Mám dvě děti, se kterými jsem byla hned po sobě na mateřské. Je to tedy pěkná řádka let v domácím prostředí, nepřerušená pracovními návyky. Vždycky jsem si myslela, že já nejsem ten typ, který se bude obávat nástupu do práce. Ale nyní se můj pracovní návrat přiblížil a na mě dopadá panická hrůza.
Já vím, že spousta maminek má stejný problém, ale když se to najednou týká vás osobně a nemáte to pouze z doslechu, je to zákonitě jiné. Moje staré místo již neexistuje a tak se ani nemůžu uklidnit známým prostředím, do kterého bych se snáze vracela. Vím, že mi není nějak zvlášť moc let, čímž argumentuje třeba moje máma, ale najednou to nehraje roli. Ať vám je padesát, nebo třicet. Zdá se mi, že najednou má člověk strach úplně stejný. Do práce se vracím sice až za dva měsíce, ale už teď mám úplně rozhozený žaludek. Když se s tím snažím někomu svěřit, zaměňují to za lenost. Nikdo mi pořádně nevěří, že se opravdu vyloženě bojím. Naprosto se mi rozhodilo zažívání, mám návaly pláče, nemůžu spát, jsem potom neustále unavená, vyřešit i ten nejdrobnější problém je pro mě z ničeho nic ohromná potíž. S ničím si pořádně jakoby nevím rady, protože musím neustále myslet jen na to, jak nastupuju do práce a že se bojím. Můj muž je mi velkou oporou. Když se mě ptá, čeho se tak bojím, nejčastěji se vlastně slyším odpovídat, že nevím. Zvykla jsem si být s chlapci doma, v bezpečí, bez stresu. Odvykla jsem si na dohled a pracovní řád. Bojím se, že nebudu stíhat pracovní tempo dnešní doby. Nemám nedůvěru ve své schopnosti, ale bojím se spíše takových drobných okolností. Nemám vůbec ponětí o tom, jak budu zvládat všechno dohromady.Děti, manžel, práce, domácnost. Dopadají na mě strachy, které nedokážu normálně vysvětlit. Ano, já vím, že by bylo dobré se obrátit na odbornou pomoc, ale to si skutečně nechávám jako poslední možnost.
Leona, 31 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
No, tak za prvé, máte manžela. Tudíž předpokládám, že se o děti a domácnost snad podělíte, ne? Buď rovným dílem, nebo prostě podle toho, kdo je který den více vytížený. Nebojte se, tyhle stresy má rozhodně více matek, ale prostě to zvládnout musí. A jo, v 31 letech se opravdu předpokládá, že se nebudete hroutit :). To zvládnete :). Ale asi si zajděte popovídat s někým, kdo na to má diplom, protože, upřímně, zhroutit se z toho, že máte fungovat jako ostatní, zaměstnaní lidé s dětmi, to není zase tak úplně běžné. Mimochodem, vaše děti tohle rozhodně vnímají a svým chováním jim nástup do školky/školy rozhodně neulehčujete. Já jsem opačný příklad, do práce jdu, jakmile bude mít dcera rok a půl, protože 1) můj obor delší výpadek moc neumožňuje, 2) dcera má i tatínka, který se rád stará. Platy máme srovnatelné, takže no problem. Šest let dílna si neumím představit, ale to je každého věc.
Leono, nebojte se. A nástup do zaměstnání neodkládejte, čím později, tím by to bylo horší, a pamatujte na to, že jednou stejně do práce nastoupit budete muset. Pár doporučení: 1. Váš hlavní problém v této době je zvládání stresu, strachu, paniky. Možná by vám odborná pomoc pomohla, ale nejdříve několik kroků zkuste sama. 1.A. Zkuste si zakázat na nástup do práce myslet. Já vím, to je dost sofistikované umění, ale v pracovním (i osobním) životě se vám strašně bude hodit, zkuste, jestli byste to nezvládla. Zkuste se naučit nemyslet na nic, co v tu chvíli nemůžete řešit. Pro zvládání stresu je to nejdůležitější umění, ale každému to nejde, Třeba to půjde vám. V tu chvíli, kdy se vám něco vnucuje do mysli a vy si striktně zakážete na to myslet, to dvě, tři vteřinky bolí, ale ušetří vám to spoustu dalších starostí, bolestí, možná i nemocí, protože tělo pod stresem reaguje zhoršením fyzických funkcí. 1.B. Dýchání. To zní banálně, ale pro zvládání stresu a úzkosti je to první základ. Když vás strach přepadne, sedněte si, nebo lehněte, hluboce se na 4 doby (a vteřina) nadechněte, hluboce na 4 doby vydechněte, soustřeďte se na počítání. Nějakou dobu vydržte. Třeba se vám při tom vždy podaří i bod A a jestli ne, aspoň se organismus uvolní a prokysličí. 1.C. Na ty dva měsíce, co vám zbývají, zkuste chodit na jógu. Tam vás naučí, jak se uvolnit vždy(i to dýchání vás naučí) a jak snížit stres vždy. Po nástupu do práce asi nebudete mít čas, ale k naučeným praktikám se můžete vracet večer doma. 2. Teď hned si zorganizujte život do naprosté pravidelnosti - co nejvíce se přizpůsobte režimu, který budete mít po nástupu do práce. Kluky ráno buďte v tu dobu, ve kterou je budete muset budit potom. Pojměte to s nimi jako bojovku: "vymyslete" spolu s nimi systém, co kdo a v jakém pořadí bude ráno děkat, abyste se všichni (i vy) vypravili v potřebý čas ven. Bude je to bavit, když nácvik s nimi pojmete jako hru, kde budou zapojeni i do pravidel. I vy se každý den v tu potřebnou dobu vypravte a opouštějte domov, jako byste šla do práce. Asi vedete syny někam do školy nebo školky, ale i kdyby tam jještě nechodili, jděte ke školce (škole) na procházku a pak nějakou dobu choďte venku. Vám to pomůže organizačně i psychicky (pohyb, vzduch), klukům to pomůže přivykat si. S manželem se dohodněte na režimu po vašem nástupu do práce. Rozdělte si domácí práce a připravte si režim. Kdy se bude dělat velký nbákup, kdo ho bude dělat, kdy se bude prát, žehlit, uklízet, kdo to bude dělat. Jak to bude s večeřemi. Pokud je manžel ještě doma při ranním vypravování, také si s ním rozdělte práci. Domluvte se i na ranním režimu v koupelně, pokud nemáte aspoň dvě. To je pro začátek důležité. Tyto přápravné práce a dohody vám po nástupu do práce hodně pomohou. Jednak budet mít klid, že víte, kdo, co, kdy, jak dělá (a že není vše na vás, když už budete chodit do práce oba), a když si ten nový domácí režim zautomatizujete ještě před nástupem, zabere vám pak mnohem méně času a přemýšlení. Také vás tyto přípravy teď zaměstnají, budete více přemýšlet nad něčím konstruktivním (co můžete řešit teď hned) a méně se stresovat nad něčím, co teď řešit nemůžete. V čase, kdy zanedlouho budete v práci, se teď snažte postíhat všechno, co jste ještě postíhat chtěla (někam zajet, něco nebo někoho navštívit), zařaďte pokud možno i tu jógu, nebo aspoň rychlé a dlouhé procházky, a už teď zcela vypusťte(!) kavárničky a jiné návštěvy s kamarádkami v době vaší budoucí pracovní doby. Zvládnete to, uvidíte!
Na vašem místě bych se do budoucí péče zašla podívat, měli by být možné jít se seznámit s kolegy už teď, domluvit objednávku laptopu, karty (jen hádám, jestli jdete do kanclu) atd. Můj zaměstnavatel to umožňuje, nevím, jestli to tak dělají všichni. Ale aspoň tam nepůjdete pak poprvé do "neznáma". :)
Milá Leonko, určitě vše zvládnete. Já si vzpomínám, že jsem byla v podobné situaci. Pokud děti byly nemocné, brala jsem si tzv. paragraf. Babička s dědou byli daleko, ale i tak jsem je tam mohla zavést na hlídání. Manžel mi nebyl oporou, ale nedalo se nic dělat. Pracovala jsem tehdy v kanceláři a zcela jistě si vzpomínám, že cestou domů jsem přemýšlela jen o jediné věci. " Jakou pohádku jim večer budu číst ". Držím palce!
A není možné, že máte prostě depresi? Takovýhle strach je dost neobvyklý.
Pokud je vám manžel velkou oporu,nebudete tedy na vše kolem domácnosti a dětí sama,takže si myslím že obavy nejsou na místě.Stanovila bych si spolu s manželem nějaký harmonogram,např.kdo bude vyzvedávat děti ze školky,kdo nakupovat,příprava večeře a pod.Když budete mít dopředu zhruba domluveno jak bude probíhat celý den,budete klidnější .
Nechávat si psychologa až jako poslední možnost když do práce nastupuje za 2 měsíce ? Když objednací lhůty k psychologovi jsou několik měsíců ? Je to vycucaný článek, nebo je dotyčná prostě hloupá ? Chápu, že se změny po X letech bojí, ale bohužel. Manžela se taky určitě nikdo neptal, zda by raději nebyl s dětmi doma. Prostě musel. Jiná věc je, pokud se sama dohnala do stádia nemoci. A kde je vlastně hranice ? Dcera má fóbie a panické ataky strachu a taky musí dělat s lidmi. Bojím se o ni, ale navzdory občasným výkyvům to zvládá na 1. Okolí na ní nic nepozná ... Pomáhají léky, pár kolegů, kteří ví o co jde a rodina ...
No tak si udělejte další dítě a buďte doma. Neřeší to tak dneska všechny povalečky? Ať už je to strach, nebo lenost, do práce se musí. Ale že nemůžete spát, máte návaly pláče.....to mi přijde jako silná hysterie.