Rozhovor: Potkala jsem nádherného muže

Milé "babinetky",

musím se vám důvěrně svěřit. Potkala jsem jednoho nádherného muže. Já vím, už se usmíváte. A máte pravdu, je to důvod k úsměvu. Milému, laskavému, upřímnému. Ten muž je totiž lékař a podle mne i trošku anděl. Posuďte samy!

Setkali jsme se při mé nedávné hospitalizaci. On si tam dokončoval nějaké atestace, já čekala na verdikt o mém zdraví. On byl moc milý, nevtíravě laskavý a přátelský. Moc mi pomohl v tom neosobním prostředí nemocnice. A tak slovo dalo slovo...

Je mu 36 let, jmenuje se Michael Kodim a je napůl Čech (po otci) a napůl Angličan. Vystudoval medicínu a pak se dal do služeb humanity. Vyrazil na zahraničí misi do Afriky, přesněji do Guinei, s anglickou dobrovolnickou organizací, kterou mimochodem řídí jeho máma. A nádherný je hlavně uvnitř, svým myšlením. Zeptala jsem se ho za vás:

Proč?

Michael s úsměvem: Proč ne? (smích). Tak dobrá, řeknu pravdu. Když jsem dostudoval, měl jsem takový pocit, že něco světu dlužím. Já prostě nevím, těšilo mne pracovat v nemocici, léčit lidi, ale pořád se mi zdálo, že je to málo. Měl jsem pocit, že někde jinde bych byl platnější, potřebnější. Tak jsem poprosil mámu, aby mne vzala do Afriky. Tam mi teprve došlo, že tam je třeba pomáhat! V Africe umírají děti na choroby, které ty naše, české a anglické, přejdou jen tak mávnutím ruky, za den, dva, s malým průjmem a troškou únavy...

Jak je to možné?

M: Jednoduše. České děti jsou dobře živené, silné, zdravé a mají k dispozici třeba antibiotika, ale i jiné léky. To v Giunei není. Takže každá bakteriální nákaza se šíří, děti jsou podvyživené, slaboučké, upracované, mají jednostrannou stravu, často žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách a mnoho z nich nemá šanci chodit do školy, protože rodiče, přestože třeba oba pracují, nemají peníze na školné, na pomůcky, a interát (školy jsou daleko od sebe). Mnoho dětí jsou ale sirotci.

A co pro ně děláš ty?

M: Otevřel jsem si takovou malou nemocnici. Samozřejmě její provoz hradí sponzoři a humanitární organizace. Dovážejí léky z Anglie a od letošního roku i z ČR.

Takže léčíš zdarma?

M: Mohu si to dovolit. Moje rodina mne zabezpečí. A ty děti si to zaslouží... mají právo na důstojný život.

A jak dlouho to chceš dělat? Co tvůj osobní život ? Netoužíš mít vlastní rodinu, ženu, děti...

M: Svůj osobní sen jsem si už splnil. Oženil jsem se s Beatrice, dcerou místního šamana a čekáme prvního potomka.

Takže se navždy uasadíš v Africe?

M: Už to tak bude. Zamiloval jsem si tu zem. A ženy jsou tam také krásné, voní sluncem.

Myslíš, že bychom i my mohli nějak africkým dětem pomoci?

M: určitě. Osobně mohu doporučit Humanistické centrum Dialog, o.s. na internetové adrese http://www.humanisti.cz/, kteří zprostředkovávají "adopci děti na dálku ". Nejde samozřejmě o skutečnou adopci, jedná se o podporu dětí (finanční), aby mohly vystudovat. Navíc každý adoptivní rodič může sledovat, jak jeho dítě roste, pokud umí anglicky, může si s ním i psát a třeba ho někdy i navštívit.

Díky za rozhovor. A poslyš, nepotřebuješ v té své nemocnici sestru?

M:(smích) Leda tak nějakou o hodně starší. S tebou by mne Beatrice hnala!

Za rozhovor děkuje a s nádherným doktorem Michaelem se loučí

Janka