Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Rozmazlení kluci aneb i láska potřebuje hranice

Rozmazlení kluci aneb i láska potřebuje hranice

17.10.2018 - redakce Babinet.cz

Lásku a hranice, to potřebují děti, a hlavně kluci, ze všeho nejvíce... Neustále potvrzovanou emoční stabilitu (dnes jsi sice rozbil sousedům mičudou okno, a já tě za to musím potrestat tím, že ti dám o cenu zaskleného okna míň na kapesném, ale jsi náš syn a máme tě moc rádi) pak nenaruší sem tam nějaký ten trest. Psychologové a učitelé velmi dobře z praxe vědí, že přílišný „liberalismus“ škodí. Rozmazlené dítě se pak nudí a z nudy klidně rozbíjí své hračky.

Zkusím uvést některé hlavní příčiny tohoto pro nás všechny neblahého stavu (pozornému a informovanému čtenáři snad souvislosti a důsledky dojdou).

Všechno to začíná u porodu. Chlapečci, porození císařským řezem, nebo traumatickým porodem (psychika rodičky bývá v běžné porodnici narušována řadou vlastně zbytečných věcí, jevů a událostí, porod se zastaví, a nastoupí vítěz, lékař-muž, a píchá a operuje). Nejsou-li první vteřiny, minuty a hodiny v bezpečí na bříšku maminky, stále se vyvíjející mozek je negativně, na celý život, ovlivněn stresovými hormony. Není-li si ani v dospělosti, natož v pubertě, jist sám sebou, musí si „jistotu“ vlastní identity dodávat a neustále ověřovat členstvím v partě, ve straně, pitím alkoholu, braním drog, nebo, v té nejběžnější formě, popíráním všeho, co vyznávají jeho rodiče. Začne rozbíjet hračky.

Holčičky jsou, jen evoluce ví proč, odolnější, emočně stabilnější. Ženské mozky zpracovávají emoce odlišně než mozky mužů, činí tak jinými systémy, jiným způsobem, ženy a muži jsou dvě odlišné větve stejného stromu. Ale bude trvat ještě další neurčenou dobu, než to většině lidí dojde.

Nedorozumění, pramenící z odlišných potřeb kluků a děvčat, ovšem pokračují i ve škole. Jak se kluci dnes mají dovědět, jak vypadá a koná skutečný muž-hrdina? S kým se mají identifikovat? Jediní hrdinové, které dnes a denně vídají, nejsou ani učitelé, ani otcové (i ti již byli vychováváni a vzděláváni spíše ženami, učitelkami), ale přeplácení sportovci, v médiích oslavovaní zloději, lupiči, různí ti rambové, gangsteři a zabijáci z amerických akčních filmů. Být mužem pro ně tedy znamená ničit a zabíjet.

Nejvíc ovšem tihle a jiní kluci nerozumí ženskému myšlení. Jsou neustále vystresovaní: „Radši bych den co den inkasoval přímé rány od otce než ten nepřímý způsob, kterým se mnou zacházela máma. Nikdy jsem nevěděl, co mi vlastně říká, odkud přijde trest, jak moc je rozčilená, nebo jestli s tím můžu vůbec něco dělat,“ prohlásil jeden takový nedávný puberťák.

Našim klukům a mužům chybí i nějaký přechod ze světa dětství do světa dospělosti. Poté, co byla zrušena povinná vojenská služba, současná společnost dospívajícím klukům nenabízí žádné iniciační rituály, a tak nikdy nedospějí ve skutečné muže. „Iniciace vždy vyžadovala onen kluky a muži tak žádaný fyzický výkon a bolest a výdrž. Nikdy to nebylo jen slovní (slohové) cvičení nebo diskuse ve skupině.“

 

