Zeptejte se mužů

Naďa se ptá:

Ráda bych využila možnosti zeptat se mužů, jak vnímají rozvedenou ženu s dítětem. Je seznámení s takovou ženou reálné nebo se muži raději vyhýbají možnému vztahu, když zjistí, že není "sama"? V mých 27letech s 6-ti letým synem, kdy jsme již 4roky jen spolu, bych ráda zjistila jaké máme "vyhlídky do budoucna" :o))! Děkuji za odpověď!

Milá Naďo, Tvé vyhlídky jsou stejné, jako předtím dle mého názoru. Potkalas člověka, s kterým to z nějakého důvodu nešlo. Proto si se s ním rozešla - nebo on s Tebou. Aby se dva potkali, kterým to vydrží déle, než za hranice prvních životních zkoušek - není jen o tom, že jim to jde, dokud jsou zamilovaní, či bez problémů. Působí na nich prostředí, které mění každého z nich jinak – až jednoho dne zjistí, že si nerozumějí, že je prostředí změnilo už tak, že toho druhého nemůžou po těch změnách (Je jiný než když jsem jej poznala! Je jiná, než když jsem jí poznal!) - nebo nechtějí – tolerovat... A radši to skončí. Kohokoliv ještě potkáš – budeš se stále vypořádávat s tímto faktem. Na začátku dobrý – pak ne - pokud nebude tolerance s obou stran - a ochota něčeho se vzdát pro toho druhého. Akceptovat změnu. Nebo předtím nepoznané. Ne, neříkám kompromis. To slovo nemám rád. Synergie. Tebe. Jeho. Dvou lidi, kteří něco spolu chtějí. Žít. Vždyť je to tak krásné žít po boku druhého, kterého mám rád, ne? Stojí to za něco, něco pro to udělat, aby to krásné zůstalo? Nebo alespoň to nebylo ošklivé? Z dítětem - nebo bez něj. Z Tvým dítětem - nebo z jeho dítětem. Zkoušela jsi si položit i tuto otázku pro sebe? Jeho dítě? Jak by jsi se k tomu postavila sama? Možná pak částečně nalezneš i odpověď na svůj dotaz... Je na světě plno mužů, kteří nemají možnost vychovávat své děti, jak by jsi přáli - nebo nemají děti vůbec - a děti mají rádi. Jen v Čechách je takových otců tisíce pokud vím, po rozvodu, co nemají moc přístup k svým dětem. Taky je na světě plno mužů, kteří nechtějí žádné dítě. Přivést na svět. Ani vychovávat. Tak, jak jsi nenašla „toho správného muže“ - zdá se – po prvé – nebo on "tu pravou ženu" – můžeš pochybit zase. Já osobně si nemyslím, že by těch mužů, kteří by byli ochotni vychovávat „cizí dítě“ bylo málo, nebo že by toho nebyli schopni, nebo ochotni to dělat. Logicky však, když přijde na svět pak vaše společné dítě, nastávají sem-tam situace, konflikty, kdy má pravý rodič dítěte pocit, že ten druhý rodič upřednostňuje „své dítě“ před tím „cizím“. Statistiky myslím říkají (alespoň ty americké dle mého vědomí), že druhé manželství s dítětem z prvního manželství jednoho z manželů, má ještě menší šanci na přežití, než to první... Kde toho „svého pravého“ však máš hledat, jak jej oslovit - to Ti neřeknu. Vím však jedno. Bez tolerance z obou stran, se každé manželství sesype dříve nebo později jako domeček z karet... Z dítětem Tvým z prvního manželství - nebo bez dětí, jako jsou obyčejně všechna první manželství. Jak já vnímám rozvedenou ženu s dítětem? Jako rozvedeného muže bez dítěte, či s dítětem. Stejně. Dva lidi, kteří udělali spolu chyby, které nebyly schopni - kvůli svému velkému egu jen obyčejně - překonat. Dle mého názoru velká většina rozvodů by měla být schopna tyhle situace zvládnout, protože se nejedná o neřešitelné problémy ala notorický alkoholik, alkoholička, či tyran apod. Jde jen o neustálé hledání něčeho, co neexistuje v jejich živote ani později, co nenaleznou ani po druhé, po třetí... Ale s několika pokusy se o tom alespoň přesvědčí, a už to pak většina nezkouší dál... Že trpí pak hodně děti bez jednoho rodiče ve svém živote, má traumata, která si nese do života a žije s nimi ve svých vztazích dál, kopíruje chování svých rodičů? To obyčejně v čase rozvodu rozkurážené rodiče moc nezajímá... Někteří si to neuvědomí nikdy, co tím svým dětem způsobili. Je Tvé seznámení reálné? Ano je. Samozřejmě musíš být na pravém místě v pravý čas. Nebo on. Ale muž, kteří by byl schopen vychovávat Tvé dítě a být Ti dobrým manželem existuje. Pokud mu i ty chceš být dobrou matkou jeho dětí, a dát mu prostor pro realizaci a vlastní otcovský a rodičovský názor při výchově nejen vašich společných dětí - ale i Tvého dítěte z prvního manželství. Bez ohledu na to, že bude mít určitě někdy na výchovu Tvého potomka jiný názor, než by jsi si přála sama. Tolerance Tvá. Tolerance jeho. Vše dobré, Naďo. PS: Jinak si myslím, že určitě na svůj dotaz najdeš další odpovědi, když se zeptáš například na PAVLAČI na Babinet.cz. samozřejmě předpokládám, že Ti ještě odpoví náš expert na ženskou duši můj kolega Jiří Kouba :-)