Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Jak jsme jeli na Silvestra do Paříže

Jak jsme jeli na Silvestra do Paříže

Redakce Babinet

Tento příběh nám zaslala čtenářka Lenka, která se zůčastnila letní soutěže Soutěžte a vyhrajte kávovar od Krups!!.

Když jsem se dozvěděla o této soutěži srdíčko mi zaplesalo… za a) už řadu měsíců toužím po tomto skvělém vynálezu, který umí to nejlepší latté na světě… a za b) jsem nezaváhala ani minutu a věděla jsem o čem budu psát. Náš jedinečný zážitek z dovolené, kdy jsme na jedné Bohem zapomenuté zřícenině zplodili naší krásnou milovanou dceru… jenže jsem zaváhala a díky tomu našemu pokladu, který mě momentálně zaměstnává na 160% nestihla včas nic napsat natožpak odeslat. Když jsem si pak přečetla příspěvek v soutěži sklapla mi čelist a hlavou proběhlo a co teď…  přece se nebudu „opičit“ …no hold budu muset zapátrat v paměti… přece nevzdám tuto jedinečnou možnost mít to, co si tolik přeji a nikdo mi to nekoupí, protože je to totální zbytečnost (říká můj manžel)… ale krásná zbytečnost (říkám já).

Takže… nebude to tak poetické, ale za to, to bude veselé... i když popravdě řečeno – do smíchu nám tenkrát rozhodně nebylo!

 

Léta páně 2006 jsem se rozšoupla a v dobré víře koupila manželovi a mě k Vánocům originální dar. „Silvestrovský zájezd do Paříže luxusním autobusem“. Dar sklidil úspěch a oba jsme se jakse patří těšili…

29.12. odpoledne jsme sbalení a natěšení přijeli do Brna na nádraží a vyhlíželi luxusní autobus, přijel… na první pohled opravdu luxusně vyhlížející neoplán. Ovšem skutečně na první pohled, na ten druhý, kdy jsme se vyšplhali do prvního patra, kde člověk prošel jen se skloněnou hlavou a zapasoval se do svého sedadla už se nám tak luxusní nezdál. Když jsme vyjeli a bylo nám sděleno, že nefunguje toaleta, protože zamrzla (zvláštní při teplotě 8°C) a že budeme častěji stavět, takže se vlastně nic neděje už jsme si říkali, že nás nic nerozhází.  Drželi jsme se statečně… to, že pan řidič zabloudil už v Plzni, kde nabíral další várku účastníků zájezdu i to, že to nakonec vzal jednosměrnou ulicí v protisměru, jsme brali skoro s úsměvem. Když nás však v noci probudilo šílené horko a přes zapařené okýnko jsme zmerčili že jedeme někde uprostřed polí pojalo nás prazvláštní tušení, že tohle jen tak obyčejný zájezd nebude. Nebyl!

Dodnes nechápu, kde a jak jsme mohli na trase Brno – Paříž bloudit, ale bloudili jsme.. do prvního cíle naší cesty, tedy do nějakých podzemních garáží na okraji Paříže, kde jsme měli mít ranní hygienu a snídani v ceně, jsme dojeli s dvouhodinovým zpožděním. Není divu, že nebyl už čas na to, aby se párky k snídani alespoň částečně ohřály. Což jsme zjistili hned po té, co jsme zvládli „hygienu“ na místních miniaturních toaletách. Zde jsme také zjistili, že náš zájezd jsou vlastně autobusy dva a za našim neoplánem jede ještě plná karosa. Nevýhoda to však nebyla jen na toaletách… ale o tom později.

Zpoždění se nám přilepilo na záda a od této chvíle už se jen a jen spěchalo. „Tak honem honem, nasedat. Jedeme.“ Do centra Paříže jsme dojeli chvilku před dvanáctou. Autobus nás nejdříve povozil, průvodkyně nabádala jestli se dívat vpravo nebo vlevo a pak v jeden okamžik vyslovila neuvěřitelnou větu: „Tak se nachystejte, během dvou minutek nám pan řidič přibrzdí u kraje a musíme rychle vystoupit. Nic důležitého si tu nezapomeňte, protože do autobusu se dostaneme až večer!“ Nastal chaos. Kupodivu jsme opravdu během pár minut stáli na rušné ulici uprostřed Paříže a měli u sebe vše potřebné. Naštěstí i deštník, protože během několika dalších minut začalo pršet! 

