Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Dcera se mě potřebuje zbavit! Posílá mě do domova důchodců

Dcera se mě potřebuje zbavit! Posílá mě do domova důchodců

19.11.2018 - redakce Babinet.cz

Dceru jsem vychovávala sama. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Její otec nás opustil, když jí bylo půl roku a tak vše zůstalo na mně. Zpětně vidím, že jsem ve výchově zřejmě udělala někde obrovskou chybu. Teď, na stará kolena se mě totiž dcera chce zbavit a hodlá mě strčit do domova důchodců. Kam já však nechci a jsem strašně nešťastná.

Žili jsme celý život v malém domku, který mi zůstal po rodičích. Dům jsem přepsala na dceru, když jí bylo dvacet. Tehdy mi to přišlo jako normální a logické řešení. Teď se mi to jeví, jako netragičtější rozhodnutí v mém životě.

Dcera si našla manžela, kterého jsem od začátku neschvalovala. Je to arogantní lékař, který pohrdá každým obyčejným člověkem. Žili spolu nejdřív v jeho bytě a zdálo se, že nepotřebují můj domek. Domek staré matky. Avšak drahý zeť se dostal do finančních problémů a tak se katastrofa dala do pohybu.

Dcera mě na jeho nátlak začala přemlouvat a prosit, aby u mě mohli nějaký čas bydlet. Mně se to nezdálo jako dobrý nápad, aby mladí bydleli se starší generací a tak jsem celkem dlouho odolávala. Pak ale dcera otěhotněla a to už jsem neustála. Svolila jsem, aby u mě na čas zůstali. Bylo nám tam těsno, protože jak už jsem říkala, domek je to maličký.  Čtyři pokoje, dvě koupelny, velká terasa. Žádný zámek. Jak se však ukázalo, doktorovi se opravdu zachtělo i tohoto skromného domku. A dcera s ním souhlasí.

Každý den mě někdo z nich psychicky pokouší. Podsouvají mi, že jsem nesoběstačná, že zapomínám, že nechávám puštěnou troubu, nebo kapat vodu. Já jsem si ale jistá, že nic takového nedělávám. Všechno třikrát zkontroluju, než od něčeho odcházím. Své léky beru tak, jak mám a pro nikoho nejsem přítěž. Vím, že si tohle všechno mladí vymýšlí, abych to nevydržela a nakonec odešla do domova důchodců tak, jak chtějí oni. Ale já tam nechci. Nejsem ten typ, který by byl v domově důchodců šťastný. Ale na nějaký vlastní malý podnájem nemám vůbec žádné peníze. Můj důchod je žalostně malý a navíc se bojím, že mě opuštění mého rodného domku psychicky úplně zničí. Mojí dceři a jejímu muži je to však úplně jedno. Dělají doma příšerné dusno, každou čtvrthodinu mi přijdou ztišit televizi a křičí na mě, že se s mou hluchotou nedá vydržet. Kontrolují mi topení, abych netopila zbytečně. Když jdou na nákup, vůbec se mě nezeptají, jestli třeba něco nepotřebuju. Když potřebuju a poprosím je, vždycky zapomenou.

Mám hrozný strach z toho, jak to se mnou vlastně všechno dopadne. Žádnou žádost jsem do domova důchodců nepodala, ale bojím se, že to už někdo z nich udělal za mě. Jednoduše, za dobrotu na žebrotu.

Marie, 70 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip