Od pravěkých bot k dnešku

Na myšlenku přiodít si i nohy přišel člověk v minulosti poněkud nepříjemným způsobem - vlivem chladu, rozpáleného písku, nerovností terénu a podmáčených luk. Zmínky o obuvi tak můžeme mnohokrát najít už v Bibli. S existencí bot ale, jak všichni víme, nutně souvisí i péče o ně. A naši předkové to v tomto směru rozhodně neměli lehké...

Co možná nevíte...

Teprve na konci devatenáctého století začali lidé rozlišovat levou a pravou nohu!

Klasické podpatky se objevily teprve v sedmnáctém století, spolu s kotníčkovou obuví.

Už před 15.000 lety člověk používal na boty „ přírodní krém“. Své boty ošetřoval pomocí kouře, vtíráním rozpuštěného tuku a za pomoci výtažků z některých rostlin.

Nejstarší typ obuvi

První předchůdce bot lidé nosili už před patnácti tisíci lety - tehdy se chodidla kvůli ochraně před chladem a vlhkem ovazovala zvířecí kůží. Pravěký člověk ale brzy zjistil, že surová kůže má své nedostatky – zahnívala a po usušení praskala a rychle se opotřebovávala. Přišel ale naštěstí na to, že pomocí kouře, vtíráním rozpuštěného tuku a za pomoci výtažků z některých rostlin lze odolnost jeho bot výrazně vylepšit.

Od Keltů po Řím

Ve starověku se obuv lišila podle kulturních oblastí. Keltové nosili typické krbce, tedy boty vyrobené zpravidla z jednoho kusu kůže, uvazované řemínky přes nárt. Staří Egypťané si pletli jednoduché sandály – ze slámy, lýka nebo papyru. Římané už k výrobě bot prokazatelně používali kopyta, obuv však postrádala podpatky. Každá společenská třída měla striktně předepsáno, jaký oděv a obuv smí nosit. Vojenské boty určené římským legionářům měly podešve pobité hřeby nebo cvočky.

Špičky až ke hvězdám

Během křižáckých výprav se totiž z Orientu do Evropy dostaly takzvané zobákovité boty. Délka špicí se určovala podle společenského postavení. Velmi významní muži, například princové a vévodové, tak nosili střevíce až dvaapůlkrát delší než chodidlo. Často tak dlouhé, že si je majitel bot musel vycpávat a připevňovat pod kolena nebo k pasu řetízky, aby mu nepřekážely v chůzi.

Čím se obuv ošetřovala?

K ošetřování bot se od středověku používal takzvaný „dubbin“ vyráběný z přírodního vosku, oleje a loje. Sice nepropůjčoval obuvi lesk, ale zjemňoval ji a chránil před vlhkostí. Bohatí měli samozřejmě na čištění a péči o střevíce sluhy. Měšťané a chudáci používali různě podomácku vyráběných produktech na bázi lanolinu nebo včelího vosku Středověcí ševci dostávali pořádně zabrat – ať už co se pestrosti nebo neobvyklých tvarů týče.

Lucemburkové patrně uvedli do Čech lehké městské střevíce, vojáci nosili holínky. Masové armády 19. století si vynutily hromadnou výrobu pevných vysokých bot, která zlikvidovala řemeslné obuvníky, a ve 20. století se v obuvnictví prosadila guma (holínky, galoše) a plasty (žabky).

Obutí mění tvar lidské nohy i dnes, např. člověk, který chodí bos, má širší chodidla a mezi palcem a ukazováčkem větší mezeru; naopak ženy, které tráví více času v botách na vysokých podpatcích, mívají menší svaly na lýtkách.

zdroj kiwi, wikipedia