Do smrti nepřestanu bojovat

Za co? Za své uspokojení, uplatnění, spokojenost. Sice mi chvíli trvalo, než jsem k tomu přesvědčení došla, ale je tady! Je tady, milé přítelkyně (i přátelé, protože na muže svého života bych nerada zapomínala), a už mi ho nikdo nevezme.

My ženy často podlehneme pokušení dělat radost lidem kolem sebe bez ohledu na své vlastní pocity. Děláme radost své rodině, dětem, přátelům. Potom ale jednou přijde zúčtování a my se ohlédneme za životem a jsme.....nespokojené, cítíme se zneužité, použité, oklamané ( a při tom jsme se do té role často napasovaly samy!). Ti, co jsme se jim obětovaly, si našli své zájmy, jiné přátelé, jiné priority a my zůstáváme samy. Nejčastější je to v době, kdy děti vylétají z hnízda. Rozhodla jsem se tomu předejít.

Narodila jsem se před osmatřiceti lety. Základku jsem prošla se samýma, pak gympl a vysoká...ale štěstí mne opustilo. Školu jsem nedodělala a vytouženou učitelkou se nestala. Rodinný život také nic moc. První manželství mi nevyšlo a co bych zastírala, bohužel i mojí vinou. Nepatřili jsme k sobě. Ale zůstal mi syn. Skvělý a nejskvělejší.

Pak přišlo období obav, strachu ze vztahu i ze života. Období schovávání, nespokojenosti. A pak přišel ON. Můj princ a dnes můj manžel. Soukromý život se stabilizoval a zkrásněl. Ale v kariéře to pořád nebylo ono. Ta dlouholetá touha...touha pracovat jako učitelka, touha psát...

Bylo mi třicet pět, když jsem složila zkoušky na vysokou. Přijali mne. Povzbudilo mne to. Přišla jsem do jiného světa, mezi jiné, aktivnější lidi, poznala jiné vysokoškoláky, mladší i starší a všichni šli za svými sny. Přidala jsem se. Napsala jsem příběh a s pomocí jedné přítelkyně ho poslala do redakce vydavatelství Víkend. Představte si, od té doby jsem najednou spisovatelka (vyšly mi tři knihy a další čtyři jsou na cestě) . Necítím se tak, ale říkají, že ano, že jsem. Že se mi splnil můj sen. To mi nikdo nemusel říkat. Splnil se. Cítím se naplněná a spokojená. Ale ne, neusnu na vavřínech.

Pořád budu bojovat. Mám nové sny. Sny, které mne každý den posunují někam jinam, někdy výš a někdy níž, někdy vpřed a někdy mne zastaví, zadrží a donutí se rozhlédnout, usmát na lidi, v klidu promluvit s rodinou, udělat někomu radost. A proto říkám: Ženy, nebojte se plnit si své sny! Svěřte se s nimi svým milovaným, dejte se do malování, kursů na počítačích, naučte se dělat s internetem, vyjadřujte se tancem, zpěvem, uměním... dělejte radost sobě i lidem kolem sebe. Život je krááásný. Pomozme té kráse na světlo.

Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.