Byl dříve mozek, anebo duše?

Miroslav Plzák: Tušení o lidské duši

Rozhodujeme se svobodně, nebo se jen slepě řídíme podněty z hlubin mozku? Potřebuje mozek duši, nebo je to soběstačný „počítač“? Je potom také schopen prožitku? Anebo pocity sídlí jedině v naší duši? A k čemu potom tato slouží a jaký je její smysl?

Na tyto i další znepokojivé otázky hledá odpověď známý český psychiatr Miroslav Plzák a s pomocí barvitých příkladů krok za krokem rozkrývá biologické a fyzikální zákonitosti fungování mozku a hledá jejich původ a smysl.

MUDr. Miroslav Plzák, CSc.,

se narodil v roce 1925. Studoval v letech 1945 až 1950. V roce 1959 nastoupil na psychiatrickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství UK a roku 1964 se stal jejím primářem. V této funkci setrval čtvrt století.

V odborných kruzích je o něm známo, že jako první autor na světě napsal vysokoškolskou učebnici o poruchách manželského soužití.

Je spoluzakladatelem Linky důvěry, čestným členem Asociace manželských a rodinných poradců, autorem padesáti šesti vědeckých prací, devíti divadelních her a jedenadvaceti populárně naučných publikací o manželství.

Ve své poslední knížce Tušení o lidské duši, vydané u příležitosti významného životního jubilea, shrnul MUDr. Miroslav Plzák své celoživotní odborné i lidské zkušenosti.

Ukázka

Já jsem

René Descartes je znám svou floskulí, pocházející z druhé poloviny 17. století, „myslím, tedy jsem“. Zní úderně a hezky se pamatuje, ale není přesná. Descartes totiž tvrdil: Ego dubito, ergo cogito, ego cogito, ergo sum. Přeloženo do češtiny: „Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem.“

Descartes měl na mysli, že myšlením se dokazuje má lidská existence a pochybováním rozvíjím myšlení. Není třeba dodávat, že pochybovat o vlastním myšlení je základem myšlení kritického, a všichni přece chceme myslet, uvažovat a rozmýšlet kriticky, což znamená nejen podle nějakého jednoho umanutého přesvědčení.

Avšak dokazuje existenci našeho duševního bytí samo myšlení? Táži se a hned si odpovídám: nedokazuje. Já mimo to, že myslím (a tím pádem i pochybuji), navíc cítím – bolest, radost, úzkost, hněv a vše ostatní, co nelze pojmout do výrazu „myslím“.

Pokud ovšem cítím a myslím, teprve pak vskutku jsem.

Bolí mě hlava

Zdůrazňuji, že se nepodbízím laskavému čtenáři nějakou lacinou samozřejmostí. Naopak. Nejsložitější je právě to, co je samozřejmé. Jak dlouho jsme se domnívali, že čas běží rovnoměrně a plynule tak, jak kdysi tikával budík, dokud nás Einstein nesrazil na kolena svou teorií relativity, z níž vyplývá teorie zakřivení časoprostoru, a z níž vyplynulo i pozoruhodné měření provedené v roce 1960 V. Poundem a A. Rebkou. Tito pánové změřili časy na vrcholu věže vysoké 22,6 m a na její spodní části. Poměr obou naměřených časů není, jak bychom si mysleli, číslo 1, ale číslo 1,000 000 000 000 0025. Rychlost na vrcholu byla větší. Sice nepatrně, ale měřitelně. Mimořádně přesný budík tiká při zemi pomaleji vlivem zemské gravitace, jež zakřivuje náš časoprostor.

Ani bolest hlavy není tak docela samozřejmá. Bolest totiž vzniká výhradně, pokud jsou podrážděna čidla bolesti. Od čidla bolesti vede nervová dráha do rozsáhlého zpracovatelského centra v mozku, a pak vzniká velká svízel. Z poměrně přesně definovatelných míst v mozku vychází pocit bolesti, přesněji řečeno PROŽITEK bolesti. Vzniká sice v mozku, ale náhle se stává součástí našeho vědomí, mysli, naší duše.

