Vánoční příběhy pro potěchu duše

V dnešní době to poslední, co můžeme říct o vánočních svátcích je, že jsou to svátky klidu a míru. Dnes spíše platí „vánoční stres“. Dejme si proto kratičkou zastávku v čase, v dobách, kdy všechno bývalo jinak...

Bruno Ferrero je známý autor mnoha souborů povídek. Povídky, pohádky i příběhy z obyčejného života sbírá, aby je mohl rozšiřovat a spojovat tak lidské osudy porozuměním, láskou a větší tolerancí. Jeho poslední kniha s názvem Vánoční příběhy pro potěchu duše je věnována všem, pro které již tyto svátky zcela ztratily smysl, jsou opuštění, příliš zaneprázdnění na to, aby si našli chvilku pro své milované nebo pro ty, co jednoduše čekají na nějaký ten zázrak. A zázrak přijde – nehledě na to, ať už knížku sami čtete a necháváte na sebe působit její hřejivá slova nebo ji dáváte jako dárek.

Nechte se inspirovat a prožijte svátky podle svého!

Ukázka z knihy:

Balíček ve zlatém papíře

Malá Helenka hrozně ráda chodila s babičkou na nákupy. Úplně nejvíc se těšila na nákup, když se blížily Vánoce. Hlavně proto, že se babička nikdy nedala dlouho prosit a Helenka se vracela domů tu s novou knížkou, jindy s omalovánkami nebo s čokoládovým vajíčkem.

Helenka by si ráda hrála s dětmi, zatímco babička nakupovala v pekárně, ale všechny děti kolem se tvářily unuděně a nikomu se nechtělo si s ní hrát. Dokonce i babička se snažila mít pochůzky co nejdřív za sebou, protože v obchodech neměl nikdo dobrou náladu a nechtěl se zdržovat jediným milým slovem.

Cestou zpátky babička i holčička mlčely. Držely se za ruku a kolem nich se začal polehoučku snášet sníh.

Doma se babička posadila do svého oblíbeného křesla. Říkala mu „myslírna“. Chvíli nad něčím dumala a pak rozhodně vstala a zamířila do komory. Za chvilku vyšla s nádherným balíčkem ve zlatém papíře, převázaným červenou stuhou.

Helenka by se ráda podívala dovnitř, ale babička ji vysvětlila, že nemůže, protože je to tajemství. Druhého dne ráno vyšly ven s balíčkem. První, koho potkaly, byl policista, pan Pavouk. Nepříjemný člověk s knírem jako řídítka. S nikým se nebavil a žil sám. Babička mu balíček podala. „Co s tím mám dělat?“ ptal se udiveně pan Pavouk. „To je pro vás,“ špitla Helenka.

Policista se na ni užasle podíval. „Co v něm je?“ vyzvídal. „Přátelství a štěstí,“ prohlásila babička. „Babi, viděla jsi, jakou měl radost?“ zeptala se Helenka. „Uděláme ještě nějaké balíčky?“ Babička zavrtěla hlavou: „Kdepak, Helenko, jeden stačí.“

„Tak i já mám nakonec nějaké přátele,“ pomyslel si pan Pavouk. Hned se mu šlo do práce veseleji a cítil, že ho cosi hřeje u srdce. Cestou potkala pana Starého, který zametal ulice. Byl to nesmělý člověk a děti se mu často posmívaly. Když uviděl blížící se uniformu, přikrčil se za vozík s odpadky. Ale pan Pavouk k němu natáhl ruku s balíčkem: „To je pro vás!“ „Děkuju,“ zamumlal nevěřícně a šťastně pan Starý. A tak se spolu spřátelili.

Ale ani pan Starý balíček neotevřel. „Udělám jím radost Dášence,“ říkal si. Dášenka byla drobná holčička s blonďatými copánky. Jediná ze všech dětí vždycky pozdravila. Právě měla chřipku. Když pan Starý předal dárek Dášenčině mamince, pozvala ho na kávu. Jakmile Dášenka uviděla tak krásný balíček, hned se jí udělalo lépe.

Pohladila zlatý obal a červenou mašli a pomyslila si:“V něm bude určitě moc krásný dárek. Pošlu ho Zuzce na usmířenou,“ Když Zuzka uviděla balíček, rozběhla se za Dášenkou a všechno, kvůli čemu se pohádaly, si navzájem odpustily. Napadlo je, že by takový dárek udělal velkou radost paní učitelce, která jim už delší dobu připadala nějaká smutná.

Když paní učitelka našla na svém stole nádherný lesklý balíček, moc se zaradovala a celý den jí vyučování připadalo veselejší. Když se vrátila domů, odnesla balíček paní Ambrožové, které už děti vyrostly, žily hodně daleko a jí se po nich často stýskalo. Ani paní Ambrožová si ho však nenechala pro sebe. Darovala ho panu Louskáčkovi. Byl to řezník, a protože ho každý znal jen s velkým nožem nebo se sekyrou v ruce, všichni si o něm mysleli, že nemá srdce.

Pan Louskáček si dárek také nenechal…A tak koloval dál a dál a lidé, jejichž rukama prošel, se pak na sebe usmívali a rádi si spolu povídali. Když se Helenka s babičkou za několik dní zase vydaly na nákupy, lidé v obchodech na sebe byli milí a děti měly chuť si hrát. Kdosi pozdravil babičku a vyprávěl jí, co se mu přihodilo a jak jsou lidé z ničeho nic šťastnější, protože dostali nějaký tajemný balíček. Když babička přede dveřmi hledala klíč v kabelce, otevřela jí paní Antošová, která bydlela o patro níž a nikdy s babičkou neprohodila ani slovo.

„Chtěla jsem vám popřát veselé Vánoce,“ řekla a podala babičce krásný zlatý balíček s červenou stužkou.

„Děkuji vám,“ usmála se babička. „Nechcete se u nás někdy zastavit a popovídat si?“ „Hurá!“ vykřikla Helenka, když se za nimi zavřely dveře a byly samy. „Balíček se k nám vrátil. Tak už mi povíš, co je uvnitř?“ „Nic zvláštního,“ odpověděla babička, „jenom špetka lásky…“

Bruno Ferrero – Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál, 2003