Můj manžel je mým dlouholetým partnerem. Byl vlastně první vážnou známostí, kterou jsem měla. Zamilovali jsme se a tak jsme se i vzali. A to velmi brzo. Po pár letech přišlo první dítě a tam někde jsem zjistila, že svého muže prakticky neznám.
S rostoucí zodpovědností a se změnou životního stylu, který dítě logicky přináší, byl manžel čím dál víc podrážděnější. Obtěžovalo ho, se o malou dceru starat a bylo znát, jak na to ve skutečnosti nebyl připravený. Chtěl všechen komfort, zábavu, nezávislost, svobodu, ale i uklizené zázemí, které jsem mu poskytovala před narozením dcery. Snažila jsem se mu ve všem vyhovět, seč mi síly stačily. Pořád jsem se soustředila na něj, na dítě a na domácnost, až jsem úplně zapomněla na sebe. Celé ty roky jsem mu vzorně pečovala o rodinný krb, až jsem se úplně zakuklila a neprohlédla jsem jeho manipulátorství.
Nikdy mě moc nikam nepouštěl a já jsem to nejdřív ani nevyhledávala. Byla jsem s ním ráda, z jeho společnosti jsem se těšila a cítila se v bezpečí. Nebylo to tak, že by mi něco zakazoval, ale nikdy neměl čas pohlídat dceru, tak mé odchody z domu pravidelně troskotaly na tomto problému. Když jsem měla odjet na víkend k rodičům, potřeboval auto. Když jsem chtěla chodit cvičit, zařídil domácí posilovnu. Když jsem chtěla ke kadeřnici, pozval mi ji až do domu. Když jsem chtěla jít po mateřské do práce, chtěl hned druhé dítě. Stalo se. Když jsem chtěla jít po druhé mateřské do práce, zařídil mi pracovnu doma a jako soukromá švadlena jsem pracovala nakonec z domu. A takhle to šlo celá dlouhá léta. Intenzivně se mnou manipuloval a rozebíral mě na minikousky, až jsem zmizela ze světa. Nemám kamarádky, moji rodiče zemřeli a jako jedináček jsem bez sourozenců. Dokonce ani mé zákaznice se u nás necítí dobře, když je doma manžel. Znervózňuje je to, jak pořád někde krouží a přísným pohledem všechno hlídá. Totálně si nevěřím a jsem na něm závislá. Na jeho financích, a myslím, že i na něm samotném. Jsem neskutečně opuštěná, nešťastná a ztracená sama v sobě. Za ta léta pod jeho vlivem mám dojem, že sama nedokážu udělat jediný krok vlastním směrem.
Manžel se mnou už ale posledních pár let bezostyšně a neskrývaně zachází jako s hadrem. Je agresivní, má výbuchy vzteku a párkrát mi vlepil demonstrativní facku. Dětí se to zatím nijak nedotýká, protože on je skvělý herec a já se snažím o totéž a nechci jim rozbíjet rodinu, ale nevím, jak z toho ven. Finančně nestrádáme a to mě vždycky zastaví. Bojím se, hrozně se bojím, že bez něj opravdu skončím na ulici tak, jak mi pořád tvrdí. Bojím se už ale vlastně úplně všeho.
Amálie, 42 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Milá paní, já jsem prožila něco podobného, až po 13 letech jsem našla odvahu a rozvedla se, na ulici jsem neskončila. Dnes už to není jako v dřív. Řešení se vždycky najde.
Odkládejte si peníze bokem pro případ že to "vybuchne". Vydělávejte...šijte, buďte kreativní abyste mněla co nabídnout na trhu v případe že se o sebe budete chtít postarat sama. Vydupejte si aspoň skupinové cvičení s jinými ženami, kamarádky si tam najdete. Každý musí občas ven mezi jiné lidi, pokud vám to zakazuje nebo dokonce fyzicky brání někam odejít tak už jste jednou nohou v pekle. Nemusíte se stresovat z toho že se najednou všechno rozpadne, ale připravujte se na situaci že z toho budete muset ven. Kdykoliv se to totiž může vyhrotit. A když si vydupete vycházky ven, doporučuji zajít místo cvičení na sezení k psychologovi popovídat si, ujasnit si to v sobě. Držím palce