Bylo by velmi naivní si myslet, že kmitání vzruchů a biochemické reakce na nervových spojích (synapsích) je oním prožitkem bolesti. Prožívat bolest patři přece do jiného světa, do jiného prostoru, v němž si uvědomuji, že mě bolí hlava.

Věnujme pozornost i tomu, že hlava mě může jen pobolívat, nebo mohu mít migrénu, kdy je mi navíc špatně od žaludku, nebo mohu být skolen bolestí z nejkrutějších, totiž neuralgií trojklaného nervu, která může přivést člověka i k sebevraždě. Bolest dokáže mít různou intenzitu.

Pokusme se být přesní a povězme, že prožitek bolesti má jednak různou intenzitu, jedna i různou LOKALIZACI. Bolest hlavy samozřejmě lokalizujeme někam na povrch nebo dovnitř dutiny lební. To není vše, my totiž navíc bolesti svým způsobem ROZUMÍME. Víme o tom, že nás něco bolí a to něco, že je hlava.

Neboli – já prožívám bolest, dokážu ji lokalizovat do hlavy a vím, že mě bolí hlava. Ještě jinak řečeno – já ROZUMÍM tomu, že mě bolí hlava. Bolest hlavy je prožitek bolesti, prožitek cítění a že tomu prožitku rozumím je akt MYŠLENÍ. A co nastane? Začnu shánět prášek proti bolesti hlavy.

Všudypřítomná manželka se mě zeptá, co dělám, a já odpovím: „Sháním prášky proti bolesti hlavy.“

Sháním prášky proti bolesti hlavy

Trochu nevědecky, řekl bych téměř křupansky řečeno: kdesi v mé duši zaznělo, že si musím vzít prášek proti bolesti hlavy, protože mě bolí hlava, a hned nato jsem svými MLUVIDLY s vhodnou intonací pronesl větu: „Sháním prášky proti bolesti hlavy.“ Je dnes zvykem říkat, že svou myšlenku jsem ARTIKULOVAL do věty – zde do věty složené z pěti slov.

Výraz „mluvidla“ nezní právě vědecky noblesně, ale díky za něj, protože získáte představu, jak úchvatně složitý je to systém: hlasivky, hrtan, tvrdé patro, jazyk, zuby a rty. Odhaduji, že na jeho řízení se podílí nejméně 10 miliard nervových buněk.

Uvažte, že vyslovením slabiky „shá-“ ve slově „sháním“, rozvlním zvukové vlnoplochy. Já dokážu mluvidly rozvlnit tlak vzduchu s přesností jedné miliontiny atmosféry a na to nesmím ani pomyslet, jinak se začnu bát mluvit.

Abych artikuloval větu, musím mít mluvidla v pořádku. Musí být v SOULADU, myslím ve vzájemném souladu, takzvaně funkčním souladu, aby vyšlo slovo.

Tento soulad zabezpečují centra mozku, která jsou svým způsobem položena níže nežli centra rozhodující o tom, že pronesu smysluplné slovo. Nechci vás zatěžovat pojmy mozkových center, které si naleznete v kterékoli knížce profesora Františka Koukolíka, jde mi o to, pochopit duši a k tomu nemusím znát, jak se jednotlivá mozková centra jmenují.

Docela jednoduše jsem vyslovil větu „sháním prášky proti bolesti hlavy“ a tu větu bych nikdy nevyslovil, kdyby nefungovala sama má mluvidla, kdyby nefungovalo čistě mechanické řízení těchto mluvidel (nižší etáž mozku) a posléze kdyby nefungovala centra řeči na vyšší úrovni.

Ovšem s tou vyšší úrovní center řeči to není tak jednoduché. Nejdříve si uvědomíme, že mluvidla vydávají rozmanité zvuky a ty zvuky že jsou USPOŘÁDÁNY do srozumitelné řeči.