Babinet.cz  /  Magazín  /  Kultura  /  Rytířovo kopí a cesta k přemožení Zla

Rytířovo kopí a cesta k přemožení Zla

Jana Bozděchová

Pokud se zajímáte o novinky z říše fantasy, určitě vás zaujme kniha Martiny Drijverové: Rytířovo kopí , se kterou přichází nakladatelství MOTTO. Je plná napětí, tajemna i dobrodružství a zaujme svým příběhem.

Svět ovládlo Zlo, ztělesněné přízraky, vlkodlaky, upíry, divokým lovcem... a především TÍM – příšerou, jejíž jméno nelze vyslovit, neboť pak by její nadvláda nikdy neskončila...

Lidí zbylo na zemi málo. A jen jeden z nich, vyvolený, šestnáctiletý Orin ze Zaredu, se může Zlému postavit. Musí však získat kopí rytíře, který je společníkem zeleného draka…

Orin hledá cestu k vysvobození, hledá však i lásku a něhu. Cesta k přemožení Zla není snadná. K vítěznému boji může mladý muž dojít teprve po nalezení vlastní duše. Teprve poté, co se naučí zodpovědnosti a toleranci, teprve poté, co dokáže odlišit skutečnou lásku od okouzlení, pak se stane vítězem – nejen nad hrůzou, která ovládla svět, ale i sám nad sebou.

O autorce

Spisovatelka a scenáristka Martina Drijverová se narodila roku 1951 v Praze. Studovala na FAMU a na pařížské Sorbonně. Šest let byla redaktorkou dětského vysílání Čs. rozhlasu, vytvořila pro něj mnoho her, pohádek a publicistických pořadů (mj. Princ z pohádky, Strašidelné pohádky). Spolupracovala také s Českou televizí, pro niž psala pohádky, večerníčky a hry pro děti, např. Táta k příštím vánocům, Princ z pohádky, Tajemný svícen...

Prosadila se také v oblasti dětské literatury – vydala nespočet knížek, které byly přeloženy do mnoha cizích jazyků, např. Sísa Kyselá, Máme doma zvířata, Čítanka pro nejmenší, Povedené prázdniny ad. Za svou tvorbu pro děti získala mnoho ocenění, devětkrát obdržela prestižní cenu SUK, dvakrát nakladatelskou cenu Albatros a mnoho jiných.

Martina Drijverová se rovněž věnuje problematice péče o dítě – v nakladatelství MOTTO jí, kromě dívčího románu Lenka au-pair (2004), vyšly dva tituly s výchovnou tematikou To první a to druhé dítě (1993, 2005) a Moje miminko (1994).

Ukázka

Dvacátý třetí den měsíce květů

Již tři dny jsem na cestě a jaké to byly dny! Vyjel jsem z hradu za úsvitu, jak mi poradili lovci. Tou dobou prý snad TO spí. Nečekal jsem, že mě všichni vyprovodí, když bylo tak časně, ale stalo se. Tiskli mi ruce a matka mi zavěsila na krk křížek. Kupodivu neplakala, aspoň ne přede mnou. Naopak, měl jsem dojem, že je na mě pyšná...

...Tak jsem přemýšlel a jel vesele a s dobrou myslí, s pocitem, že mi nejspíš už nic nehrozí. Jak jsem se mýlil! Třetího dne mě bezstarostnost přešla. Jel jsem mýtinami a díval se kolem sebe, zda nezahlédnu ptáka, jehož bych mohl ulovit, protože placek už jsem měl dost. A pak jsem to spatřil.

Slizké, lesklé stopy, jako by je zanechala noha obrovského hlemýždě. Tedy zde je. Chodí tudy. Vládne i tomuto kraji a je jen náhoda, že ještě nevyhubilo všechnu zvěř… Kůň pode mnou zvolnil krok, svěsil hlavu. Snažil se uhnout z cesty, nechtěl jít ve stopách TOHO. A možná i vycítil, co se stalo některému z jeho druhů.

Po chvíli jsem totiž u cesty zahlédl dvě lesklé podkovy. Ty asi TO vyvrhlo, poté co spolklo koně. Seděl na něm i jezdec? Těžko říci. Mnoho koní uprchlo ze svých stájí, když TO zabilo jejich hospodáře, a toulali se krajinou.

Dobrá nálada mě samozřejmě přešla. Začal jsem se chovat tak, jak mě učili Gido s Alsem, jel jsem obezřetně a přitom naslouchal zvukům kolem sebe. Je zvláštní, jaký šustot a zvuky člověk slyší, když dává opravdu pozor. Viděl jsem jedovatou zmiji, jak se prosmekla travou, viděl jsem mravence, jak staví hrad, zahlédl jsem i bažanta v lesklém peří, jenže teď mě nezajímal.

A pak se ozval dusot. Strhl jsem koně za strom a spatřil jsem… obrovského jelena. Pádil jako šílený, sotva se dotýkal země a z tlamy mu na zem kapala pěna. Ucítil jsem pach jeho rozehřátého těla, zahlédl jeho divoké oči. A pak jsem pochopil, proč prchá. Uviděl jsem TO.

Nepohybovalo se příliš rychle. Avšak jako řeka proteklo mezi stromy na mýtinu a uzavřelo ji svým slizkým tělem. Jelen se neměl kam obrátit. Kruh slizu se stahoval kolem něj, blíž a blíž… Zvíře nyní stálo namístě, hrabalo kopyty a potřásalo hlavou. Ze země jelen vytrhl několik trsů trávy, ty mu teď visely z paroží. Zvedl hlavu, zatroubil… a vrhl se proti TOMU.

Chtěl jsem odvrátit hlavu, abych tu hrůzu neviděl, ale jaksi jsem nemohl. Jelen vrazil vší silou parohy do těla TOHO. Na tom místě se otevřela ústa… a začala pomalu zvíře polykat. Byla to úděsná podívaná a nadto jsem si byl jist, že mě TO musí ucítit a že po jelenovi se jeho kořistí stanu já. Kůň pode mnou se třásl a koupal v potu, ale naštěstí nevydal jediný zvuk.

Když TO spolklo jelena, začalo stahovat tělo z mýtiny. Odporná hmota se shromáždila a nabyla tvaru kopce. Zahlédl jsem nažloutlé, nelidské oči na vrcholku. Vidí mě? Cítí mě?

Nestalo se, čeho jsem se bál. TO se vyplazilo z mýtiny k nedalekému potoku. Zaslechl jsem hlasité zvuky, mlaskání, jak pije.

Musím pryč, říkal jsem si, musím… Ale třásl jsem se hrůzou a kůň také stál jako přimrazený. Nakonec jsem slezl a vzal jej za uzdu. Mám to přiznat? Hrůza mě objala jako těžká přikrývka. Ztratil jsem chuť jet do města. Už jsem nechtěl pátrat po kopí tajemného rytíře. Jsem-li Vyvolený, musel bych se postavit TOMU tváří v tvář. A toho se neodvážím, ne, jistě ne! Chci jediné: vrátit se domů, sedět u teplého ohně a poslouchat matku, jak předčítá ze starých knih. Proč jsem jen zatoužil po dobrodružství? Což mi nebylo doma dobře? Obrátil jsem koně zpět. Jenže v tu chvíli se mi vynořila před očima tvář, stará, scvrklá tvář s černýma očima.

„Pouze ty můžeš zachránit svět, a neučiníš-li to, zahynou všichni!“ uslyšel jsem Glivin hlas. „Pokud jsi však ztratil srdce, vrať se raději domů, neboť bez odvahy nejsi ničím, jsi méně než prach na tvých škorních. V tomto místě se cesty dělí: jedna vede k domovu, druhá do světa. Nyní musíš zvolit. Bojíš se natolik, aby ses vrátil?“

Sklopil jsem hlavu a horečně uvažoval. Jak to se mnou je?

„Bojím se,“ řekl jsem nakonec. „Velice jsem se polekal, když jsem spatřil TO. Mám strach a chtěl bych se vrátit domů. Jenže… teď vím, že už by to nebyl domov, který jsem opustil. Kdybych se vrátil, vzal bych všem naději. Už bych nemohl žít jako dřív a oni také ne.“

„Dobrá! Zvolil jsi!“ vykřikla Gliva. Její tvář zmizela. A viděl jsem ji skutečně? Nebo to byly jen vzpomínky a rozmlouval jsem sám se sebou, se svými obavami? Nevím. Ale mé rozhodnutí bylo pevné. Obrátil jsem koně a vyjel k městu...

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip