Hollywood opět nezklamal!

Tak nějak by se dalo říci o tom, co jsem viděl na plátně kina Praha v odpoledním představení, kdy horko v Praze mi bránilo v centru v kanceláři dál pracovat -- i nedovolilo dál vystavovat mojí chabou na slunce nezvyklou tělesnou schránku jeho paprskům... Mám jej rád, ale jen tak kolem dvaceti, na zahrádce - té restaurační - a ve stínu. A s pivem u boku.

A tak jsem se rozhodl. V kině se schovám. I stalo se. Příjemný stín v předsálí, barman právě stihl začátek představení, takže velkou tržbu už neměl. Babička-divačka si koupila matonku. Barman totiž přišel do kina až po mně, a to já jsem tam byl na chlup přesně. Ve velkém sálu, kde jsem vstoupil, byla už tma. Přes to všechno jsem si stihl všimnout, že spolu se mnou se tam přišlo schovat několik dalších babiček. Jejich stříbrné vlasy probleskovali v šeru kina. Byly přesně čtyři. Ty babičky, myslím. Hodin bylo dvě. Sobota, Horko venku, příjemný chládek uvnitř. Sedl jsem si a s mým dosednutím to začalo. Celkem rychlý sled ze začátku. Nejdřív reklama na něco dalšího z hollywoodu, už jsem zapomněl co... Asi to i tomu odpovídalo. Pak hezká úvodní písnička filmu, na který jsem se vydal. Oddechnout - a schovat se před létem a sluncem uprostřed dne. To se mi povedlo. Děj pokračoval. Ještě písnička nedozněla, a babička nejblíž u vchodu do sálu se zvedla, a nejistými kroky odkráčela. Myslel jsem, že na jednu ze základních životních potřeb, a že se za chvíli vrátí. Nestalo se. Už nepřišla. Pochopil jsme až později. Asi už z těch prvních záběrů poznala zkušeným okem, o co jde a ani těch sto korun a něco, co za lístek dala, jí za to nestálo, aby seděla dál.. Měl jsem jí následovat, jsem pochopil až později. Ovšem, neudělal jsem to, nevážíc si jejího instinktu zkušené to asi náročné divačky znalé současnou produkci a čekající asi konečně na výjimku potvrzující pravidlo. Zůstal jsem. Býti sice chlap -- ale ani "Jennifer" to nevytrhla... Takový zadek má v Praze každá druhá, klidně by se tady ztratila v davu, nevím, proč o ní ten bulvár tak básní. Že by jim za to platila sama Jenifer? Jinak to nevidím. Jo, ten film se jmenoval "Pokojská na Manhattanu", nebo tak nějak, "Maid in Manhattan" v originálu. Chcete ale vidět sladkého chlapa hrajícího se na snad to měl být "tvrdý budoucí kongresman" - tak pak se na něj jděte podívat. Oči měl krásně modré, já jsem si je však všiml jenom proto, že jsem se rozhodl vám uprostřed filmu o tom napsat, když jsem se tam začal nudit a přemýšlet vážně o té čarodějné babičce, co odešla dostatečně včas si radši užít sluníčka, nebo se možná radši zahrabat, než aby nemusela koukat na další stupidní produkci nejvyspělejší společnosti, která ví za každých okolnosti, kdy, kde, co, a jak, ať se to týká letů na Mars, zbraní hromadného ničení, nebo znalosti zákonů v Belgii, které právě "radí", jak si je mají upravit. Jméno toho pana herce jsem si taky nezapamatoval, ještě jsem jej nikdy neslyšel. Asi se dere nahoru. I když se zdálo, že už měl své roky. Kde se asi tak flákal do teď... Ale v hollywoodu se mu to i s tím, co předvedl, určitě povede, modré oči, úsměv, a na to, co zahrál dnes, to určitě tam bude stačit i nadále. Já bych ho tedy osobně nedal hrát ani do Příbramského divadla, bez ohledu na jeho bleděmodré oči... Slzavých a dojemných scén tam bylo několik, to hollywood umí, to jo. Bob Hoskins taky jednu zahrál, ale divím se mu, že ten štěk přijal, peníze snad už nepotřebuje, a to co u toho říkal bylo taky odvar z odvarů... Taky jsem se do toho sice chvílema vciťoval, a kdybych nosil kapesník, tak jej taky snad i použiji. Ale možná se mi to jen zdálo, ale ten hollywood jde z kopce. Plytké dialogy, šablonovité chování jak "manažera pro volby do kongresu" uvedeného hlavního hrdinu, tak stejně připitomělé a neskutečně nerealistické opakované chování samotného hlavního hrdiny, samozřejmě patřičně bohatého, prapodivné chování personálů pětihvězdičkového hotelu, kde se to všechno odehrávalo, nevyjímaje přesládlě, a taky naivní a schematické chování matky Jennifer ke svému školopovinnému synkovi a jeho k ní, a různé, taky prapodivné jednání prodavaček, jakoby ani nebyly v USA a měli chuť se všichni dát rovnou vyhodit z práce, ve mně vzbuzovali nelibé myšlenky spojené s tím, proč vlastně takové filmy k nám ještě chodí... Asi proto, že se na ně koukáme, jak jsem právě osobně na sobě předváděl. Nemusel jsem tady být... Nebo si z nás už ten hollywood dělá skutečně srandu, co všechno sneseme a za co všechno zaplatíme?!? To jsi tedy dovolil dost. A já to zbaštil i z navijákem! Možná i číst encyklopedii o bonsaii my v tu chvíli připadalo smysluplnější. Zaháněl jsem protikonsumní rádoby filosofické myšlenky čokoládou a pitím, ale vzhledem k tomu, že to nebyl alkohol, po kterém by asi v tuhle chvíli zatoužil určitě Bukowski, kdyby tady se mnou seděl, jsem se ze začínající deprese a rozladění nad tím, co tam a proč v tom kině vlastně dělám - už do konce filmu nedostal. Asi dvakrát jsem si sice ještě podupával nohou nad chytlavým songem, který se asi už objevil v nejbližším bontonlendu za předpokládaných 609 korun českých, pokud jej už nemáte od přátel či vašeho dorostu zkopírován a uložen hezky ve stojánku. Ten film a chování v něm už musel dle mého názoru urážet i samotné Američany, jak je v tom filmu vykreslují, protože až tak blbý nejsou ani oni, a to jich znám hodně, nebo jak se vykreslují oni samotný. Pro koho ten film je, jsem se marně snažil zjistit. Asi pro nás, zvyklé na lecjakou americkou zhovadilost, (promiňte za výraz, ale žádný více výstižný mě v tuhle chvíli už nenapadl) jen ať tam hraje nějaká celebrita. Jít tam na Jennifer Lopez -- tak jsem na správném místě! To mi v tu chvíli nedošlo. Jít si oddechnout na slaďounký cajdák -- tak to jsem asi neměl být nikdy v Americe, nevidět jak se tam žije, a už nebýt obdivovatelem jejich masové kultury i chování počnouc američany producírujícími se po Praze či už jako expati, nebo jenom turisty, až po ty chudáky na ulicích přímo tam, kterým leckdy může závidět i našinec který si na tu cestu za moře nastřádal, aby pak mohl své sousedy omračovat fotkami právě z toho Manhattanu, co jsem dnes v kině viděl. Nebo taky z Niagarských vodopádů, to je hned tam za rohem... Bohužel jsem tam byl, a tak mě ani tento pohled na Ameriku neoslovil, protože byl zkreslen, a to tak, že velmi. Až na půdu. Jít tam na to, aby jste viděla po vzoru hrdinky se taky v náručí bohatého muže který vás miluje až za hrob - tak si to stejně nenechte ujít, asi vám neprozradím pointu, že se tak nakonec stalo. Jít do kina s úmyslem vidět lesk New Yorku, nablýskané limuzíny, zařízení apartmánu v pětihvězdičkovém hotelu v New Yorku a večerní šaty pro hlavní hrdinku za 5.000 dolarů -- tak to by jste tam viděli v tom filmu taky, to jo, to jste tam měli být, nebo tam určitě skočte s přítelem. Nebo radši samotné. Případně příteli ale alespoň kupte u vchodu placatici či panáka, pití do sálu je povoleno, i to s alkoholem, a nedivte se ale prosím, že vás asi nenechá v klidu dokoukat, a bude se možná raději věnovat vašemu ženství -- nebo si hezky zdřímne - protože se mu to asi nebude moc líbit, na co jste jej to do toho kina zase vzala, když jste se rozhodla jej přes víkend "vyvenčit". Doporučuji pak nevyžadovat dlouho od něj zase nic dalšího, protože shlédnutím uvedeného filmu si to určitě na dlouhou dobu vybral, a vezměte to skutečně jako jeho oběť pro vás, že s vámi po vašem boku vydržel až do konce. Tohoto filmu, myslím. Pokud vydržel, je vhodný kandidát i na to, že vydrží možná celý život. ;-) Myslím, že i sledování tohoto filmu ve dvou vám akorát tak zkazí náladu, když se znova ocitnete na sluníčku, a budete možná litovat, že jste radši dnes nepřekonala počet minut na slunci předepsané pro vaší pleť na dnešní den. Asi se vám ale uleví. Mně se tedy ulevilo, to vám řeknu. Jo, a to nablýskané pozlátku můžete klidně uvidět už i u nás, na to do kina jít ani nemusíte... Alespoň ne na tenhle film.

Pokud tedy vezměte tenhle článek jako recenzi na film, který vám má pomoci jej vidět, tak mé jednoznačné "NE!" se asi radikálně odlišovalo od toho zvučného "ANO!", co se asi usadilo ve volebních urnách po celé ČR, kterým se asi většina z nás přidala včera a dnes do Evropy. Cestou z kina jsem na Pěší zóně, přemýšlejíc stále o moudrosti opustivší babičky z kina, ještě viděl žebrajícího muže, s novou fintou, jak se to dělá, jak zvýšit podstatně efektivnost své práce. Kdybychom všichni byli tak vynalézaví, Evropskou unii bychom už nepotřebovali, chtěli by naopak vstoupit všichni co už jsou v ní oni k nám, a říkali by nám druhé Švýcarsko... Nebo možná dokonce první. Kde jsem to ale skončil? Aha, ten žebrák... V ruce plastový kelímek od piva na drobné, na sobě v horku kolem třiceti stupňů bundu, a v ní schovanou jednu ruku, takže rukáv od ní na bundě měl prázdný. Chvíli jsem jej taky litoval, rozcítěn dojákem z kina, "chudáka malého bezrukého", měl kolem čtyřiceti, dokud jsem tu jeho schovanou ruku nezahlídl lnoucí se pod bundou až v částí jeho kalhot, kde si muži schovávají to, na čem jim obyčejně nejvíc záleží, a čím se alespoň chlubí kamarádům v hospodě po třech pivech, když jinak asi už ani ne. Ach jo! Tak jdeme do Evropy. Máme všechno - mimo konsumní společnost, taky šikovné žebráky a za chvíli i masové demonstrace odborů jako ve Francii a státní aerolinky, které nelítají a ředitelé televize v parlamentu a brzo za presidenty nebo předsedy vlády - jako v Itálii!... Co nám ještě chybí? Na ulici se alespoň něco děje, když jí sem tam pozoruji - ale v tom kině se nedělo dnes nic. Jo a ještě k té "fintě" toho žebrajícího. O pár metrů dál, opřen o sídlo Komerční banky, už roky stojí další žebrající, který tam nenápadně přijde, odloží invalidní hůl, klekne si, do rukou vezme klobouk, a vydělá jsi měsíčně tím na nadprůměrný český plat - ovšem nezdaněný - aby jsi každý den na konci "své práce" zase vzal tu hůl do ruky a šel si svého platu užít. Myslím, že bych s ním ale neměnil, skutečně klečet na dlažebních kostkách každý den několik hodin -- to bych asi nezvládl. Zkusili jste to? Naše dítky to pár minut vydrželi možná, a nemuselo to být ani na hrachu... Své peníze si tedy asi ten žebrák zaslouží. Jo, ale to jsem od toho filmu zase trochu odešel, že? Není ovšem víc co dodat. Nebrat. Nebo ještě něco. Radši dejte tu stovku za lístek tomu žebrajícímu. Zaslouží si to možná víc, než ten film. Nebo už pak ničemu nerozumím. Zapomeňte pak raději na to, co jsem zde napsal, odcházím spolu s tou babičkou ještě na začátku filmu, v kině zůstávají už jen tři babičky, a já radši jdu na to sluníčko do víkendového červnového horka. A kupte si lístek.