Někteří dnešní mladí jsou prostě rozmazlení kluci, kteří se nudí, a tak rozbíjejí své hračky. Nedávné události na předměstích Paříže to potvrdily tím nejexemplárnějším způsobem. Francie je nejen podle mne již desítky let k přistěhovalcům až příliš liberální. První arabští a černošští přistěhovalci dostali byty a v relativním dostatku zestárli a vychovali potomky. Ti se sice narodili již jako Francouzi, nikdy neměli hlad, mohli chodit do škol, ale dnes, jak dodává nejznámější francouzský sociolog Alain Tourain „nechtějí na společnosti nic měnit, chtějí pouze ničit a rozbíjet.“ Tihle mladíci nekradli, neloupili, jen zapalovali auta… A ne náhodou i školy. „Škola je ve Francii instituce řízená státem a ten se chová jako laskavý diktátor – jen on ví, jak nejlépe vychovávat. Učitelé sami se chovají jako bozi, nemají nad sebou autoritu,“ stěžuje si i americká matka žijící v Paříži.

Přitom jak zvládnout pubertu chlapců vědí již tisíce let například v buddhistických klášterech celého asijského světa a v rámci kurzů různých forem asijských bojových umění (ideální je např. aikido, což je striktně sebeobranné umění) pár posledních desítek let i u nás v Evropě. Existovaly a existují kultury, ve kterých z každého rozjíveného a neposedného kluka dokáží vychovat soucitného, tolerantního, ale zároveň i moudrého rozhodnutí schopného „dalajlamu“.

Že ženy dělají muže, věděli moudří odjakživa. Jen ovšem pokud mužům dovolí stát se muži mužským způsobem. „Pro dnešní muže jsou rodiny, církve, ale i školy územím, kde se nudí. Jak rádi by se učili být muži – ale spíše pomocí přímých úderů, akce, pohybu a ritualizovaného chování, než pomocí přednášek, sdílení a slov popisujících jejich city, dodává Richard Rohr a uvádí dva další aspekty, jejichž absence či nedostatek se projevily i na předměstích Paříže. Především spiritualitu. „Myslím, že aby byl muž moudrý, musí v sobě mít nějaký prvek spirituality. Protože všechny vyšší disciplíny modlitby, kontemplace a meditace ukazují člověku, jak zastavit mysl.“ On sám v téhle souvislosti cituje Viktora Frankla: „Prodej svou chytrost a místo ní si kup úžas!“

 

Svou roli hraje samozřejmě i potlačená sexualita. „I přes všechny Bachovy mše, barokní kostely, kadidla a ornáty děláme pořád ze svého náboženství spíš moralistickou než mystickou radost. Jestliže náboženství v sobě neintegruje a neoceňuje tu část muže, která je smyslná, rozkošnická a erotická, nabírá křivých a destruktivních směrů… Proč produkujeme tolik lidí s fyzickými závislostmi? Proč je naší hlavní starostí hledání a konzum rozkoše a luxusu? Když ve svém životě vědomě vyhledávám určitou míru živočišného pohodlí, zjišťuji, že mě to uspokojuje, ale zároveň nikdy neuspokojí…“

Shrňme to: rozmazlení kluci současnosti (od těch v Paříži, až po ty ve vládách, hospodách a na stadiónech), prostě jen neměli ty správné porody, hranice, učitele, vzory a rituály. Paradoxní i nadějné je zjištění, že dokud se tohoto jejich problému neujmou jejich ženy - matky a učitelky, sami kluci a muži nemají šanci se změnit.

Nemají dnes hlad, ale ani šanci dospět ve skutečné muže - a tak si prostě hrají. A rozbíjejí hračky.

Jednou z těch hraček je ovšem svět sám o sobě.

 

P.S.: „Vy jste to přece dokázal, integrovat se, jaký byl váš recept,“ zeptal se Jaroslav Formánek černošského soudce, který právě odsoudil několik pařížských mladíků za zapalování aut a škol. Soudce potáhl z cigarety a zamyšleně prohodil: „Měl jsem hodné, ale přísné rodiče.“

 

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip