1254. Milovaná

Milovaná

Vladimíra jsem milovala. Skončilo to kvůli jeho manželce. Ne že by žárlila nebo dělala scény, naopak, před její taktikou by se možná dalo smeknout.

Jednou mi v práci zazvonil telefon: „ Tady Hájková. Vy chodíte s mým manželem. Můžeme se někde spolu sejít?“ Dost mě to překvapilo, do té doby jsem setkávání manželek s milenkami viděla pouze ve filmech, ale proč nakonec, proč ne. Než jsem zamířila do Slávie na místo srazu, asi třikrát jsem se převlékla. Větší přípravy, než na rande s jakýmkoliv mužem ...

V kavárně bylo plno, ale Hájkovou jsem okamžitě poznala. Ve skutečnosti byla hezčí, než na fotkách. Působila klidně, vyrovnaně… napadlo mě, zda se doma taky třikrát převlékala.

„Jsem ráda, že vás osobně poznávám,“ začala, sotva donesli kávu

„ Už delší dobu jsem si myslela, že Vladimír někoho má, no…,“ přejela mě pohledem od hlavy k patě, „ jsem ráda, že je to aspoň taková inteligentní žena jako vy.“

Je to lichotka, nebo ironie, jak brát takovou větu od manželky vašeho milence? Neřekla jsem nic.

Zamíchala kávu a pokračovala:

„Chci vás o něco poprosit…“ odmlčela se.

„Poměrně těžko se mi to říká. Určitě víte, že muž (za celou dobu mu neřekla křestním jménem) má už jeden infarkt za sebou…a… Doktor mi řekl, že druhý může být… koncovka. Jistě víte, paní Hanko, že naše manželství je už dávno víceméně formální, a to hlavně kvůli Moničce. Mám přítele, s manželem se už dávno intimně nestýkáme.“ S klidem si mě změřila: „ Ostatně, také proto si našel vás, že?“

Vraždila bych, věděla, co má říci. Taky mi někdy připadalo, že mě má hlavně na to jedno… Ale tak úplně to nebylo, to bych mu křivdila.

Pokračovala: „ S tím souvisí, oč vás chci požádat.“ Lehce zčervenala: „ Můžete prosím dávat pozor, jak při TOM manželovi je? Pro jeho doktora mám dělat pokud možno podrobné záznamy. Bušení srdce, dýchání… no a já, jak jistě chápete, jaksi zapisovat nemohu. Kdybyste byla tak hodná, paní Hanko: je to důležité, myslím, že ani jedna nemáme zájem …“ nedokončila.

Napila se chladnoucí kávy a upřeně mě pozorovala.

Představila jsem si, jak po každé chvíli s Vladimírem maluji grafy a odevzdávám jeho manželce…a nevěděla jsem, co na to říct. Celé to bylo absurdní. Když jsem milovala, odevzdávala jsem se tomu celá… a teď… tlak, teplota, rosný bod… dokumentace. Chtělo se mi přemístit se v čase i prostoru… Být tak…v lese… třeba tam co jsme byli s Vláďou… Buch, přistála jsem zase ve Slávii.

Hájková ještě pořád čekala, co odpovím…

Nakonec – původní profesí jsem byla zdravotní sestra. Souhlasila jsem. Nerada.

Vypadala, že se jí ulevilo.

„ Věděla jsem, že jste inteligentní žena...,“ prohlásila. Vytáhla peněženku: „ Když dovolíte – vlastně jsem vás pozvala…“ zvedla ruku, aby zavolala vrchního. Když přišel, řekla jsem: „platit zvlášť, prosím.“ Hájková se na mě udiveně podívala, ale neřekla nic. Zatímco si dopínala sako, dodala: „ A ještě něco jsem chtěla říct: nepočítejte s tím, že Vladimír bude hned tak volný. Já vím, že vás má rád, taky,“ povzdechla si, „ si dovedu představit, že o mě nemluví dvakrát lichotivě… nakonec naše manželství nebylo nijak šťastné od začátku, ale… nerozvede se - kvůli Moničce. Manžel ví, že bych se s Monikou okamžitě přestěhovala na Moravu k rodičům.

A … budu upřímná… Na rozvodu mám zájem, uvítala bych ho - stejně jako manžel, ale… můj přítel je ženatý… čekám, až se rozvede… ale to hned tak nebude. Má taky malé děti.“ Hořce dodala: “ život nás drží v šachu, že paní Hanko… A pokud vás mohu poprosit – neříkejte manželovi, že jsme spolu mluvily… Neví, co mi řekl doktor…

Podala mi ruku… a pak už jsem jen viděla, jak dobíhá tramvaj.

A schůzka LEGÁLNÍ s NELEGÁLNÍ byla za mnou.

Da-dádá-da, zazvonil mi mobil. Taky bych mohla to zvonění změnit… Svatební pochod nebude to pravé.

Asi čtrnáct dní trvalo, než jsem se jakžtakž srovnala. Vladimíra jsem během té doby neviděla, býval v práci až do noci, dodělával projekt. Volával večer, když byl v ateliéru sám: jak se mu stýská, jak mu chybím… a co má práce. Každý z těch hovorů začínal slovem Milovaná…

Milovaná…Žádný muž mi tak ještě neříkal…

O schůzce ve Slávii jsem nic neřekla, ale připadalo mi, že ho mlčením zrazuju. Spíš jsem se lekla, než co jiného, když mi Vladimír radostně oznámil, že můžeme být spolu celý víkend, protože žena s Moničkou odjíždí pryč. Znamenalo to další dvě strany evidence. Cítila jsem se všelijak, když jsem Hájkové posílala mailem zprávu… Ozvala se obratem, jen poděkovala.

Podivná schizofrenie pokračovala: začala jsem se Vládi stranit… Akce a reakce… čím víc jsem se stranila, tím víc mě vyhledával… myslel, že mám jiného. Milovaná… nikdy neznělo tak bolestně. Byla to divná situace: stranila jsem se muže, kterého jsem milovala, jen abych nemusela posílat zprávy jeho ženě. Odmítala jsem všechna pozvání, seděla doma a koukala do zdi…

Jednoho takového večera přišel neohlášen Vladimír.

Vypadal jak spráskaný pes. „Včera jsem to řekl ženě…? – No že se rozvedu…“ zabořil hlavu do dlaní: „ včera to bylo… a dneska přijdu pro Moniku do školy a… vůbec tam nebyla… žena jí sbalila a odvezla na Moravu… Řekni, co mám dělat… Ona je schopná se tam fakt odstěhovat… a já tam přece nemůžu každý týden jezdit… Nechci o Monču přijít, žena ať si jede kam chce, ale Monča je jediný, co mám… A představ si, co mi žena řekla: však my si někoho najdeme, já jsem měla taky dva tatínky…“ Chytil se za hlavu: „ dva tatínky…kde by ho hledala…“

„ Třeba už ho má, Vláďo!“

Vyskočil jakoby ho píchla vosa. „ Má? Moje žena? Vždyť je pořád s Monikou…“ Zase se zhroutil do křesla“ nebo možná má… a já jsem blbec, že jsem si nevšiml… Ale o to teď nejde…“

Da-dádá-da-da-dádá-da…, hmátla jsem po mobilu. Hájková. To snad ne. Zamáčkla jsem to. Prostě vypadl signál, stává se…

Zvedl hlavu: „ nebyla to moje žena? Dal jsem jí na tebe číslo… kdyby se něco stalo Moničce.“

Vzpomněla jsem si, jak vyprávěl, že ho všechny ženy na které si myslel, opouštěly, než si s nimi mohl vůbec něco začít… S takovouhle se vůbec nedivím. V té chvíli jsem měla Hájkovy rodiny plné zuby. Na lítost nebyl čas.

„ Chceš jí zavolat,“ odměřeně jsem se zeptala…

Podíval se psím pohledem a zavrtěl hlavou: „ ne… Milovaná, nezlob se…je to divoký… ty jediná mě chápeš…“

Zpražila jsem ho:

„Co uděláš s tím rozvodem?“

Och, tohle si nepřál… aspoň ale neřekl: neudělám… Pustil mě: „ musím si to promyslet…“

Tu noc už jsem to nechala být. Hájkové jsem poslala zprávu, a rozhodla jsem se, že tím to pro mě pomalu skončí.

Jako každá agónie – bylo to zdlouhavé, bolestné,…vyčerpávající… leklé…

Trvalo několik měsíců, než Vladimír pochopil… a ještě jednou tak dlouhou dobu, než čas od času přestaly přicházet SMS s jediným slovem: MILOVANÁ…To slovo je krásné jednou, opakovaně zevšední. Byla jsem ráda, když SMS ustaly. Taky proto, že nikdo další už mi tak neříkal.

Jednoho teplého dubnového dne mi zavolala Hájková: „ Manžela včera odvezli, leží na Bulovce. Rád by vás viděl.“

Mohla jsem odmítnout? Vladimír ležel na posteli, napojený na přístroje a spal… zmateně jsem vyšla na chodbu… Přitočila se ke mně mladá sestřička a povídá: „za chvíli se vzbudí, počkejte, bude mít radost…“ „Jak to víte,“ zeptala jsem se. S usměvavou jistotou odpověděla: „jste přece manželka – říká vám Milovaná - pořád po vás volá – … Nikoho jiného u sebe nechce.“