Utekla jsem od oltáře!

Přesně tak. Nechala jsem stát před místním starostou a natěšenými svatebčany svého nastávajícího. Jaká potupa.  A přesto šťastné konce existují i bez papíru, na který se stále hledí jako na něco, bez čeho není dobré, ani vhodné existovat.

Když mě můj partner požádal o ruku, nadšeně jsem ihned souhlasila. Začali jsme plánovat pompézní svatbu. Přípravy byly v plném proudu a všechno šlo jako po másle. Těšila jsem se. Až nastal svatební den. Už ráno mi nebylo nejlépe. Přisuzovala jsem vše nervozitě, která je jistě pro každou nevěstu zcela normální. Jenže taková klasika to nebyla. Když jsem dorazila na radnici, a viděla všechna ta auta a svatebčany a dveře do síně, sevřel se mi žaludek. Ale tím velmi nepříjemným způsobem. Ve vteřině mi došlo, že se vdávat nechci. Prostě nechci. Chci být se svým partnerem, ale nechci ho za manžela. Nechci všechny tyhle věci, události a formality okolo. Miluju ho a miluju i náš dosavadní život. Tak, jak je to teď. Nechci nic měnit. Proč mi to všechno jen nedošlo dřív?

Nevím jak, ale vyškrábala jsem v sobě veškeré síly a nechala si zavolat svou svědkyni. Všechno jsem jí na chodbě radnice s pláčem vysypala. Když viděla, v jakém jsem stavu, zbělala jako stěna. Pronesla památnou větu: „Jestli se opravdu nechceš vdávat, vykašli se na to. Ti lidé uvnitř se budou muset smířit jen s tím, že jsi udělala něco, co se nesluší. Ale jestli to uděláš a nechceš to, budeš Ty sama ze sebe nešťastná, den po dni!“ Pak zaplula do obřadní síně.

Seděla jsem přímo naproti dveřím oné síně a připadalo mi to jako věčnost, než se křídla dveří znovu otevřely. Vyšel můj partner. Nikdo jiný. Poklekl přede mnou a já jsem si byla stoprocentně jistá, že mě teď bude přemlouvat a ujišťovat o tom, že se svatbou nic nezmění. Bude po mně chtít, abych se překonala, zahnala paniku a vešla s ním do síně, kde se nakonec vezmeme. Ale k mému údivu tohle neudělal. Začal se srdečně smát. Nejdřív jsem si myslela, že se vysmívá mně. Ale pohladil mě po tváři a podíval se na mě s tak mimořádným pochopením, až mě zamrazilo. Nebyl žádný křik, žádná hádka, žádná výtka. Milovala jsem ho v tu chvíli tak moc, jako ještě nikdy předtím. Padla jsem mu kolem krku, ale vzít jsem si ho stále nechtěla. Jak mě svíral ve svém náručí, dával mi najevo, že on to ví. Po chvíli za námi přišla jakási paní úřednice a oznámila nám, že za chvíli je další svatba a tak se musíme rozhodnout. Vešli jsme ruku v ruce do síně, ale před starostu jsme nedošli. V uličce jsme oznámili všem přítomným, že se nebereme. Ty vyděšené obličeje si nedovedete představit. Po utišení veškerého zmatku jsme, již před radnicí, všechny přítomné ujistili o tom, že je všechno v pořádku. Jen se prostě nevezmeme. Někteří se smáli, jiní nevěřícně kroutili hlavou. Aby té bizarnosti nebylo málo, proběhla i plánovaná hostina. Nakonec z toho byla akce jako víno a já nakonec byla téměř za hrdinku dne.

Od toho dne jsme spolu úžasných 12 let. Milujeme se stále stejně, vychováváme děti a pořád jsme toho názoru, že manželství není nade vše. Z data, které mělo být svatebním, jsme si zavedli výročí a každý rok se tak u romantické večeře smějeme tomu, jak jsme si místo svatebních fotek nechali orámovat radniční doklad o nevratné záloze, kterou jsme před svatbou zaplatili.

Šárka, 39 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová