1072. Muž a lucerna

Muž a lucerna

V jedné ze strmých ulic starého Žižkova žila byla šedivá pouliční lucerna.

Z místa, kde stála, dobře viděla do oken bytu ve třetím patře. Bydlel tam osamělý inženýr.

Že je osamělý a inženýr, usoudila lucerna z toho, že celé večery sedával u počítače anebo dumal nad rozloženými výkresy. Ani jednou neměl hosty.

Lucerně se líbil, byl vysoký jako ona. No, tak úplně zase ne, ale jeho hlava pokaždé vyčnívala z davu, který ráno směřoval k autobusové zastávce.

Velmi ho litovala: dobře věděla, co je samota. Celé roky, v dešti, ve tmě, stála sama. Aby inženýrovi zpříjemnila ty dlouhé večery, nakláněla se co nejblíže a posílala mu své světlo. K jejímu úžasu si nechal namontovat do oken žaluzie. – Určitě počítač: ten na mě žaloval!, pomyslela si lucerna a uraženě se stáhla.

Stejně jako ostatní lampy mohla i naše lucerna vidět jen když svítila. Proto s příchodem zimy ožila. Milovala dlouhé zimní večery, kdy mohla „svého muže“, jak si zvykla inženýrovi říkat, pozorovat tolik, tolik hodin…

Tušila, že existuje něco jako láska – vídávala milence, jak se pod ní líbají. Přála si být také milována. Byla to skromná lucerna: stačilo by, aby se u ní „její muž“ aspoň na chvilku zastavil.

Její přání se vyplnilo toho dne, kdy na ni dělníci připevnili velké hodiny. Inženýr se čas od času u hodin zastavil a srovnal své náramkové hodinky s časem lucerny. Jak byla šťastná! Hodiny vzpínala na dlouhém krku jako ten nejkrásnější šperk.

Asi za měsíc uviděla „svého muže“ přicházet s kyticí růží.

• Ta je jistě pro mě, ševelila vrabčákovi, který na ní seděl. Muž opravdu zamířil k ní a zastavil se. Podíval se na svoje hodiny, pak na její…rozhlédl se do všech stran - a začal nervózně přecházet sem a tam. Čekal a čekal. Po hodině nechal růže ležet na chodníku a vešel smutně do domu. – Vidíš, chlubila se lucerna vrabčákovi, - první květy, které jsem dostala…och to je krásné…

Za chvíli se v mužově bytě rozsvítilo a on zase zapnul počítač. Později večer se u domovních dveří zastavila dívka v hnědém kloboučku. Četla jména na zvoncích jakoby někoho hledala. Jeden z nich stiskla, vzápětí se muž zvedl od počítače a někam odešel. Za malou chvíli otvíral dveře. Lucerna viděla, jak dívka odkládá klobouček a sedá si do křesla. Samým vzrušením svítila dovnitř ostošest.

- Radši zhasni, řekla vevnitř žena.

- Vidí nás jenom lucerna, zasmál se muž.

- Třeba je zvědavá, odpověděla dívka.

Na to muž spustil žaluzie. Vytáhl je až ráno, ale to už lucerna neviděla. Zabolelo ji srdce tak, až musela zavřít oči. Neotevřela je ani druhý večer.

Ta lucerna už zase nesvítí, stěžovali si lidé. Tak dlouho, až přišli dělníci, lucernu prohlédli: je zralá na výměnu, odstranili ji a o kus dál postavili novou.

Když po čase inženýr vytáhl žaluzie, díval se jen do temné noci. Řekl si: škoda té lucerny, měl jsem ji docela rád…