Kniha: Matka z cukru a oceli

Matka z cukru a oceli

Kniha Terezy Boehmové Matka z cukru a oceli je sbírkou sarkastických a humorných fejetonů o mateřství. Fejetony jsou chronologicky řazeny a popisují slasti a strasti období od narození Tereziny dcery Anny až po její nástup do školky. Je to knížka o tom, jak mateřství může zamávat psychikou i celkem odolného jedince, který si velmi naivně zuby nehty brání svůj bývalý život, aby postupně objevoval dimenze své nové osobnosti – matky.

Fejetony vycházely nepravidelně na blogu iDNES.cz na adrese boehmova.blog.idnes.cz a také v různých časopisech – Marianne, Ona DNES, Svět potravin, serveru Babinet.cz a nově také Psychologie DNES.

Knihu doprovází předmluva spisovatelky Ivy Pekárkové a skvělé kresby známého karikaturisty Štěpána Mareše.

Ukázky z knihy:

Biologie je strašná potvora. Dá se tomu trošku bránit, ale stejně to na vás skočí.

Kromě únavy a dalších fyziologických příznaků se mi něco dělo s psychikou. Jakoby se část mozku vyklízela příchozímu náporu a začala odpočívat a lehce růžovět. Přišla jsem z práce a najednou mě zničehonic popadla strašlivá a nepochopitelná chuť něco uplést. Vzít do ruky jehlice a tvořit! Děsivé to bylo zejména proto, že plést vůbec neumím a doma žádný předmět ani vzdáleně připomínající jehlici nemám. A už vůbec u mě v bytě nehledejte poetické klubko vlny pro dlouhé zimní večery pod lampou.

Podobných překvapení bylo mnoho. Věděli jste například, že v obchodech mají oddělení s dětským oblečením, lahvemi, hračkami, kočárky? Já vůbec. Připadala jsem si jako starý mládenec poprvé v oddělení dámských vložek. S křidélky? Jakými křidélky, ono to léta?

My, cukrující monstrum v plurálu

Musím říct, že není nic méně přitažlivého, než když jinak normálně vystupující dospělý člověk (ať muž či žena) přiškrceným hlasem žvatlo-šišlá na dítě. „Ty můůj bloušku majinkatéééj, šopak še štalo...?“ Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem váhala, zda nějaké děti vůbec chci. Viděla jsem, co to dokáže udělat s méně odolnými jedinci.

Když jste nad tím, vidíte to jasně. Když už plavete v počůrané vodě, kontury toho, co jste si mysleli, že nikdy nebudete dělat, se vesele rozpouštějí.

O tomto úskalí (narozdíl od ostatních “radostí” mateřství) jsem ale věděla, a proto jsem se na ochranu před degenerací jazykovou připravovala nejvíc. Přísahala jsem si, že si raději vystřihnu z jazyka mramorovanou dečku, než ze sebe dobrovolně dělat obecního blbečka.

Proč nemůže dítě jíst a musí papat? Proč hačá, hajá, bumbá a ťapá a místo „pojď sem“ z pusy vypadne pošéém? Proč musí dělat ee, když se jedná o regulérní (–), víte co...