Jací jsou současní čeští muži? Aneb optimistické zprávy!

Když jsem se v devadesátých letech začala zajímat o feminismus a četla články, které děsily Česko před příchodem toho démonického strašáka, měli se čeští muži na pozoru. A to včetně mého jinak oblíbeného spisovatele Josefa Škvoreckého, který články o „sexuálním harašení“ děsil muže v Respektu. Češi nechtěli nic měnit na zavedeném stavu věcí, protože jim velmi vyhovoval. Chlap je prostě chlap a ženská? Ta ať o svém postavení moc nepřemýšlí a raději uvaří, když chce, aby o ni někdo zavadil.

Češky se feminismu bály taky. Přiznání: „jsem feministka“ bylo černočerným stigmatem - ihned všem naskočila představa zahořklé mužatky. Muži pokašlávali a ženy nechápavě kroutily hlavami. Proč je vůbec feminismus potřeba? Vždyť ženská, ať dělá „ženské práce“ a chlap zastane ostatní a uživí rodinu.

Jenže, co jsou to „ženské práce“? A dělali vlastně čeští muži v posledních 30 letech skutečně ještě všechno to „mužské“? Nebo se společnost vychýlila natolik, že muži nemuseli skoro nic (máme přece opraváře) a ženám nepomohl nikdo, přestože pracovaly stejně jako muži? Několik supermanů, kteří umějí stále ještě opravit auto, postavit dům a spolehlivě uživit „rodinu“ by se našlo, ale byla taková většina mužů?

Pomalu začaly chápavým českým ženám docházet souvislosti. Stále sice ještě odmítaly feminismus, ale častěji už znělo: Já sice nejsem žádná feministka, ale…. A pak už nevědomky vedly zcela „feministické“ řeči, o tom, co by chtěly změnit a jaká nerovnováha v mnoha oblastech života u nás je.

Později přišla další fáze. Chytré Češky se pozvolna probudily. Pochopily, na co a jak se mají ptát a jak zpochybňovat stav věcí, který se zdál neměnný. Tupý hezounek, co později o krásu přijde a s ničím nepomůže, přestal tolik táhnout.

Chtěly víc a žebříček hodnocení se proměnil. Módní a později i celkem běžné začaly být ženy ve vedoucích funkcích. Také kurzy feminismu na českých školách se začaly plnit a to nejen ženami. Sebevědomé „jsem feministka“ a dokonce i „feminista“ znělo častěji. Přišla změna - i chytřejší muži brzy vycítili, že když se sebou nic neudělají a budou i nadále prosazovat starý režim: žena v práci a pak v kuchyni s dětmi a oni v práci a pak na tenise - budou mít u chytrých žen, které za něco stojí, méně šancí. Velká část se poučila a změnila.

Proto dnes s radostí poslouchám, jak se ženy chlubí svými muži, kteří doma pomáhají, vaří, luxují a utírají prach. Přesto neztratili u žen žádné body a naopak muž, co je skutečným partnerem, je dnes považován za výhru. Pozoruji s velkým uspokojením muže na rodičovské dovolené, muže samotné na nákupech, s kočárky, kteří se věnují svým potomkům a neberou péči o děti jako záležitost ženy. A tak i když si na Čechy často stěžujeme, protože třeba nemají vybrané chování, někteří nosí ještě bílé ponožky v sandálech, mohli by se častěji vonět, musíme uznat, že i tak ušli za poslední desetiletí dalekou cestu.

Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Pracovala pro Lidové noviny, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen. Rok žila v USA, kde studovala Women Studies a komunikaci na University of Washington v Seattlu. V roce 2003 nastoupila do MF DNES jako editorka rubriky Názory, během mateřské dovolené s dcerou Annou začala psát blogy a od 23.2. 2008 se stala administrátorkou blogu iDNES.cz. V současné době se vrací do MF DNES jako koordinátorka vzdělávacích projektů MFD a iDNES.cz, v časopise Svět potravin jí vychází seriál o dětech a jídle a v záři by jí u nakladatelství Millennium měla vyjít její první kniha s názvem Matka z cukru a oceli s předmluvou Ivy Pekárkové a kresbami Štěpána Mareše.