Zmijí pokroutky a jiné dryáky

Není to škoda, že při současném rozkvětu alternativní medicíny není možné sehnat lék tak obyčejný, jako je starý dobrý dryák?  Dnes se tak říká v přeneseném smyslu slova každému extrémně silnému léku, jehož užívání sice není nejpříjemnější, zato však účinné. S tím pravým dryákem to ale nemá nic společného. Dva tisíce let byl dryák vyhledávaným a zřejmě tedy i účinným lékem. Jistě ne náhodou.

Dějiny dryáku začínají na přelomu 1. a 2. st. př. n. l. na dvoře sice inteligentního a vzdělaného, zároveň však i krutého a despotického pontského krále Mithridáta VI. (121 – 64 př. n. l.). Jeho vlastní říše na břehu Černého moře (na území dnešního Turecka) mu byla malá, a když v okolí dobyl, co se dalo, zaútočil na samotný Řím. K vedení války ovšem potřeboval obrovské vojsko a mohutné loďstvo a svojí politikou si vytvořil řadu nepřátel, jak domácích, tak cizích. Začal se obávat atentátu, zejména otravy, a vymyslel si proti ní speciální způsob obrany, jakési očkování.

Mithridátův protijed stál stovky životů

Rozhodl se užívat malé dávky všech známých jedů, aby si na ně organismus přivykl a byl schopen se v případě potřeby vypořádat i s jejich jinak smrtelnou dávkou. Samozřejmě, že nic neriskoval, všechny jedy, jejich smrtelné dávky i možné protijedy nejprve zkoušel na otrocích, vězních a zajatcích. Údajně jich takto připravil o život několik set, přičemž zjistil, že člověk si opravdu může přivyknout třeba na arzén nebo opium. A protože jedů i protijedů bylo už tehdy známo nemalé množství, král je nechal nakonec všechny smíchat do jednoho přípravku, který potom užíval. Vznikl tak tzv. Mithridátův protijed se nakonec skládal z 54 položek, ale samotnému králi nakonec život nezachránil. Mithridátés svůj mnohaletý boj s Římem nakonec prohrál a spáchal sebevraždu.

Nakonec i zmije

Na Mithridátův protijed se však nezapomnělo a v lékařství té doby dále přežíval i jako lék na různé choroby. Jeho vylepšené složení zaznamenal asi o dvě stě let později například slavný řecký lékař Galénos a jako tzv. mithridatium se tento lék sestávající nakonec z 64 položek dostal ještě do oficiálního francouzského lékopisu z roku 1758. Tím však jeho historie ani zdaleka nekončí. O Mithridátově protijedu samozřejmě věděl i další starověký despota, římský císař Nero (37 – 68 n. l.) a další inovací léku pověřil svého lékaře Andromacha. Ten něco ubral a něco přidal a jeho nejvýznamnějším vylepšením bylo obohacení léku o tzv. zmijí pokroutky. Jejich výroba nebyla obtížná. Chytila se zmije, zmrskala se, usekla se jí hlava a ocas, stáhla se kůže, vyvrhly se vnitřnosti a zbytek se uvařil. Vařené zmijí maso se potom zbavilo kostí, uhnětlo se s chlebovým těstem, vzniklé pokroutky se usušily na slunci a užívaly jako protijed při uštknutí zmijí. Všem lékům proti uštknutí zvířetem se tehdy říkalo theiracum  (řecky thér = zvíře) a tento název, česky dryák, se nakonec přenesl i na Andromachův protijed.

Veřejná výroba dryáku

Výrova drÿáku nebyla nijak tajná, naopak, byla věci zcela veřejnou, aby se jeho budoucí uživatelé mohli sami přesvědčit, že lék obsahuje vše, co má, a že je dryáčník nepodvádí. Zmijí pokroutky už máme – tak co dál? Dryáčník si přichystal všechny suroviny a velký hmoždíř, v němž rozdrtil již zmíněné zmijí pokroutky, hlínu z Lemnu, černý pepř, myrhu, anýz, skořici, prášek z lidské lebky a další přísady, z nichž některé je dnes obtížné byť jen identifikovat.   Potom vzal dryáčník víno a smíchal ho s tekutými přísadami, např. s makovou a lékořicovou šťávou, vsypal do této směsi prosátý obsah hmoždíře a vše promíchal. Dále potom přidal směs rozpuštěných pryskyřic s terebindem a medem. V konečné fázi si ruce obalil v tzv. opobalzámu a směs prohnětl. Výsledek svého snažení vložil do stříbrné nebo skleněné nádoby a nechal kvasit na slunci. Příštího půl roku už dryák jen jednou týdně protřepal a potom bylo třeba ho nechat ještě nejméně 5 – 6 let zrát. Teprve potom byl dostatečně účinný a tuto účinnost si podržel i přes šedesát let. Vyplatilo se proto od začátku počítat s výrobou dryáku ve větším množství. V praxi se kousek dryáku velký jako oříšek podával se rozpuštěný ve víně, vodě nebo jiném léčivém nápoji, nalačno se mohl vzít jen kousek velký jako semínko lotosu. Dětem se nesměl podávat vůbec, ale starce prý naopak omlazoval.

Popularita léku byla značná, po Neronovi ho užívali i další římští císaři, např. Antonius, Marcus Aurelius, Commodus nebo Severus. Objevily se také různé napodobeniny a falzifikáty, ale i tak dryák Římskou říši bez úhony přežil. Znovu se v plné slávě objevuje za křižáckých válek kolem roku 1120 v díle kaplana Fouchera de Chartres. Zachovala se i tradice jeho veřejné přípravy, a tak byl vyráběn např. roku 1606 v Montpellier nebo roku 1619 v Lyonu. Údajně prý účinkoval i proti moru a jeho sláva dále rostla stejně jako výroba jeho padělků. Francouzští lékárníci se proto rozhodli vyrábět pravý dryák veřejně před komisí v dostatečném množství alespoň jednou za dva roky. V pařížské lékárnické školy tak byl vyrobený dryák až do Francouzské revoluce uchováván ve dvou zamčených sudech po cca 750 litrech.

Z dryáku se stala toriska

Nástup osvícenectví a nové vědecky vyráběné léky potom z nabídky léčiv starý dobrý dryák definitivně vytlačily. Zůstala jen jeho seškrtaná „krotká“ varianta, tzv. benátský theirak (zvaný též electuarium theriacale nebo toriska), v němž ze slavného dryáku zůstaly jen vonné drogy. Obsahuje např. aloe, kořen lékořice, skořici, šafrán nebo hřebíček a přidává se např. do populárních švédských kapek či bylin.  Výrobu toho pravého a původního dryáku dosud jeho výrobu nikdo neobnovil, a to ani jako lékárenskou kuriozitu. Upřímně řečeno, není divu. Shánět na jeho výrobu takové nezbytné suroviny, jako jsou opium, sušené zmije nebo lidská lebka, neznamená jen riskovat konflikt se zákonem, ale zřejmě i laškovat s příslušným psychiatrickým zařízením.

Jitka Lenková

Některé součásti dryáku

živočišné produkty - zmijí pokroutky

koření - černý pepř, skořice, anýz, kardamom, šafrán, zázvor

kořen (oddenek) - puškvorec, hořec, rebarbora, nard, ilyrský kosatec

květ - růže, sítina

semeno – krétská mrkev

ostatní rostliny - hlína z Lemnu (Terra sigillata Lemnia), mořská cibule (ladoňka, Scilla), petržel, kokoška

šťávy - maková (opium), lékořicová, akáciová, ozornová (Cytinus hypocistis)

pryskyřice -  myrha (myrhovník pravý), opopanax (myrhovník eritrejský), opobalzám (myrhovník opobalzámový), terpentýn (pryskyřice jehličnatých stromů), galbanum (ločidlo galbanové), černé kadidlo (styrax, sturač pospolitý)

ostatní - víno, prášek z lidské lebky

popisky k obr.

Mithridates – Mithridates zobrazená jako Hérakles oděný lví kůží

nádoba na dryák - Nádoba na dryák patřívala ke standardnímu vybavení dřívějších lékáren

zmije – Základní surovina k výrobě zmijích pokroutek