Knižní recenze: Není cesty zpět

Ideální vánoční dárek, pokud potřebujete zabavit některého z členů vaší rodiny, když hrozí, že vás během té poměrně dlouhé řady volných dní zcela nezahltil svou pozorností. Vydavatelství Mystery Press v tomto případě sáhlo až po čtvrté knize tohoto autora poté, co předtím vydalo jeho pátou knihu (Bez slitování, Fall of Grace, 2014). Tim Weaver je zatím autorem příběhu s jedním hlavním hrdinou, Davidem Rakerem. Pozoruhodné na jeho spisovatelské kariéře je především to, že tento poměrně mladý autor (nar. 1979) vydal svojí první knihu v roce 2010 (Chasing the Dead, Honba za mrtvým), tj. krátce po třicítce, ovšem předtím na ní deset let pracovat. Začal ji tedy psát ve svých jednadvaceti letech.

Proč mu to trvalo tak dlouho? Autor sám o tom říká: „Ta doba byla rozdělena do dvou zcela odlišných úseků. První trval asi osm let, kdy moje kniha u nikoho nebudila žádný zájem. Pořád jsem jen psal a přepisoval v naději, že se mi to nakonec nějak podaří dát dohromady, a přitom jsem vůbec nechápal, proč můj rukopis pořád všude jen odmítají.  Druhý úsek byl mnohem kratší a nastal poté, co se mi narodila dcera.  Dal jsem si tehdy s knihou na půl roku pokoj, a když jsem se k ní potom vrátil,  bylo to jako zjevení. Najednou jsem viděl, co všechno je špatně, a vlastně jsem ji začal psát znovu od začátku. Asi o rok později jsem znovu sebral odvahu někam rukopis zase poslat. O šest týdnů později jsem už měl svého literárního agenta a za další čtyři měsíce jsem podepisoval smlouvu s vydavatelstvím Penguin Books.“
Tato pozoruhodně získaná tvůrčí jasnozřivost už Tima Weavera neopustila a od roku 2010 až do letoška pravidelně každý rok vydává jeden příběh s Davidem Rakerem v hlavní roli.  Ještě je nutné zmínit, že Weaverova původní profese je také „psací“, jako novinář se věnoval tomu, co má nejraději, tj. filmům, televizi, technice a ze všeho nejvíc počítačovým hrám.  Možná odtud pramení to, co se mě na jeho příběhu Není cesty zpět (Never Coming Back, 2016) opravdu oslovilo – jistá civilnost a pravděpodobnost celého příběhu. Ano, tento příběh se klidně mohl stát. Logiku jeho konstrukce jen trochu narušují retrospektivní scény, jak se zdá, v tomto žánru asi povinné. Samozřejmě, že autor se tímto způsobem pokouší udržet čtenáře v napětí, v tomto případě mi to ale přijde téměř zbytečné. Příběh sám o sobě je napínavý až dost. Neméně příjemné je to, že se odehrává téměř v současnosti, tedy v době, kterou čtenář dobře zná z vlastní zkušenosti.

Autor největší pozornost věnuje svému hlavnímu hrdinovi, což je podpořeno vyprávěním v první osobě. Pokud se však nenecháte prvoplánově strhnout, objevíte spoustu menších dějových linií dotýkajících se jednotlivých postav. Osudy některých z nich, např. příběh správkyně přístavu, by pro svoji atraktivitu určité rozšíření jistě unesly. Pro čtenáře ženského rodu jsou také jistě zajímavé „vhledy“ do mužské psychiky. Která z nás nezná situaci, kdy Raker své bývalé přítelkyni nezvedá telefon a dělá doslova mrtvého brouka? Stejně věrohodný zůstává autor ale i na jiných místech. Postoj manžela, který nelibě nese studium manželky, nám určitě není cizí. Paradoxně ovšem má muž v tomto případě pravdu. Je to právě toto studium, které celou rodinu fatálně ohrozí. Přitom ne v důsledku úmyslu, ale kvůli náhodě, kterou nelze označit jinak, než za vysloveně „blbou“. Kdo z nás ale v životě takovou náhodu nikdy nezažil? Přitom méně realistický autor by možná manželovu předtuchu více vyzdvihl, tady to však vypadá, jako by si ji ani nevšiml.

Ono je třeba ale obecně ocenit i to, že Tim Weaver neruší spád děje neúměrným psychologizováním nebo hledáním dávných kořenů současných traumat. Zlí lidé jsou zlí tak nějak od narození, a pokud dříve dobří lidé dělají špatné věci a sami se proto postupne také stávají špatnými, tak pro to mají obvykle jen jeden důvod - hmotný prospěch značného rozsahu.  Od autora je laskavé, že při popisu oněch špatných věcí nezachází až úplně do naturalistických detailů. Možná s myšlenkou na to, že jednou budou jeho knihy číst i jeho (zatím) dvě dcery. Spolu s nimi a s manželkou žije a píše v jižní Anglii, nedaleko vyhlášeného přímořského letoviska Bath. Zároveň je s podivem, že tato kniha dosud uniká zfilmování. Těžko totiž říct, zda pro budoucí diváky bude atraktivnější rozeklané pobřeží v anglickém Devonu nebo třpyt světel Las Vegas.

Jitka Lenková

Zaujala vás recenze? Knížku můžete objednávat zde