Komu byly určeny obří kresby v kalifornské poušti?

Dlouhá staletí a možná i tisíciletí zůstávaly tyto tajemné obrazce na hranici Kalifornie s Arizonou asi 24 kilometrů od městečka Blythe skryté očím pozemních pozorovatelů. Čistě náhodou je roku 1932 objevil až pilot letící z Las Vegas. Několik desítek metrů velké postavy jsou ze vzduchu vidět zcela jasně, zatímco při pozorování ze zemi zůstávají téměř nepozorovatelné. Ten, kdo tohle dílo vytvořil, ho tedy nikdy nemohl spatřit v celé kráse, protože neměl letadlo ani jiný létající dopravní prostředek. Proč by to ale potom dělal?

Což zdaleka není jediná otázka, která s těmito kresbami souvisí. Poměrně jistě přitom známe jen několik faktů. Za nejdůležitější bývá považována největší, antropomorfní postava s široce rozpaženýma rukama. Měří 52 metrů a podle místních indiánů představuje boha stvořitele jménem Mastamho.  Provází jej dvě zvířecí figury, pumy – sourozenci  Numeta a Hatakulya, kteří se zúčastnili Mastamhových stvořitelských činů.

Vytvořené stejným postupem jako obrazce v Nazca

S tím by bylo možné docela dobře se spokojit, kdyby tomuto výkladu neodporovaly některé nezodpovězené otázky.  Za prvé – kdy vlastně tyto kresby, zvané též geoglyfy nebo intaglios, vlastně vznikly? Archeologové mlčí. Nic jiného jim ani, bohužel, nezbývá. Čelí zde stejnému problému jako u podobných, jenže podstatně známějších obrazců na jihoamerické planině Nazca. Linie v terénu vznikly tak, že někdo odhrnul tmavší, svrchní vrstvu půdy, aby se ukázal světlejší podklad.  Kdy se tak ale stalo zjistit nelze.

Navíc autor – nebo autoři – těchto výtvarných děl po sobě na místě nemuseli zanechat, a také nejspíš nezanechali, žádnou stopu.  Pokud si něco přinesli s sebou, nástroje, nádoby s vodou a zásobami či cokoliv jiného, tak si vše zase odnesli. Nezbyl po nich jediný střep keramiky, zlomek nářadí, dokonce ani uhlíky z ohniště či jiné organické zbytky. Metoda datování pomocí C14 tak v tomto případě vychází naprázdno a tomu odpovídá i velmi volná datace obrazců – mohou být staré dva tisíce i dvě stovky let.

Zkusme se na tuto hádanku podívat z druhého konce. Geoglyfy mohl vytvořit jenom ten, kdo tu kdysi žil. Za původní obyvatele této oblasti se považuji dva indiánské kmeny, Mohavové a Kečanové. Byli to tedy oni?

Historie těchto dvou kmenů se však začíná psát až s okamžikem příchodu Španělů. Indiáni v této (a v řadě dalších oblastí Ameriky) žili bez psané kultury a své dějiny tradovali formou ústního sdělení jako báje a mýty, bez jakéhokoliv časového určení. Proto z nich nezjistíme, zda jsou příslušníci těchto kmenů skutečně původními obyvateli této oblasti nebo jestli sem odněkud přišli,  natož jestli skutečně vytvořili tyto tajemné kresby.

Nepochybně však o nich věděli, protože kolem nich údajně rituálně tančili a provozovali další rituály. Kresby na zemi pro ně tedy musely mít svůj význam, i když je v celé jejich kráse, totiž ze vzduchu, nikdy nespatřili.

Muž může být ženou a pumy koňmi

Přesto se spojení kreseb s místními obyvateli pochopitelně nabízí zcela automaticky. Tím spíše, když americký antropolog Alfred. L. Kroeber (1879-1960) velmi podrobně zaznamenal mýty kmene Mohavů. Ukázaly se jako značně rozsáhlé, velmi komplikované a místy zcela nejasné. Mohavové a jejich blízcí příbuzní Kečanové věřili, že na počátku byli nebe, muž, země a žena. Setkali se daleko na západě a z nich se jako první narodil syn Matevilye, potom dcera – žába, další syn Mastamho a všichni lidé, zvířata a rostliny. Matevilye všechny vedl na východ, až dorazili ke Coloradu. On sám však s nimi nešel, jen se dvakrát pohnul vlevo a dvakrát vpravo. Když po čase Matevilye zemřel, vedení se ujal Mastamho. I on s lidmi cestoval různými směry, dal jim Slunce, Měsíc, denní světlo, našel jim úrodnou půdu a naučil je pěstovat rostliny. Nakonec se proměnil v mořského orla a odletěl.

Čekají snad Mohavové a další kmeny z této oblasti dodnes na možný návrat svého boha – učitele? Namalovali mu na zem jeho vlastní portrét, aby sám sebe poznal, až nad ním poletí v podobě orla a snesl se k nim zpátky na zem?

Na tuto teorii bychom mohli poměrně bezbolestně přistoupit, kdyby pro ni svědčilo více důkazů. Pokud neměl Mastamho nějaké atributy, podle nichž by se nechal bezpečně identifikovat, nemůžeme s určitosti tvrdit, že to je zrovna on.  Některým nezaujatým pozorovatelům dokonce spíše než postavu mužského rodu připomíná ženu.

Podobně je na tom i zvířecí doprovod oné postavy.  Zrovna kočky, zejména pumy s protáhlým tělem, kratšíma nohama a nápadně dlouhým ocasem, moc nepřipomínají.   Dokonce by se dalo uvažovat i o koních. V tom případě by však intaglios, tedy přinejmenším tyto dva konkrétní obrazy, nemohly být starší než nějakých čtyři sta let. Protože koně do Ameriky dopravili až Španělé. To však není všechno. O kus dál se plazí had, opět velmi jednoduše nakreslený. Také on by mohl mít předlohu v mohavských mýtech, kde takové zvíře obrovských rozměrů a nadané schopností léčit, vystupuje. Než však své léčitelské umění osvědčí, náhle z neznámých příčin zemře ve dveřích pacientovy chýše. Na jiném místě se jasně rýsuje postava rybáře i s dvěma rybkami u nohou. Proč je tu právě ten, bůh suď.

A co ty spirály a kola?

Ještě podstatně hůře budeme hledat vysvětlení pro další obrazce, tentokrát abstraktní. Spirály, kola, čáry, – kdo ví, co vzniklo jako původní kdysi dávno a co jsou stopy po motorkách, armádních vozidlech včetně tanků a dílka a pokusy současných návštěvníků? Zatím se u Blythe a v jeho okolí napočítalo celkem na tři sta různých vyobrazení. Jejich vysvětlení, anebo aspoň pokus u něj, u většiny chybí.

Jisté zůstává jen jedno. Ty obrazce nebyly určeny někomu dole, na Zemi, ale někomu tam nahoře. Někomu velmi důležitému, kdo za tihle práci stál. Někomu kdo odešel, někomu, kdo, na rozdíl od tehdejších obyvatel břehu Colorada uměl létat…

Ale komu? Příslušníkům nějaké dávné civilizace nebo dokonce mimozemšťanům?

Jitka Lenková

Foto: archiv autora