Moje vtipná dcera bude mít kóóle

Děti, když se dostanou do správného věku, jsou skvělí společníci a nesmírní baviči. Anna (2,5 roku) je teď přesně v tom stádiu, kdy se její slovní zásoba rozšířila natolik, že je schopna komentovat téměř každou situaci a poradit si klidně s teorií relativity či trojčlenkou. Kromě toho, že vede s hračkami dialogy a vypráví nám historky, které jsou vždy směsí pěti až deseti zážitků najednou, se jí také lze zeptat naprosto na cokoliv a získat hodnotnou odpověď. Její výroky zaslouží zapamatování.

Nedávno jsme spolu nakupovaly v Tescu a já se jako obvykle snažila zabavit ji vyprávěním a komentováním obsahů regálů, aby tu nudu přežila. Říkám tedy: „Aničko, teď mi prosím pomoz najít, kde mají v regálech to pravítko, co potřebujeme koupit. Pomůžeš mi?“ Na odpověď jsem nečekala a chtěla jsem blábolit dál. Dcera se na mě zadívala a pak klidným hlasem pravila: „Já ti nepomůžu.“ Zarazilo mě to a zeptala jsem se proč. Anna se na mě znuděně podívala a pravila: „Já ti nepomůžu, plotože sem hldá.“ „Cože si?“ „No hllllldá pšece!“ Tak vidíte, 2,5 roku a už může být hrdá přece! Marně pátrám v paměti, ze které pohádky to slovo pochází.

Jindy jsem jí nevěnovala tolik pozornosti, kolik by si zrovna přála (vždy žádá 100 procent) a telefonovala jsem. Půjčila si proto můj krém, co ležel neopatrně příliš nízko na polici, a celý si ho naplácala na obličej. Když jsem jí stírala ty nánosy dolů, pravila omluvně: „Maminko, to šem udělala, plotoše sem se nudila.“ K tomu není, co dodat.

Když byla Anička menší, zalíbila se jí jedna jediná číslovka a na otázku: Kolik máš nožiček? Odpovídala se skálopevnou jistotou: "Tči!" (3). A nikdo na světě jí nemohl přesvědčii, že to tak není. Teď, když už počítá od jedné do deseti, naschvál občas vynechá trojku a šestku a testuje, jestli dávám pozor.

Hodně zábavy si užijeme také kolem hygienických návyků. Nedávno nám Anna oznámila: „Mami, já už nebudu nikdy kakat - sem uš velká.“ Trvalo chvíli, než jsme jí vysvětlili, že tohle s věkem nepřejde. Večer však naopak požadovala na spaní dudlík a na mojí námitku, že už je přece velká, mi odpověděla: „Teď sem malá ale!“

Její pojetí stárnutí je vůbec velmi inspirativní, protože má pocit, že lidé jsou malí, velcí a pak opět malí, takže vypráví: „Mami, až budeš malá, tak já budu velká, a budu máma, tak ti taky dám dudík a luku (rozuměj ruku) na spaní. Táta taky bude malej, miminko, a já se o něj budu stalat.

Nejvíc sporů bývá kolem pouštění pohádek a televize. Jelikož chceme, aby televize a DVD byly za odměnu, často používáme větu: Ano, pustíme ti pohádku, ale jen, když budeš hodná. Anna si to přebrala po svém a budí se s nadšeným výkřikem: „Mami, pustíš mi neska DVD - užsééééééémhodnáááááááááááá“ Když řeknu, že se ještě uvidí a že zatím ne, podívá se na mě tím nejnevinnějším pohledem a praví: “Vážně, ne? Vážně, ne? Opavdu?“

Není otázka, na kterou by neuměla odpovědět. Naučila se, že nejmíň problémů a opruzování od rodičů zaručí, když každému všechno odsouhlasí. Takže na otázku: „Aničko, kde máš bačkory?“ Odpovídá zásadně - co nejzdvořilejším a velmi způsobným: „Ano.“ Když naléhám, protože dobře vím, že rozumí, zkusí ještě „ Ale, to já neznám.“ A teprve, když jsem opět nespokojená, usměje se škodolibě a bačkory přinese.

Na závěr dodám, že se teď bezhlavě zamilovala do bowlingu a když jsme šly kolem herny v jednom obchodním centru, zatáhla mě dovnitř a čtvrt hodiny se zaujetím sledovala hru. Pak mi oznámila: „Až budu velká, tak budu taky mít kóóle a hlát bólink.“ Držím jí palce!

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.