Ale pozor, nebyli jsme mrzutí… byli jsme natěšení a tak i s deštníkem jsme poslušně cupitali a snažili se pochytit každé slovo ze slov, která průvodkyně za chůze chrlila někam před sebe. Brzy jsme pochopili, že skluz který máme se snaží Růžový deštníček dohnat za každou cenu. Růžový deštníček (tedy naše průvodkyně – nevím kdo ze zájezdu to první vyslovil, ale ujalo se to) letěl stále vpřed a v očích se zračila panika. Brzy jsme pochopili proč. „Tady jsme měli mít rozchod a čas na oběd, ale bohužel vám mohu dát jen 10minut.“ „Cože?“ ozývalo se ze všech stran. „Ano, máme toho ještě hodně před sebou a musíme to stihnout.“ No fázi prvních rozepří mezi cestujícími, kteří chtěli vše stihnout a cestujícími, kteří raděj chtěli zvolnit a něco vynechat přeskočím, protože píši článek a ne román.

K Eiffelovce jsme se dostali chvíli před pátou hodinou odpolední. Růžový deštníček nás sice přesvědčoval, že musíme nejdřív na projížďku lodičkou a pak se vrátíme, protože Eiffelovka je otevřena až do osmi. Ale když, jsme ji ukázali velkou tabuli, kde bylo jasně napsané: „KONEC v 18:00“ v pěti jazycích, zalapala po dechu a řekla že jde zjistit jak to s těmi lodičkami je a odkráčela. A opět se spustila žhavá diskuze mezi všemi zájezdníky. Té jsme se však neúčastnili. Odpojili jsme se, s námi ještě pár lidí a šli jsem si stoupnou do fronty na Eiffelku. Stáli jsme tam asi 30minut a blížili se ke vchodu, když přiběhla průvodkyně a začala nás volat: „ Musíte hned sem, musíme na loď, hned. Všichni!“ Křičela a zuřivě mávala. Nechtěli jsme se vzdát, ale ona stále křičela a stále mávala. „Na Eiffelovku půjdeme zítra, prosím, pojďte za mnou.“ Hlas měla už skoro zoufalý a tak jsme to vzdali a vydali se proti proudu fronty zpět. Ty pohledy snad nikdy nezapomenu, mohli jsme si rovnou napsat na čelo IDIOT MADE IN CZECH. Probojovali jsme se ven a poklusem se vydali za růžovým deštníčkem. Seina není daleko a tak netrvalo dlouho a čekal nás další šok. Fronta, a ne malá, na jejíž konci čekali naši známí. Přiznám se, že v tuto chvíli už jsme byli s manželem přesvědčeni, že je to naše nejhorší dovolená vůbec. Překvapením však zdaleka nebyl konec…

Když jsem se konečně dostali na řadu a část našich lidí byla už na lodi zakročil nám cestu velký černoch a zcela nekompromisně oznámil: „Ende“. Průvodkyně byla těsně před námi a tak jsme doufali, že to nějak vyřeší, protože jsme pochopili, že pokud nepojedeme touto lodí, už nepojedeme vůbec. Autobusy pro nás přijedou přesně na čas a my tam musíme všichni být. Všichni. Jenže teď jsme rozhodně všichni nebyli na lodi, což průvodkyně celkem bravurně a srdceryvně vysvětlovala černochovi. Ovšem česky. Naše další opravdu fatální zjištění – náš růžový deštníček neumí ani slovo francouzky a z angličtiny bych ji tipla na první tři lekce.

Mladý pár z našeho autobusu se toho ujal a my se všichni po chvíli plavili po Seine. Kdo však čeká, že to byla těžká romantika, musím ho zklamat. Byla už tma, zima, opět začalo pršet. Tísnili jsme se v zastřešené části a myslím že všichni už se těšili až nás autobus zaveze na hotel. Hotel, tedy motel F1 splnil naše očekávání, ovšem až po dalších třech hodinách. První jsme strávili čekáním na naše autobusy, které nás měli „přesně na čas“ vyzvednout. Druhou na cestě autobusem. A třetí čekáním před motelem poté co deštníček prohlásil: „Hned jsem zpět, jen co vyřídím formality“.

Na Silvestra jsme se probudili do krásného dne. Vyspaní a odpočatí jsme se rozhodli, že si to dnes nenecháme ničím pokazit. Jen co jsme se nasnídali, vyhledali jsme deštníčka a zeptali se jaký je program dne a jestli by bylo možné udělat si individuální plán. „Co?“ Vybafla na nás průvodkyně nervózně. Znovu jsme ji dotaz opakovali, ale ona se jen nervózně podívala na hodinky, odvětila: “promiňte“ a odkráčela popohánět lidi u snídaně. Nechápala jak je možné, že ještě všichni nejsou po jídle. Její slabou stránkou nebyly zřejmě jen jazyky, ale i matematika. Kapacita místnosti určené pro snídani byla maximálně 15 lidí, nás bylo 60. Vyjeli jsme opět se zpožděním a bez odpovědi na naší otázku. Náš luxusní neoplán nás zavezl na Montmartre, kde se sic také spěchalo, ale my už jsme se tím nenechali rozházet. Výklad jsme si odpustili a vždy si jen poočku hlídali růžovou tečku v popředí. I když nepršelo, růžový deštníček byl stále v pohotovosti a pravda je, že byl zkrátka nepřehlédnutelný. Ruku v ruce jsme nasávali atmosféru a konečně si začali užívat Paříž…

Když jsme byli opět v autobuse průvodkyně nás ovšem velmi rychle vrátila do reality. „Některým z vás nevyhovuje mé tempo, ale zaplatili jste si poznávací zájezd, tak se nedivte, že se musí trochu chodit. Nicméně pokud si troufáte na samostatnou prohlídku je to na vás. Za chvíli budeme vystupovat, vezměte si všechny věci, do autobusu se dostaneme až těsně před odjezdem. Nyní mi podepíšete malé prohlášení.“ Načeš autobusem začali kolovat malé papírky, kde stálo:

JÁ (vaše jméno) ….…………... JSEM SI VĚDOM/A ŽE AUTOBUS ODJÍŽDÍ V 01:15 A NA NIKOHO NEČEKÁ. POKUD NEBUDU U AUTOBUSU VČAS CK NENESE ŽÁDNOU ODPOVĚDNOST A NENÍ POVINNA PLATIT ŽÁDNÉ NÁKLADY SPOJENÉ S NÁHRADNÍM NÁVRATEM DO REPUBLIKY.

V autobuse to hučelo jak v úle. Průvodkyně se jala vysvětlovat, že je to jen formalita a že je to vlastně pro naše dobro, protože se jim stalo, že se někdo opil a nepřišel a celý autobus na něj pak musel čekat. No neměli jsme moc na výběr a vzhledem k tomu, že ten papírek byl stejně zcela bezpředmětný (nebylo tam datum ani žádná jiná fakta) vyplnili jsme a odevzdali. Všichni. Po té co deštníček vybral papírky pokračoval: „ Tak jak jsem řekla za chvíli budeme vystupovat. Autobus nás vysadí tam jak jsem vám včera ukazovala a v noci na vás bude čekat pod Louvrem.“ Tak to už se zvedla opravdu velká vlna protestu. Nikdo si nepamatoval, že včera ukazovala nějaké místo a navíc všichni logicky chtěli, aby nás autobus vysadil tam kde nás bude nabírat. Zvláště ti, kteří se chystali na samostatné odpoledne a večer jako my. Po menších dohadech tentokráte deštníček ustoupil.. jelo se pod Louvre do podzemních garáží. Zaparkovalo se, všichni se vybatolili z autobusů a vydali se za deštníčkem. S manželem jsme si napsali číslo parkovacího místa, číslo parkovacího bloku, číslo… už ani nevím čeho. Sledovali jsme cestu k východu, abychom v noci nebloudili. U východu jsme si chtěli napsat číslo…  ale zarazilo nás zjištění, že tento vchod je otevřen jen do 22:00. Samozřejmě jsme to hned hlásili, ale deštníček nás ubezpečil, že dnes je to jinak. „Určitě bude otevřeno. A když ne, tamhle je ještě jeden vchod. A kdyby bylo nejhůř na mapce kterou jste si mohli vzít v autobuse je můj mobilní telefon, ale prosím nevolejte, jen pište sms ať to nemusím platit!“ Manžel už byl tak nabroušený, že mě chytl za ruku a odváděl mě někam pryč. Chtěla jsem ještě průvodkyni říct že se tedy odpojujeme a že přijdeme až v noci k autobusu, ale myslím, že už mě neslyšela. Ale co, za chvíli mi to bylo jedno. Paříž nás přijala, Paříž byla krásná, Paříž byla naše.

Manžel měl mapku v kapse a tak jsem se rozhodli na nic nečekat a vydali jsme se rovnou k Eiffelovce. Tedy rovnou ne, po cestě jsme se stavili v malém obchůdku a koupili si na večer šampáňo, nešetřili jsme... kdy se nám zase poštěstí sedět na Silvestra pod Eiffelovkou a popíjet francouzké šampaňské, že? Láhev jsme pečlivě zabalili a uložili jako poklad v baťohu. Pod železným symbolem Paříže bylo živo. Po chvíli jsme rozeznali tři dlouhé fronty jejichž konec byl v nedohlednu. Zalitovali jsem znovu, že jsme včera boj s průvodkyní vzdali a poslušně se zařadili do jedné z nich. V tom, kde se vzal tu se vzal, objevil se opět černoch jako hora „NO NO NO!“ a gestem naznačoval, že máme jít jinam. Ježkovi voči, proč? Rychle jsme vyhledali konec druhé fronty, ale nečekalo nás tu nic jiného… NO NO NO!  Pochopili jsme, že věž se dnes prostě zavírá dřív a oni už nám nedovolí stoupnout si do fronty… a v tom to přišlo… čiré zoufalství, beznaděj a skepse. Chtělo se mi brečet a nebo zažalovat CK za ztracené iluze. Už jsme chtěli odejít, ale nějaký další černoch na nás začal dělat nějaké posunky a my po chvíli pochopili, že chce abychom šli za ním… nevěděli jsme absolutně co chce, ale šli jsme. Nevím proč (možná viděl to zoufalství a smutek v mých očích), ale dovedl nás na konec třetí fronty a s poplácáním po ramenou nás tam nechal. Pochopili jsme, že máme vyhráno a že se na Eiffelku přece jen dostaneme a ani nám nevadilo, že jsme museli víc jak hodinu a půl čekat. Dokonce jsme to považovali za štěstí… a nejen to, ale i fakt, že jsme si na poslední chvíli všimli, že se kontrolují zavazadla a zabavuje veškerý alkohol a přesto se nám záhadným způsobem povedlo o naše šampáňo nepřijít. Měli jsme štěstí, že bylo dobře zabalené v oblečení a manžel šikovně zamanévroval když poctivě ukazoval i pytlík s použitýma ponožkama.

Byli jsme poslední lidé kteří roku 2006 vyjeli na Eiffelovu věž, poslední kdo se kochal v tomto roce nádherným výhledem, který se po chvíli změnil ve večerní hru světel a byli jsme možná jediní kdo tam byl se šampáněm v baťohu. Po tomto opravdu nádherném zážitku už jsme nelitovali žádných trampot a vydali se poznávat další krásy. Nádherná ještě vánoční atmosféra na nás dýchla na Avenue de Champs-Élysées, svoji gigantností nás fascinoval vítězný oblouk a zvládli jsme i prý nejtypičtější místo Paříže place de la Concorde. Kolem desáté jsme už byli unavení a tak jsme hledali kde spočinout. Našli jsme otevřený bar jednoho hotýlku a tak jsme si tam vychutnali zcela zaručeně nejdražší čaj a kávu v našem dosavadním životě, ale vůbec nám to nevadilo. Bylo nám fajn… a večer ještě nekončil. Před půlnocí jsem si našli tišší místo s opuštěnou lavečkou a s nádherným výhledem a o půlnoci si připili na zdraví… na štěstí… na nás… našim Eifeláckým šampáněm.

