Babinet.cz  /  Magazín  /  Zdraví  /  Je nám stárnutí předurčeno, nebo si ho řídíme sami?

Je nám stárnutí předurčeno, nebo si ho řídíme sami?

21.10.2018 - redakce Babinet.cz

Tématika stáří je „nesmrtelná“. O stáří se většinou hovoří jako o podzimu života, zmiňují se především jeho negativní stránky. Věděli jste, že se svůj postoj ke stáří učíme již odmala? Že optimismus není až tak vrozený a cesta k životu v pohodě spočívá především v hledání harmonie? O stárnutí „tak trochu jinak“ jsme hovořili s psycholožkou PhDr. Zdeňkou Sládečkovou.

Hojně se ve spojení se stářím hovoří o negativních vlastnostech. Všechno má své mínusy, ale i plusy. Jaké pozitivní stránky stáří pokládáte za důležité a proč?

Pokud nám závažné zdravotní obtíže ještě neomezují naši samostatnost a soběstačnost, je vyšší věk větší šancí na život vyšší duševní a duchovní úrovně a nové hierarchie životních hodnot. Mládí se musí hodně starat o materiální zabezpečení života svého i své rodiny. Až děti dovychováme do samostatnosti, můžeme se víc věnovat věcem, které nám dělají radost a naplňují nás pocity seberealizace. Jedinou podmínkou, kterou však občas nechceme přijmout, je, své radosti si zajišťovat aktivně sami a nechtít to od potomků či ostatního okolí. Lidé, kteří přehazují zodpovědnost za svůj šťastný život na druhé, musí nutně skončit jako nespokojení, nabručení a nepříjemní starci. Pohodoví dědečci a usměvavé babičky však svou duši rozdávají a nečekají na vděk. Dostává se jim za to lásky a přátelství, každý se s nimi rád znovu setká. Máme možnost zvolit si, kým ve svém stáří být, třeba „světélkem“ pro ty mladší.

Domníváte se, že přísloví „je nám tolik, na kolik se cítíme“ poukazuje na sílu životního optimismu? Je to otázka vrozených dispozic, nebo je možné takové stanovisko zaujmout racionálním donucením sebe sama? A co v případě mladého těla se „starou duší“?

To, jakou cestu životem zvolíme, jak budeme svůj život prožívat, zda jako komedii či jako tragedii, nemáme vrozené. Postoje k sobě samým a ke svému životu se většinou učíme od svých rodičů. Pokud oni sedí doma před televizí, nehnou prstem, ale všechno a všichni kolem nich jsou podle jejich hodnocení špatní, zlí a nebezpeční, těžko z jejich hnízda může vyrůst nezdolný optimista. Samozřejmě, že takto založené povahové rysy lze předělávat na pozitivnější, ale muselo by to být ještě v mladém věku, kdy nám nechybí flexibilita a schopnost ustoupit ze sebe sama. Málokdo si však s námi tuto práci dá a my sami na sebe příliš velký a kritický náhled nemíváme. Bohužel s takto zakořeněnou povahou v nás už většinou „hne“ jen dlouhodobá systematická psychoterapie nebo pak následky pesimistické rodinné pečeti neseme v duši jako trvalé postižení.

Vnímáte stáří jako něco, proti čemu se má bojovat? Popř. jakým způsobem?

Ne, nemyslím si, že bychom měli se svým stářím bojovat, popírat ho či se jím trápit. Jedinou cestou k životu v pohodě je hledání harmonie v sobě i se sebou a svým stářím. Za tu třicetiletou psychologickou praxi moc dobře vím, co dělá vnitřní či vnější konflikt s naším životem. Vede bez výjimek do nepohody, v horších případech do pocitů deprese, bezmoci a beznaděje. Jedinou cestou ke šťastnému životu je přijmout své možnosti, zvážit své šance a pak je rozvíjet a využívat naplno. Místo konfliktu s tím, co nelze změnit, doporučuji rozvíjet to, co nám život dává k dispozici.

Myslíte si, že stárnout dnes, pod taktovkou mediálního světa, servírujícího dokonalé, mladé vzory lidem, je těžší, než to bylo dříve? Třeba taková žena padesátnice se v médiích téměř nevyskytuje. Mám pocit, jako by byly starší dámy odepsané.

