1216. Když láska odkvétá

Když láska odkvétá

V bráně srdce zalomil jsi klíč,

jiskra očí už pod žaluzií spí.

Paprsek slunce nedolétne k ní,

cesta, co vedla, je dávno pryč.

Vím, že byla to cesta poslední.

Snad vlála má touha do široka,

z trav zněla symfonie- devátá.

Cestička naše byla jak ze zlata,

třpytila se nám jako brokát,

jak ranní rosou zvlhlá housata.

Na ticho a stud teď tma dopadá

i osud, jenž dny dlouhé krátí.

Prošel náš cit předlouhou tratí,

čeká ho klidná, smutná zahrada.

Nebylo dáno mu, ještě zráti.

Jen šumění lesa snad mi poví,

zda brzy už přijde chvíle ta,

kdy poznám, že láska odlétá.

Pak schovám prsten šarlatový

do růže, co zrovna vykvétá.