Jakých matek si vážím

S těma ženskýma něco je. Ony mají nějakou nemoc, jsou v křeči, v transu, ve kterém setrvají snad deset let, jestli se z toho kdy vůbec dostanou, řekla moje máma, když se vrátila otřesena jako doprovod z jednoho dětského kroužku. Měla na mysli matky na mateřské a jejich chování na veřejnosti. Vím, o čem mluvila.

Dokázaly porodit dítě a tím jejich mentální vývoj končí. Jakoby jim mravkolev vyzobával po zrníčkách písku mozek z hlavy a udržoval je zcela mimo realitu. Pihní se a šišlají, mluví pouze v „my“, dobrovolně se titulují slovy „mamina a mamka“ a své přitroublé či rozjívené dětičky do nekonečna omlouvají stylem: „My nebudeme zpívat, protože jsme se dneska špatně vyhajali(y) a jsme trošku protivní“ nebo „Nelinka je velice hudebně nadaná, ale dneska zrovna nemá svůj den.“ Přičemž všichni zúčastnění vědí, že protivný je ten harant vždycky a že Nelinka pokaždé skřehotá jako pohrabáč jezdící po plechu. Pokud to není vaše krevní skupina, držte se od těchto matek raději dál, je to totiž velmi módní a nakažlivá epidemie.

Není však pravda, jak by se mohlo zdát, že bych neměla „matky“ ráda jako kategorii. Naopak, je mnoho takových, kterých si vážím a se kterými jsem se díky dětem seznámila a počítám je mezi své kamarádky.

Jedna má tři malé děti, které vzorně mnoho let kojila a k tomu má neskutečný dar pro práci s dětmi, učí zpěv a angličtinu. Jiná má děti dvě, super zaměstnaného manžela, který není skoro nikdy doma, a ještě pracuje s postiženými dětmi, přednáší na vysoké škole a výborně vaří, třetí se přes den stará o dvě děti, ale v týdnu jde na 2 noční jako sestra na neurologii v nemocnici. Další prodělala během mateřské velmi vážnou chorobu, přesto svoje dítě statečně vodí do kroužků a snaží se mu zajistit všechen komfort, co mají děti zdravých rodičů. Jiná vystudovala a další založila prosperující firmu. Jedna je „jen“ doma s dětmi, ale stále udržuje alespoň vzdálený kontakt se svým oborem. Každá je jiná, každá má svoje postupy, názory a výchovné metody a každá z nich je jedinečná. Oceňuji na nich, že nikomu nic nevnucují. Dá se s nimi bez šišlání mluvit a nevyzařuje z nich tupé: Já jsem matka, a kdo je víc?

Jsou to ženy se smyslem pro humor, které se neberou tak strašně vážně. Netráví hodiny na miminčích fórech, aby si navzájem řekly, co "mimísek udělal za bobeček" a kdo má lepšího "manžu", neměly by na to čas, ani povahu. Mateřství vnímají jako důležitou součást života, nikoliv však neonový blyštící se erb, který je potřeba každému hned strčit před nos.

Smekám před nimi a vážím si jich, že si třeba i při vícero dětech zachovaly důstojnost a osobnost. Mateřství zvládají s grácií a snad i lehkostí a často úplně bez pomoci okolí. Někdy bývají unavené, ulepené a zničené, ale nelžou o tom a umějí se svěřit. Naberou druhý dech, oklepou se a vyhoupnou se zase do sedla. Vědí, že malý čas tu a tam pro vlastní relaxaci jim vrátí energii do žil a že jsou pak lepšími matkami i partnerkami. Zajímají se o dění kolem a mají svoje záliby. Nejsou to krkavčí matky nebo chladné stroje. Naopak svým dětem dávají maximum. Jen se z vlastní biologické výjimečnosti nepomátly na rozumu.

Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK.

Pracovala pro Lidové noviny, českou redakci BBC a byla výkonnou

ředitelkou Fóra žen. Rok žila v USA, kde studovala Women Studies a

komunikaci na University of Washington v Seattlu. V roce 2003 nastoupila do MF DNES jako editorka rubriky Názory, během mateřské dovolené s dcerou Annou začala psát blogy a od 23.2. 2008 se stala administrátorkou blogu iDNES.cz. V současné době se vrací do MF DNES jako koordinátorka vzdělávacích projektů MFD a iDNES.cz, v časopise Svět potravin jí vychází seriál o dětech a jídle a v záři by jí u nakladatelství Millennium měla vyjít její první kniha s názvem Matka z cukru a oceli s předmluvou Ivy Pekárkové a kresbami Štěpána Mareše.