Nevíte si rady s první láskou?

Máte-li doma dospívající dceru, která právě prožívá svou první lásku a zažívá bolesti a strasti tohoto nádherného jí zatím ne dost dobře poznaného citu, pak by se jí měl do ruky dostat román, který vyšel v nakladatelství Mottto s názvem Láska si nevybírá od slovenské spisovatelky Kataríny Gillerové.

Je to příběh o mladé dívce Dominice, která se zamiluje do nesprávného muže. Ví, že on jí nemůže patřit a ona si se svým citem nedokáže poradit. Snaží se najít východisko ze své situace, která se ještě zhorší, když se v její rodině stane neštěstí-miluje a trpí.

Autorka je současná, román je psán srozumitelným jazykem. Velmi dobře jsou vystiženy pocity a problémy mladých lidí.

O autorce

Katarína Gillerová se narodila v Kremnici a vyrostla v Žiaru nad Hronom, kde vystudovala střední ekonomickou školu. Už tehdy publikovala v časopisech povídky a básničky, přispívala i do rozhlasu. Po maturitě odešla do Bratislavy, kde vystudovala při zaměstnání Ekonomickou univerzitu a kde v současné době žije. Je vdaná, má jednoho syna a pracuje jako ekonomka. V roce 2001 vydala knížku pro děti Moja kamarátka knižka, roku 2002 humoristickou knihu Úžasssná dovolená. Autorka je označována za slovenskou D. Steelovou.

Ukázka z knihy

Toho dne se laskající slunce snažilo zahnat obavy z vrcholícího podzimu. Já jsem si to však vůbec neuvědomovala a zprvu jsem ho nazvala Dnem katastrof. Určitě to znáte, jsou dny, kdy je nejlepší zůstat doma, nejraději v posteli, protože jen co vykročíte z bytu, hrne se na vás katastrofa za katastrofou. Někdy jsou to jen takové malé nepříjemnosti, ale když se opakují několikrát po sobě, pociťujete zoufalství a bezmocnou zlost.

Až teď vím, že toho dne jsem vlastně dospěla. Moje dětská bezstarostnost jako by se schovala někde mezi keři v parku a já se v podvědomí marně snažila ji najít, uchopit a sevřít v dlani. Ty bezstarostné, jakoby něžnou rukou chráněné dny se staly minulostí. Tehdy jsem ještě netušila, že tíha následujících událostí mě tvrdě přibije k zemi a ukáže prstem: Hleď, tohle je život!

Do té doby jsem byla rozmazlovaným dítětem, holčičkou, mladou, téměř osmnáctiletou slečnou, které mamka tolerovala občasnou lenost, otec drobné vzpoury a sestra, moje milovaná sestra, mi tolerovala všechno! I když byla o pět let starší, nikdy tak nepůsobila. Tichá, poddajná, pilná, poslušná – sen všech matek! Když nás mamka nechtěla pustit na diskotéku nebo jinou akci, byla jsem to já, kdo ji přesvědčil. Bojovala jsem i za svou Denisku, protože kdybych to nechala na ní, seděly bychom pořád doma. Nedokázala jsem pochopit, proč mají rodiče takový strach, aby se nám nedej bože něco nestalo. Myslela jsem si, že jen u nás panují neustálé obavy a že jiní rodiče jsou benevolentnější. Mamka mé nejlepší kamarádky Lenky měla moderní názory, což nám hrozně imponovalo, a já si přála, aby i moje mamka byla taková, aby občas nosila džíny, chodila na aerobik a měla svůj „ženský klub“ jako Lenčina máma. Neuvědomovala jsem si však, že když se moje mamka tolik věnuje péči o domácnost, připadá na mne a na sestru méně povinností. Bere ohled na to, že jsme s Deniskou celé dny ve škole a potom se ještě učíme doma, hlavně já. Tvářila jsem se, že jsem ta největší chudinka, ačkoli pod dějepisem jsem měla napínavý zamilovaný román.

Deniska byla zodpovědnější, a jakmile mohla, mamce pomáhala. Ještě dneska slyším, jak se z kuchyně ozýval dvojhlasný zpěv a rozezněl celý byt, když ty dvě čistily zeleninu nebo myly nádobí. Občas se do taktu rozléhalo bubnování na obrácený hrnec, anebo pokličky posloužily jako činely. To pak vyšel z pokoje i otec a s úsměvem se díval, co se děje. Já se však pro jistotu zašila ve svém pokoji, aby mi nepřidělili nějakou práci. Dobrá nálada tehdy vibrovala celým bytem a svět se mi zdál krásný. Ještě dnes vidím Denisku, jak s vlasy staženými do ohonu, v červeném tričku a džínech loupe brambory a občas vykřikne: „Takový mrňavý se ani nevyplatí loupat!“ Ale přesto je poslušně oškrábe všechny. Teď si uvědomuju, že takhle vlastně vypadá štěstí.

Když se vracím po několika letech na začátek onoho dne, vidím, jak se probouzím a s hrůzou zjišťuju, že jsem zaspala. Všichni jsou už dávno pryč a já se nedokážu vzpamatovat z nepříjemného hrůzostrašného snu. V tom snu jsem padala do černé jámy; snažila jsem se zachytit, ale nebylo čeho. Pohlédla jsem nechápavě na hodiny a nedokázala si vzpomenout, co je vlastně za den a kde jsem. Konečně jsem vstala z postele, utíkala do koupelny a opláchla si tvář studenou vodou. Zrak mi padl na tašku připravenou do školy a v té chvíli jsem se úplně probudila. Matika! Naházela jsem na sebe oblečení, naštěstí připravené už večer. První hodinu píšeme písemku z matiky a to nesmím za žádnou cenu zmeškat! Možná se to bude někomu zdát praštěné, protože normální přece je ulít se z jakékoli písemky, ale to neplatilo u našeho matikáře. Kdo nepsal písemku, musel v příští hodině počítat příklady na tabuli před celou třídou. To by ani tak nevadilo, ale každý takový nešťastník se stal terčem Tangensových „trefných“ poznámek, což vydržela jen velmi silná povaha. Například: dlouhé nohy – žádná logika, nebo: dlouhé vlasy – narovnané mozkové závity, krátká sukně – ještě kratší domácí příprava. Takových perliček se oběť u tabule naposlouchala víc než dost, zatímco celá třída se válela smíchy. Nikdy jsme si však na našeho matikáře nestěžovali, naopak, přímo jsme ho zbožňovali, protože navzdory svým příšerným bonmotům byl spravedlivý a nikdy studentům neškodil.

Já jsem se však chtěla za každou cenu takovému mučení vyhnout, a proto jsem pádila do školy. Vběhla jsem dovnitř zároveň se zvoněním a málem jsem se srazila s profesorkou němčiny. Rychle jsem zamumlala: „Promiňte,“ a chtěla jsem utíkat do třídy, ale popadla mě za ruku, prudce mě otočila k sobě a zasípala: „Dvorská, kolik mejkapu jste to na sebe napatlala?“

„Prosím?“ zeptala jsem se nechápavě, myslela jsem už na písemku.

„Takhle zmalovaná nemůžete jít na vyučování!“ zvýšila hlas, a upoutala tím pozornost několika dalších opozdilců. Byla rozrušená, halenka jí vylézala z kostýmu a páchla potem.

„Ale já nemám žádný mejkap!“ vykřikla jsem překvapeně.

„Ona je ještě k tomu drzá! Okamžitě se mnou půjdete do ředitelny!“

Táhla mě chodbou a já se podvědomě vzpírala, protože jsem si uvědomovala, že začátek matiky už nestihnu.

Kdyby tak věděla, že ještě před chvílí jsem byla v posteli a na líčení jsem vůbec neměla čas! A navíc vůbec mejkap nepoužívám, jen si občas trochu zvýrazním oči. Neuvědomila jsem si však, že od rychlého běhu mám červené tváře a rudé rty, do nichž jsem se z nervozity kousala, vůbec celá jsem byla taková zrůžovělá z vynaložené námahy. Zjistila jsem to až v ředitelně, když jsem se podívala do zrcadla nad umyvadlem. Při našem vpádu sekretářka vyplašeně vyskočila, až se málem polila kávou. Ředitelka nechápavě poslouchala, potom vytáhla papírový kapesník a přikázala mi, abych si utřela tvář. Hořela jsem hanbou, protože němčinářka nechala dveře otevřené a její křik bylo slyšet až na chodbu. Přejela jsem si kapesníkem několikrát po tváři a se zadostiučiněním jsem ho strčila němčinářce.

„No tohle! Přísahala bych… vždyť se na ni podívejte!“ vykřikovala.

Cítila jsem se jako zlodějka chycená při krádeži. Profesorka němčiny rozčileně funěla a v očích se jí blýskala nepochopitelná nenávist. Situace byla trapná a ani jedna z nás tří, vlastně se sekretářkou čtyř, nevěděla co dál. Ředitelka hledala vhodná slova, aby němčinářku ještě víc nepopudila a zároveň se neshodila před studentkou. Vtom se ve dveřích ředitelny objevil Tangens. Na tváři mu bylo vidět, že se snaží zorientovat. Ukázal na mě: „Co se to tu děje? Dvorská, jdete pozdě, příklady jsem už rozdal a všichni začali počítat!“

V té chvíli se mi zdálo, že mi ho seslalo samo nebe. Jeho přísný tón zněl jako pohlazení. Němčinářka žmoulala můj kapesník, a když uviděla Tangense, začala ho trhat na kousky. Zazvonil telefon a ředitelka nám netrpělivým gestem dala najevo, že jsme už skončily. Tangens mě potom strčil do třídy, podal mi zadání příkladů a vyšel ven.

„Kde jsi proboha byla? Co se stalo?“ vyhrkla Lenka.

„Němčinářka se zbláznila, ostatní potom!“ rychle jsem se sklonila nad příklady. Chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnila, abych se mohla soustředit na počítání. Do nosu mi vnikla vůně Lenčiných čerstvě umytých vlasů, a vlastně celá zvláštně voněla. Bylo příjemné sedět vedle ní. Napadlo mě, že Lenka má novou značku toaletní vody. Potom jsem začala počítat a zapomněla jsem na to.

Vydechla jsem si až po písemce. Ve třídě to bzučelo jak ve včelím úlu, když jsem dokončovala poslední příklad. Tangens tam seděl i o přestávce a čekal na mě. Bylo to neobvyklé – ohleduplný profesor! Nechápala jsem, proč to dělá. Mohlo mu být jedno, kolik toho stihnu, vždyť jsem si to zavinila sama. Odevzdala jsem písemku a tiše jsem poděkovala. Tvářil se vážně, zamyšleně zamumlal něco jako: „Doufám, že aspoň jeden příklad bude správně,“ a vyšel ze třídy.

Celé vyučování jsem prožila jako ve snu. Nepříjemný zážitek z rána se odrazil i na mé pozornosti a já se nedokázala na nic soustředit. Blahořečila jsem si, že jsem si kromě angličtiny zvolila jako druhý jazyk francouzštinu, a ne němčinu. Profesorka němčiny dostala okamžitě přezdívku Esesačka a celá třída dumala, jestli není náhodou přímým potomkem Adolfa Hitlera. Usmívala jsem se takovým konstrukcím. Hleděla jsem z okna a vnímala barevnost podzimu, která se vplétala do stromů na školním dvoře. Jako by nás ty barvy chtěly rozveselit před nastávající zimou, ale na mě to neplatilo. Milovala jsem slunce a teplo a mrazivé počasí mě přivádělo k zoufalství.