O půl jedné jsme se rozhodli, že se raději vydáme k autobusu. No ještě že tak… cesta totiž vůbec nebyla jednoduchá. Proudy lidí, proudy aut… proudy lidí, kteří skáčou pod proudy aut a proudy aut, které veselé troubí na proudy lidí co jim skáčou do cesty. Dále zavřen průchod zahradou, takže nás čekalo hodných pár metrů na víc. A nejlepší zjištění nakonec… vstup do Louvru uzavřen. Ne, všechny vstupy zavřeny. Byl čas a tak jsme nepanikařili a napsali sms našemu milému deštníčku. První, druhá, třetí sms a stále nic… voláme, ale deštníček to nezvedá, zřejmě nechce utrácet. Už není moc času a manžel, který je kupodivu nervóznější než já mě přesvědčuje že máme vlézt do garáží výjezdem autobusů. Přiznám se, že tato varianta mi přišla naprosto hazardní. Vjezd i výjezd byl úzký tak na šířku autobusu, navíc zatočen, takže nebylo řádně vidět a velká cedule s přeškrtnutým chodcem mluvila za vše. Zbývalo pár minut. Napadla mě spásná myšlenka. V instrukcích k zájezdu bylo uvedeno nouzové číslo do kanceláře a bylo tam uvedeno že je to nonstop linka. Rychle jsem šátrala v baťohu. Telefon zazvonil jen dvakrát a na druhé straně se opravdu ozval hlas. Rychle jsem vysvětlila o co jde. Hlas byl příjemný a milý a ujistil mě ,že vše zjistí a zavolá zpět. Bylo už po časovém limitu, ale my si říkali, že teď už nám snad neujedou. Bylo nám však podezřelé, že jsme nikoho jiného z našeho zájezdu po celou dobu nepotkali. Po chvíli zazvonil telefon a hlas nám oznámil, že čekají a že musíme opravdu vjezdem pro autobus. No, tak snad to nebyl náš poslední Silvestr proběhlo mi hlavou a pak už jsme se vrhli do černého tunelu. Naše autobusy už jsme našli rychle, brzy jsme pochopili, že se vůbec nemusíme cítit trapně. Nebyli jsme poslední kdo chyběl. Chyběli všichni ti, co se vydali po své ose, jak jinak, když jsme měli tak perfektní instrukce. Zbytek lidí bylo evidentně naštvaných, ale nebylo to čekáním jak jsme se brzo dozvěděli. Během následujících dvou hodin autobus projížděl Paříži a nabíral na různých místech zoufalé a zničené turisty, kteří se po telefonu a po té osobně dohadovali s deštníčkem, který už nyní nebyl růžový, ale rudý vzteky. Během této noční projížďky jsme se dozvěděli, že ti co přece jen zůstali s průvodkyní prožili den plný zklamání a čím dál tím víc jsme byli vděčni za to málo co jsme si užili my. Jen ve zkartce. Ti co následovali deštníček vystáli nejdřív skoro tříhodinovou frontu do Louvru, aby zaplatili vstupné a po té je po 15minutách vyhodili, protože byl konec otvírací doby. Ti co následovali deštníček došli k Eiffelovce ve chvíli, kdy už se nedostali ani pod ní (byla oplocená a zatarasená) natož pak na ní. Ti co následovali deštníček už dále neviděli nic, protože deštníček měl v plánu sledovat ohňostroj z místa, kde bylo potřeba stát už od desíti. Ti co následovali deštníček pět minut po půlnoci vyrazili rázným tempem k autobusu. Ti co následovali deštníček byli už o půl jedné u autobusu a čekali na zbytek lidí s jedinou myšlenkou „Ať už jsme doma a můžem na tento strašný zájezd zapomenout!“

Ve čtvrt na čtyři jsme opouštěli Paříž. Část lidí už spala, část v hlavě sumírovala stížnost. Přiznám se, že i já jsem přemýšlela o této alternativě, ale po příjezdu domů se mi to nějak rozleželo… Na jedné straně se nám oběma s manželem potvrdilo, že s cestovkou už nikdy! Na straně druhé, na tenhle zájezd zcela určitě nikdy nezapomeneme!

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

dovilla
30.10.2013 14:44

Nejlepší je silvestr na horách, skvělá vánoční atmosféra a možná lyžovačka v mezičase :) Navíc většina středisek pořádá i Silvestrovskou párty http://www.vidly.cz/vanoce-a-silvestr-na-horach-jeseniky/silvestr-2013/

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip
  • Sháníte kvalitní kancelářské židle? Vyberte si ze širokého sortimentu v internetovém obchodě Hawaj.cz

  • Značkové parfémy a kosmetika, 4 prodejny v ČR, skladem přes 500 000 kusů parfémů a kosmetiky. Expresní doručení do 24 hod. EUROPARFEMY.cz

  • Bottega Veneta Knot Eau Absolue je famózní vůně pro výjimečnou ženu! Díky intenzivní směsici nejkvalitnějších surovin vznikla tato uhrančivá a dech beroucí dámská vůně.Ve smaragdovém srdci najdete inovativní orientální dámskou vůni

  • Vyhraj skvělé ceny v internetových soutěžích! Desítky atraktivních výher najdeš v nejrozsáhlejším katalogu České-soutěže.cz

  • Moringa s vysokým množstvím vlákniny zrychlí váš metabolismus. Pořiďte si dokonalý šperk pro vaše zdraví – Moringu olejodárnou v kapslích. Objednávejte přes www.HERBandME.cz

  • Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz

  • Windomatic je elektrický vysavač na okna vybavený gumovou lištou. Stačí okno umýt čisticím prostředkem a potom ho vysušit přístrojem od Viledy. Windomatic je vybaven tlačítkem MAX, díky kterému snadno získáte ještě větší sací výkon.