Možná bych to vrátila zpátky, ale už to nejde

V dnešním světě se stává docela často, to, že přehlížíme problémy nejenom cizích lidí, ale i své vlastní. Chci vám proto přiblížit ženu, jež si ve svém životě hodně vytrpěla. Třeba vám její krutý osud pomůže vyrovnat se se svými vlastními problémy.

Představuji vám ženu obrovského formátu a vnitřních kvalit. Z povídání s ní jsem poznala, že nic není jen černé a bílé a určité věci nám dokáží převrátit život na ruby. Jsou však cesty, které si můžeme vybrat sami.

HANA (54) – Možná bych to vrátila zpátky, ale už to nejde.

Vdaná, tři děti, pracovala jako vedoucí kuchyně

Celý svůj dosavadní život jsem strávila na venkově. Máma se s otcem rozvedla, když mi byly tři roky, pak si našla jinýho chlapa a mě odložila k prarodičům, to jest ke svojí mámě, která mě vychovala.

Nemohla jsem se ani vyučit, takže po základce jsem šla pracovat. Později jsem se vyučila na kuchařku, čemuž jsem se pak celý život věnovala.

Kde jste se seznámila se svým manželem?

Potkali jsme se na tancovačce. Bydleli jsme od sebe asi tři kilometry. Byla to láska jako trám, brali jsme se za dva roky.

Co bylo potom?

Začali jsme stavět dům. Měli jsme krásný vztah, plný lásky a pochopení. Problémy jsem měla se svou tchýní. Neustále se nám pletla do života a využívala mojí dobroty. Později nastal rozkol i mezi mnou a mým mužem.

Proč se to mezi vámi zvrtlo?

Nehádali jsme se, to ani náhodou. Manžel přišel po revoluci o práci, byl zaměstnaný v kanceláři. Pocházel ze sedlácké rodiny, takže jim vrátili pole a manžel se rozhodl, že bude podnikat jako soukromý zemědělec. Část rodiny mu to rozmlouvala, taky se mi to nelíbilo. Byla to jen dřina. Jenže měl tvrdou palici a trval si na svém.

Takže v tom byla práce nebo spíš finance?

Problém byl v penězích. Začal se o všechno starat sám, chodil na pole a choval dobytek. Hodně mu pomáhali i naši synové. Značnou část jídla jsme si sice vypěstovali, ale člověk potřebuje taky hotovost,aby si mohl něco koupit a tu jsem měla já. Honza, můj manžel, se cítil neustále zklamaný ze života a ze společnosti. Úplný rozkol nastal až s ženskou.

Myslíte, že se cítil méněcenný z důvodu, že jste to táhla sama? Začal pít?

Nebylo v tom pití. Jak muž pracoval v podstatě doma, tak prostě někdy měl čas tak v poledne a ob barák od nás bydlí ženská, rozvedená, co strašně střídá chlapi, taková lehčí. No a tehdy snad nechodila do práce...On si s ní povídal u plotu a pak s ní měl vlastně i poměr. Jenomže já jsem ho jen podezřívala. Později se k tomu přiznal ale mé známé. To byl pro mě zlom.

Takové zjištění je hrozné. Jak jste to snášela?

Muže jsem měla opravdu ráda, věřila jsem mu a tohle mě úplně zničilo.

Dokážete si nějak vysvětlit důvody, které ho k tomu vedly?

Myslím si, že se dostal asi do určitý krize, víte, taková ta krize středního věku a začal blbnout.

Jak jste reagovala?

Bohužel jsem to nepřešla potichu, ale nahlas, takže začali jsme se hádat a tak...

Došlo k takovému strašnému odcizení mezi náma. Najednou to pohodové manželství přerostlo v peklo.

To chápu. Následoval rozvod?

Ne rozvod se nekonal, chtěla jsem mu dát ještě šanci, ale bylo to pro mě nepřekonatelné. Najednou jsem si v sobě nesla citovou prázdnotu, a proto jsem si našla přítele. Bohužel časem se to provalilo, viděla nás moje příbuzná, raději jsem to ukončila.

Co váš manžel? Pokračoval v poměru?

Ne, tu sousedku nechal, byla přelétavá, takže přesedlala na jinýho chlapa. Strašně mě deptalo to, že každý den vídám u plotu ženskou, co mi zničila manželství.

Nenapadlo vás se třeba odstěhovat?

Odstěhovat? Ano chtěla, ale nedokázala jsem to. Bála jsem se, že ztratím syny a navíc v té době už jsem měla vnoučata, bála jsem se, že bych je neviděla.

No ale to není všechno. Jednou jsem se seznámila se starším mužem z Brna. Jezdil do naší vesnice na chatu.

Dalo by se říct, že jste to svému muži oplácela?

To ne, spíš jsem si připadala opuštěná a hledala jsem porozumění u jiného chlapa. Chtěla jsem najít to, co jsem ztratila, a o co mě manžel připravil.

A manžel to nezkoušel nějak urovnat?

Jo, on to zkoušel urovnat, ale všecko marně, byla jsem citově zlomená. Prostě když někdo ztratí mou důvěru, respektive mě zklame, nemůžu to překonat.

Jak dlouho jste žili v tomhle odcizení?

Tak 3 až 4 roky.

Řekněte mi něco o tom vašem objevu z Brna.

Zamilovala jsem se do něj jak malá holka. To, že jsem nespálila úplně mosty bylo kvůli tomu, že byl ženatý.

Byl to šedesátník, inženýr, co měl doma trpělivou ženu, která si zvykla, že jí celý život zahýbal, patřil k tomu typu chlapa, co ženu neopustí, ale vždycky bude mít ženské vedle. Tenkrát jsemto díky své zaslepenosti vůbec neviděla.

Jak dlouho jste spolu drželi?

Nevím přesně, přes půl roku? A potom přišla ta nehoda.

Měl manžel nějaké podezření?

No, vlastně myslím věděl, tušil, dost jsme se hádali.

Řeknete mi něco o té vaší nehodě?

Já si to ani moc nepamatuju. Bylo to tak, že za mnou měl přijet ten můj přítel. Čekala jsem na něj, ale nepřijel a ani se neozval. Propadla jsem zoufalství. Ráno jsem jela do práce (jsem dobrá řidička) ještě asi dost rozrušená, nedávala jsem pozor a narazila do stromu. Auto bylo na odpis. Mysleli si, že to nepřežiju.

Jak je to dlouho? Máte nějaké trvalé následky?

Stalo se to před třemi roky, zůstala jsem ochrnutá do půli těla. Po celý zbytek života jsem odkázaná na invalidní vozík.

To je hrozné. Jak jste to prožívala?

Špatně. Jsem na tom psychicky velmi zle. Asi se s tím nedokážu vyrovnat. Rezignovala jsem na všechno i život. Někdy si přeju, abych radši zemřela.

Upravily se alespoň vztahy s manželem?

Vůbec, je to ještě horší. Bere to tak, že mě má na krku, ale už jsme úplně cizí lidi.

Dělá jen to co musí, ale to není všechno. K dovršení všeho ho nějak před rokem přimáčkl býk tak, že vůbec nechodil. Museli ho to znovu učit a trpí od té doby závratěma takže teď už jsme vlastně lazaři oba. I když on chodí a vylízal se z toho relativně dobře.

Kdo se o vás stará?

Manžel už je samostatný. Nějak se o mě stará.

Ta vaše životní cesta byla velmi trnitá, nestačím žasnout. A co vaše děti?

Nejmladší syn se oženil a přivedl si k nám do baráku svou ženu, sice pomáhá, ale víte teď se stará o dítě.

Co si ve svém životě přejete nejvíc?

Teď už nemám žádné velké přání. Svůj život už mám zpackaný dost. Chtěla bych jen, aby mé děti byly zdravé a šťastné.

I Vy máte ve Vašem okolí ženu, která měla vyjímečný osud? Podělte se o něj s námi a pošlete nám její příběh do redakce.

Petra Gajdíková

Zdroj www.neraweb.cz