Já mám, díkybohu, pocit právě opačný. Nikdy v předchozích dobách nebyly ženy ani muži tak dlouho mladí a svěží jako teď. Stačí se podívat na nějaký film pro pamětníky z doby první republiky. Padesátiletí muži i ženy tam byli již uctíváni jako soucit vzbuzující starci a babičky, jejichž jediným úkolem je houpat vnoučata na svých revmatických kolenou. Tohle by si současná media nedovolila a ani by jim to nikdo nevěřil. Ideál mládí a krásy sice vládne současným byznysem, nicméně každý z nás moc dobře ví, jakou cenu má to, že naši rodiče tu s námi žijí, dýchají, milují nás, i když jsme daleko a to, i v případě, že mají vrásky a nějaké to kilo navíc. Tuto svou lidskou hodnotu by si měli starší lidé u sebe mnohem víc uvědomovat a vážit si sebe, vážit si svého laskavého srdce. To není nikdy odepsané.

Krizí středního věku projde spousta lidí. Jak byste zdůvodnila tento fenomén?

„Krize středního života“ je přibližně stejně významný okamžik v životě člověka, obdobná psychická křižovatka bez ukazatelů, co kam, ke kterému cíli vede, jako období puberty nebo rodičovství. Cítíme, že funkce rodičovská je víceméně naplněna a my se již nemusíme tolik omezovat. Vnímáme, že si máme a můžeme život užívat, jen zvolit správnou cestu „za štěstím“. Často se mylně domníváme, že je nutno spálit všechny mosty, všechny vztahy. Nové vztahy jsou však leckdy křehké a tak se můžeme dostat snadno do úzkých. Najít sebe sama, další smysl svého života, když „hnízdo je prázdné“ nebo když cítíme, že s partnerem jdeme každý jiným směrem, není vůbec lehké. Nicméně pochopíme-li, že další smysl a směr svého života máme hledat v sobě, v tom, co jsme již ve své osobě nashromáždili, čeho si u sebe vážíme a co tedy můžeme zhodnotit jako radost i posilu pro sebe i pro druhé, máme „vyhráno“.

Existuje přímá souvislost mezi duševním zdravím a fyzickou kondicí? Pokud je například člověk upoután na vozík. Je jeho duševní zdraví ohroženo? Mohlo by to způsobit urychlení pocitu stáří této osoby?

Život každého z nás má vždy nějaké hranice. Je jedno, jestli jsme mistry v aerobiku či upoutáni na vozík. Vždy něco můžeme a něco je nám odepřeno. Člověk však nemá žádné hranice, kde končí tělo a začíná duše. Proto naše prožívání, hodnocení i naše reakce na zátěžové, traumatizující či jinak stresující situace jsou celistvé, duševně tělesné, tedy psychosomatické, i když to často není ani pozorovatelné. Máme-li trápení, promítá se to i do oblasti tělesné, třeba jen jako pocity tělesné únavy. Pěstování fyzické kondice a péče o zdraví nese své plody i v oblasti duševní kondice, ve vyšším věku zejména v odolnosti vůči frustrujícím situacím. Péče, otužování a zvyšování celkové tělesné a psychické odolnosti dává větší šanci nejen na zdraví, ale i na radost a schopnost najít v každém okamžiku života, tedy i ve stáří, to nejlepší řešení.

Proč se lidé stáří tolik obávají?

Existenciální úzkost ze separace, samostatnosti a nezávislosti v sobě pociťujeme od chvíle, kdy jsme odděleni od pupeční šňůry a „vrženi do světa“. Je to takový paradox – na jedné straně toužíme po svobodném žití podle svých představ, na druhé straně potřebujeme lidské vztahy a city. Bez nich se cítíme osamoceni, opuštěni a ohroženi. Potřebujeme tedy vztahy, vazby k druhým, ale souladné a dobrovolné. Ti lidé, kteří takovéto vztahy k lidem blízkým i vzdálenějším pěstují přirozeně po celý život, se stáří neobávají. Ti druzí však asi mají reálný důvod ke strachu. Tohoto důležitého faktu bychom si měli být již od mládí vědomi a o své dobré vztahy pečovat.

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip