otce podle svých představ), zůstaly nebo zůstávají na stáří také samy. Vyrovnávají se s tím různě, některé s přehlíživostí ("Co s dětmi, jsou s nimi jen starosti, ať jsou malé, nebo velké"), některé s neskrývaným smutkem. Některé byly vdané a stalo se jim přesně to, čím vám vyhrožuje váš manžel: nějaká jináá žena se od něho nechala přivést do jiného stavu a on dříve či později za svým dítětem odešel. Shrnuto: děti nezaručují, že ve stáří nebudete sama. Ve většině případů ale úplně sama nezůstanete. Buď s dětmi, vnoučaty a pravnoučaty budete v kontaktu, možná dokonce budou vaší hlavní radostí a motorem v pozdním věku, anebo na ně aspoň budete myslet. Budete vědět, že někde jsou, budete si představovat, jak žijí, jak vnoučata rostou, budete doufat, že se případné přetržené vztahy zase napraví a bude to pro vás motiv žít. Osamělost určitě není vůbec nic hezkého v žádném věku, natož ve stáří. Pro heterosexuální ženy ve vaší situaci, které se vědomě rozhodnout nemít děti a s vysokou pravděpodobností riskují, že dříve či později ztratí i partnera (buď je opustí kvůli ženě, která bude ochotna zachovat jejich rod, anebo budou o hodně starší a děti už chtít nebudou, ale v takovém případě je jejich bezdětné partnerky asi přežijí), je důležité si ujasnit, jakými lidmi bude naplněn jejich čas zejména v době, kdy už nebudou mít kolegy a kolegyně v práci, anebo s nimi kvůli rozdílným životním stylům a starostem ztratí společnou řeč. Protože nestačí mít koníčky. Pro člověka je také klíčové být v kontaktu s jinými živými bytostmi. Někomu stačí pejsek nebo kočička, většina lidí ale potřebuje i pravidelná spojení s jinými lidmi.
Moc přemýšlíte.Děti se mi narodily v době kdy se z toho nedělala taková věda jako dnes.Prostě to patřilo k životu.Když byly dcery na světě chtěla jsem aby se jim dobře dařilo,chránila jsem je a pečovala o ně.Po otcích se nic zvláštního nechtělo a ani neočekávalo.Rozhodně neuživil rodinu a tak hurá do práce a do toho neustálého kolotoče kolem péče o rodinu.Nic jsem si neužívala-prostě normální život který vedlo dalších pár milionů rodičů.Jsem spokojená když se dcerám dobře daří a jsou zdravé.Od určitého věku se mi staly kamarádkami a to je fajn.Teď mám podobný problém jako vy , ovšem s vnoučaty.Nijak mě babičkovství nenaplňuje štěstím-jak často slýchám kolem sebe.Prostě se svými pocity jistě nejste jediná-syn je na světě a nemá cenu se v tom co cítíte moc patlat.Fungujte a bude líp.
S Kolcavou tak úplně nesouhlasím. Já děti nemám a nechci. A za dobu, co jsem pracovala jako soc. pracovnice jsem viděla mraky starých rodičů, na které všichni kašlali. Děti, vnoučata, pravnoučata, pratchýně...doplňte dle libosti. Je nutné si kolem sebe budovat síť lidí. Přátele, kamarády, známé. Zvolit si partnera, který buď děti také nechce (mezi muži to není tak zřídkavý jev), nebo partnera, který už má vlastní dítě a další nepotřebuje. Přeji Vám hodně sil. Já bych to nedala.