575. Mé rdění

Mé rdění

Mne k uzardění přimělo,

když prohlížel jsem vzkazů řad,

že ukojeno nebylo

Tvé poezie chtění snad.

Vím, slíbil jsem již dávno,

že napíšu Ti rýmů pár

a seřadím je v báseň

dříve, nežli budu stár.

A dny si plynou stále dál,

v nich touhy hynou v minutách

a my jsme, lásko, lapeni.

Zbyla jenom úzkost, strach.

Čas, ten Ďábel krutý,

rok s rokem pokrokem pádí.

V mílových botách obutý

celý svět k nečasu svádí.

Tu dítko malé řekne: „Táto!

Pojď si se mnou malovat!“

A on, jsa lapen, řekne na to:

„Já nemám čas - ni milovat!“

A tak jdou roky. Děti rostou

a malují si obrázky.

Zamlkají větou prostou,

nekladou Ti otázky.

Jsou hodní a též poslušní

neb tak jim otec velí

a v den, kdy budou dospělí,

jen samotě čelí.

A pak se najde Jing i Jang

a spojí svoje životy.

Vzájemně se doplní,

vyřeší své trampoty.

Však kde jsi Ty,

tak náhle sám?

Řekni: „Dítě!

Kde Tě mám?“

A Dítě řekne:

„Nemám čas!

Jak Ty jsi neměl,

– já teď zas!“

-----------------------

Starý muž na lávce sedí

přemítá si, jakpak žil.

Jeho vlasy – ty to vědí,

jakých chyb se dopustil.

Již je pozdě rušit schůzky,

fantazií s dětmi plout.

Život byl jak úhoř kluzký.

Nenech si ho proklouznout!