Jak malý dohazovač ke štěstí přišel

Krátce před svými třicátými narozeninami mi přítelkyně Šárka oznámila, že si svůj další život představuje jinak než vedle mě. Tři roky, co studovala vysokou, jsme spolu žili a bylo nám fajn. Od té doby jsem žádnou známost nehledal. Našla si mě sama.

Několik dní po zahájení školního roku mi telefonoval starosta naší obce, abych se podíval na ústřední topení ve školce. Dělám to každoročně, chodím tam odpoledne, abych nenarušoval provoz, a většinou odcházím večer s uklízečkou. Školka má sice provozní dobu do pěti, ale většinou již kolem čtvrté je tu prázdno. Tenkrát seděl u stolečku klučina a hrál si s autíčky.

"Mirku, můžu tady Jiříka nechat s tebou? Skočím si do obchodu, aby mi nezavřeli," požádala mě učitelka. Přikývl jsem a věnoval se své práci. "Já vím, proč s tím šroubovákem otáčíš ten šroubek," ozval se za mými zády sebevědomý hlásek komentující mé snažení odvzdušnit radiátor s pořádně zrezlým ventilem. ?A to je hasák,? konstatoval zasvěceně malý brepta, když jsem se snažil povolit ventil.

"Máš doma dílnu?" zapřádal dále hovor klučík.

"Mám," přikývl jsem. "Můj děda má taky dílnu a má tam víc nářadí než tady v té brašně a má i větší hasák," vytahoval se.

"A já budu mít taky dílnu, abych tam mohl mamce všechno opravit."

Naši odbornou debatu přerušil příchod učitelky a maminky pětiletého mudrlanta. Utíral jsem loužičku po odvzdušňování a vůbec jsem nepostřehl, že malý filuta chňapl nejmenší hasák a zmizel s ním v šatně, kde ho čekala máma. Když odešli, stačila mi učitelka ještě říct, že se přistěhovali a bydlí sami v domku po babičce někde u rybníka. Jsme celkem malá vesnice, a jak se říká, vidíme si až do talíře. Učitelka mě zná od dětství, a tak jsem jí neměl za zlé, že mě tak obšírně informuje.

Bydlím sám v družstevní bytovce a dílnu mám vedle garáže v jejím sousedství. Druhý den po mé návštěvě školky, kolem páté odpoledne, někdo zvoní. Mezi dveřmi stál můj malý kamarád se svojí maminkou. Ta mi s rozpaky podává hasák. "Prosím vás, nezlobte se, Jirka vám vzal ten hasák ve školce."

"Já musím doma taky opravit radiátory," hrdě hlásí malý montér. "Ale vždyť my bydlíme v domku po babičce a žádné radiátory tam nemáme," červená se jeho doprovod.

Viděl jsem, jak hoch zvědavě nakukuje do dílny, a tak mě napadlo pozvat ho dál. V očích se mu zablesklo a bez rozpaků si to šinul k ponku, kde jsem měl rozdělané čerpadlo. Jeho máma cosi drmolila o tom, že nechtějí zdržovat, ale nakonec i ona překročila práh mého království.

Jirku všechno upoutalo. Stojanová vrtačka, agregát na svařování plynem i pečlivě vyrovnané montážní klíče na stěně dílny. Za chvilku měl ruce jako kominík. Na všechno si chtěl sáhnout. Vůči napomínání své mámy byl naprosto imunní. Jirka pak začal za mnou do dílny chodit sám. Stali jsme se dobrými kamarády a časem jsem začal kamarádit i s jeho mamčou. Zkrátka už nejsem sám a brzy budeme mít svatbu.