Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  A pak přišla první facka ...

A pak přišla první facka ...

12.11.2018 - redakce Babinet.cz

Tyto řádky se nepíší lehce, přesto si myslim, že pomohou nejenom mně, ale i mnohým jiným ženám, které prožily něco podobného a třeba dodnes nenašly sílu o tom hovořit.

Někdy se mi zdá, že problém domácího násilí je v naší společnosti stále trochu tabu, a přesto jsem přesvědčena, že je zažilo a zažívá velmi mnoho žen. Z falešného studu o tom ženy nikoho neinformují a s nikým o tom nemluví. Vím to z vlastní zkušenosti, také vím, že především psychické následky jsou strašné a člověk se s nimi velmi těžce vyrovnává, ale dnes už vím i to, že nejhorší je snažit se vše držet v sobě a nikomu se nesvěřit…

Můj příběh začal skvěle…Velkou láskou a svatbou. Bylo mi 33 let, myslela jsem, že začínám znovu žít, že s manželem budeme pečovat o naší velkou lásku. Vzali jsme se po poměrně krátké známosti, ale já byla přesvedčena, že on je ten vyvolený…Už tady někde byla má první chyba. Věřila jsem všemu, co mi můj budoucí muž o sobě řekl. Snažila jsem se přehlížet to, že máme úplně jiné zájmy, nedbala jsem na varování rodičů, že toho člověka vlastně vůbec neznám. Říká se, že láska je slepá! A je to pravda.

Po svatbě se můj muž ke mně nastěhoval a domácí násilí začalo vlastně zcela nevinně, plíživě, pomalu, ale stále se stupňovalo. Nejdříve mě začal vydírat psychicky. Vyčítal mi i to, že více vydělávám. V té době jsem přednášela na vysoké škole a pracovala jako tlumočnice.

Marně jsem manželovi vysvětlovala, že zákazníci, kterým tlumočím, nejsou moji milenci. Začaly mu vadit všechny možné drobnosti. Kdo to nezažil, nedovede to možná pochopit. Přikazoval mi, že se nesmím líčit, že nesmím nosit sukně, aby mě neokukovali studenti.

A pak přisla první facka. Za to, že se mu nedívám do očí, když se mnou hovoří. Už tenkrát jsem ho měla vyhodit ze svého bytu. Neudělala jsem to, druhý den se omlouval, přinesl mi květiny.

Styděla jsem se to říct rodičům, styděla jsem se o tom mluvit se svými kolegyněmi. Psychologové tvrdí, že mnoho obětí domácího násilí si podvědomě přikládá jakýsi nedefinovaný pocit viny. Kdybych to nezažila, nikdy tomu neuvěřím. Ale je to tak.

Ponižování a fyzické násilí se stupňovalo, psychicky jsem byla čím dál víc na dně. Přesto jsem se nikomu nesvěřila. Nakonec – 4 měsíce po svatbě – jsem se rozhodla, ze tento stav není dále snesitelný. Požádala jsem manžela, aby se odstěhoval.

Na ten večer nezapomenu nikdy v živote. A věřte, že i dnes, když o tom píši, mám husí kůži, je mi zle. Manžel na mě začal řvát, že jsem děvka a jestli nebudu žít s ním, tak už s nikým. Byl jako šílený, nikdy nezapomenu na jeho zlé oči, strašně jsem se bála, co teď přijde, co mi udělá. Za vlasy me přitáhl k posteli, přivázal za ruce, znásilnil mě a pořezal na zápěstí. A odešel…

Křicela jsem a křicela, až jsem ztratila vědomí. Naštěstí sousedé, kteří hádku slyšeli a nemohli se na mě dozvonit, zavolali rodičům a přišel bratr, který měl od mého bytu klíče. Co bylo pak, nevím, probudila jsem se až v nemocnici.

Nebudu psát o tom, jake soudní dohry cely případ měl. Ale chci Vam říci to, co jsem potom všem prožívala já. Můj život jakoby skončil. Úplně jsem se uzavřela do sebe, přestala komunikovat se všemi kromě mé rodiny. Nebyla jsem schopna navázat jakýkoli kontakt se svým okolím, neuvěřitelně jsem se bála mužů. Každý mi připadal podezřelý, bylo to chorobné, ale nedalo se s tim nic dělat.

Oblast sexu či milování pro mě přestala existovat. Jenom při pomyšlení na milování s mužem jsem se roztřásla, udělalo se mi zle od žaludku, poléval mě studený pot…A přesto po lásce člověk touží a toužit by měl, může si nalhávat cokoli, ale lidé jsou stvořeni pro to, aby milovali a byli milováni.

Asi po roce nesmírného vnitřního utrpení jsem na radu maminky navštívila psychiatra. Přiznám se, že tajně, styděla jsem se. Ale bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém živote. Psychoterapie trvala skoro dva roky a já krůček po kručku znovu hledala ztracenou víru v sebe a odbourávala strach ze svého okoli. Byla to dlouhá cesta…

Měla jsem panickou hrůzu z milování. Vše se stalo před vice nez 4 lety. 4 a pul roku mi trvalo než jsem našla sílu tohle napsat, 4 a půl roku mi trvalo, než jsem v sobě našla silu pohladit muže, kterého si vážím…

A tohle všechno se nemuselo stát. Nedopusťte, abyste zažily to, čím jsem prošla já. Nebojte se někomu svěřit, nestyďte se o svém trápení hovořit. Život je krasný i když někdy bolí.

Tak tohle je můj příběh. Pokud některá z vás řeší podobný problém, moje rada je jediná: hovořte o tom a nenoste sve trápeni v sobě. Mohlo by vás to zabít, a to myslim doslova…

 

autor: čtenářka Andrea (38 let), redakčně upraveno

Máte podobnou nebo jinou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními?

Napište nám příběh svůj nebo svých blízkých a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama.

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip