Babinet.cz  /  Magazín  /  Život a vztahy  /  Když přijdou u dětí těžkosti V.

Když přijdou u dětí těžkosti V.

Johanka

Dnes vám přinášíme další pokračování příběhu naší čtenářky Johanky Čtyři děti do rodiny. Jeho předchozí část Čtyři děti a škola najdete ZDE.

První měsíce po smrti maminky a odchodu otce byly děsivé! Přes den se kluci zaměstnali hrou dětmi, v noci jsem však Míšu neustále hledala po domě. Našla jsem ho vždy v nějakém zastrčeném koutku plakat a volat maminku… Lukáš ale jakoby to zvládal lépe. Zdálo se, že mu stačí vysvětlení, že maminka je stále s nimi, jen jí nemohou vidět. Míša se vzpamatovával jen velmi pomalu a těžce, Lukášek však byl stále tím veselým rošťákem. A tak to šlo asi 3 roky.

Život šel dál. Kluci nastoupili do jiné školy, tentokrát přímo v naši obci a všechno se zdálo „lepší“. Mladšímu bylo deset a dostal milou paní učitelku. Ale najednou se začalo něco dít. Už jsem byla zvyklá na jeho migrény, spojené se zvracením a horečkou. Objevily se vždy současně - s horečkou migrény a zvracení a tak stále dokola.

Tentokrát začal být Lukáš stále více zamlklý, ve škole polehával po lavici, jindy veselý uličník málo komunikoval. Paní učitelka měla velké obavy, že dělá něco špatně, a proto mu nabízela přestup do vedlejší třídy. Netušila chudák, že tím celou situaci ještě zhoršuje, protože Lukáš tam nechtěl a měl stále větší strach, že bude muset jít jinam.

Byl stále více uzavřený a začal mít žaludeční potíže. Nevěděla jsem, co dělat. Stále častěji ho bolela hlava i žaludek, když přišel ze školy, většinou polehával, přestal chodit i s dětmi ven. Tvrdil, že ve škole ani jinde žádné problémy nemá. Choval se úplně opačně než jeho bratr. Když měl mluvit o sobě, třeba u psychologa, jeho bratr seděl vedle něho a často odpovídal za něj, protože Lukáš, jindy velice upovídaný, o sobě nikdy nemluvil – neuměl nebo nechtěl. Míša se naučil mi o svých starostech i radostech všechno vypovědět, když jsem si ale chtěla popovídat s Lukášem, museli jsme se zavřít sami do pokoje, všude zhasnout světla, Lukášek se mi posadil na klín a tak jsme si povídali. Musela jsem se ptát velmi opatrně a nenaléhat, často jsem mu dávala odpovědi na výběr, abychom se dopátrali aspoň něčeho. Vždy jsem ale viděla velkou úlevu. Časem se Lukáš naučil přijít za mnou sám, abychom si zase udělali „černou hodinku“. Najednou ale nefungovaly ani černé hodinky. Lukášův zdravotní stav se zhoršil natolik, že musel do nemocnice - diagnoza zněla velký zánět žaludku, žaludeční vředy. Pobyt v nemocnici ale chlapce ještě více traumatizoval, návštěvy byly jen 30 minut denně, trvale s ním být mi nemocnice nedovolila, celé dny poslouchal jen pláč dětí...

Doma plakaly naše děti, abych nenechala Lukáška umřít, v nemocnici si nevěděli rady. Byla jsem zoufalá a tak jsem požádala o pomoc dětského psychologa. Ještě ten den ho v nemocnici navštívil. Odpoledne mi řekl, že Lukášovi pravděpodobně až teď došlo, že maminka je nenávratně pryč. Její smrt pro něj byla tak strašná, že jí úplně „potlačil“ a jeho okolí se zdálo, že možná není ani moc smutný. Následný odchod otce vše jen zhoršil. Oba chlapci byli přesvědčeni, že oni za vše mohou, že oni jsou tak „strašní“ , že si maminka vzala život a tatínek odešel. Lukáš se mám v nemocnici ztrácel před očima.Po několika dnech brzy ráno zazvonil telefon. Byla jsem zděšená! Ošetřující lékař nás žádal, abychom si Lukáše vzali domů. Jeho stav se zhoršil, psycholog doporučil léčbu doma. Byla jsem strachy bez sebe.

Lékaři mu nedokáží pomoci a já to mám zvládnout doma! Lukášek však doma trošku pookřál. Začal trochu jíst, hrát si dětmi, ale už nebyl veselý. Po 3 dnech jsme jeli k psychologovi. Řekl mi, že to u dětí dělá jen nerad a vyjimečně, ale vidí jedinou možnost -hypnózu. Nevím, co se v ordinaci dělo, ale než do ní vstoupil, byl jako ustrašené zvířátko, sotva se vlekl. Pak se ale otevřely dveře a vyběhl rozesmátý a skočil mi rovnou okolo krku. Chvíli plakal, chvíli se smál a měl stále hlad a pořád povídal a povídal. Všechny čtyři své děti jsem po dlouhé době viděla, jak se zase šťastně smějí . Nikdy na tu chvíli nezapomenu. A tak i Lukáš vzal po 4 letech na vědomí, že se život změnil a, i když už nebude nikdy jako dřív, může být hezký.

Máte i Vy svůj životní příběh? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Další z magazínu

Náš tip