Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Dcera bude mít dítě. Je jí teprve 15!

Dcera bude mít dítě. Je jí teprve 15!

3.10.2018 - redakce Babinet.cz

Jsem dost rodinně a domácky založený typ ženy. Bary i hospody mi byly vždy cizí. Svého muže jsem potkala na studiích. Vše šlo jako po másle a tak jsme se velmi brzy brali. Bydleli jsme v manželově velkém bytě, který pro něj už dříve koupili jeho rodiče.

Měli jsme už však tehdy po nějaké době drobné neshody a manžel se mi zdál čím dál víc majetnický. Mnohokrát zbytečně žárlil a mně to trochu znervózňovalo. Hlavně to, že se to stále stupňovalo. Myslela jsem, že po narození dcery se vše uklidní. Avšak opak byl pravdou. Byla jsem doma na mateřské a tak o nějakém povyražení přece nemohla být ani řeč. On mi však nevěřil. Manželství i proto nevydrželo dlouho. Rozvedli jsme se a já zůstala s dvouletou dcerou sama. Našla jsem si podnájem a nejvíc mi pomáhali moji rodiče. Jak finančně, tak s výchovou a vlastně komplet se vším.

Netrvalo dlouho a vrátila jsem se do práce. Máma malou hodně hlídala a tak jsem si mohla dovolit nastoupit zhruba o ten rok dřív. Pracuji na úřadě do dnes. Netrvalo dlouho a seznámila jsem se s úžasným mužem.

Protože jsem měla již malou dcerku, vše bylo samozřejmě komplikovanější. Můj bývalý manžel o ni nejevil značný zájem, ale přece jen jsem měla obavy, aby mi nezačal najednou dělat problémy. Rozvod byl tehdy sice zdlouhavý a s plnou parádou, protože můj bývalý manžel udělal pořádný humbuk, nicméně od té doby, co se za námi zaklaply dveře soudní síně, jsem o něm prakticky nevěděla. Chvíli jsem se proto s novým partnerem scházela tak trochu tajně. Ale když se nic nedělo, začal se pomalu seznamovat s dcerou. Šlo jim to spolu moc dobře a tak jsme se za pár měsíců stěhovaly s dcerkou k němu do baráčku. Byl také rozvedený, vlastní děti neměl a tak jsme si možná i po společných zklamáních tolik rozuměli. Byli jsme opravdu bláznivě zamilovaní a nechtěli jsme věřit, že všechny vztahy musí končit takhle. Rozhodli jsme se, že se vezmeme, ať to vypadalo pro naše okolí jakkoliv šíleně brzo. Brali jsme se i proto, aby dcera vyrůstala v úplné rodině a aby měla tátu. Takového, který ji vychovává a kterého si zaslouží. Vše bylo dokonalé. Druhé dítě jsme nechtěli. Vyhovovalo nám vše tak, jak to je.

Dcera nikdy nebyla problémové dítě. Nedávala nám nějak zvlášť zabrat. Byla vždy šikovná, poslouchala a byla samostatná. S manželem si vždy dobře rozuměli. Respektovala ho jako autoritu a můj muž k ní byl vždy spravedlivý. Bylo úžasné být součástí toho, jak jim to spolu po celé ty roky jde.

Dcera nikdy neměla problém ani ve škole. Nepatřila sice k premiantům, nicméně žádný podprůměr nebyla. Měla celkem celý její dosavadní život jasno v tom, co chce jednou dělat. Už od útlého věku toužila být kuchařkou. Já jsem s ní samozřejmě měla trochu jiné plány, ale léta stále víc osvětlovala, že je to opravdu její vášeň. Neustále něco vařila. Pokoušela se psát vlastní domácí kuchařky, neustále prováděla nějaké kuchyňské pokusy. Bylo tedy jasné, že střední škola zaměřená na kuchařinu ji nemine. A tak jsme se s tím nějak srovnali a snažili se ji podporovat. To i tím způsobem, že když moc toužila jet o prázdninách na kuchařský týdenní pobyt, zaplatili jsme ho. Zrovna levná záležitost to nebyla, ale dcera byla hrozně šťastná. Dostala to vlastně ke svým patnáctinám.

Po návratu měla ještě zbytek prázdnin před sebou. Po nich měla nastoupit na zmíněnou kuchařinu. Vždycky jsme si hodně povídaly a tak se mi i tentokrát svěřila s tím, že někoho na onom pobytu potkala. Bylo to prý moc hezké poblouznění, ale on že je z opačného konce republiky. Je mu 19 a není to její zrovna vysněný partner. Přiznala se mi, že se spolu vyspali, ale že nic víc z toho nebude. Trochu mne vyděsilo, s jakou lehkovážností to vlastně říká. Potvrdila mi nejméně pětkrát, že se při jejich styku určitě nic nestalo. Nechtěla jsem být hysterická matka a tak jsem jí věřila. Holčičí povídání ctím a tak jsem svému muži zatím nic neřekla. Až do osudného dne.

Dcera nastoupila normálně na střední školu. Byla nadšená. Odchodila první měsíc a prásk. Svěřila se mi, že nedostala menstruaci. Myslela jsem, že sebou praštím. Nebo že praštím ji. Řekla mi to jeden všední večer. Jen tak, zrovna když jsem připravovala večeři. Nezmohla jsem se ani na slovo. Hned druhý den jsme letěly na gynekologii. Potvrdily se moje obavy. Ano, byla těhotná.

Když si mne doktor zavolal, aby mne seznámil se situací, byla jsem tak v šoku, že jsem se úplně nekontrolovaně začala smát. Když jsme opustily budovu, neudržela jsem se a jednu jí vlepila. Od té doby jsem s ní nepromluvila ani slovo. Až do večera, než se vrátil manžel z práce. Uvařila jsem mu kávu, dceru jsem zavolala ke stolu, sedla jsem si k nim a všechno manželovi řekla. Dcera začala hystericky brečet. I mně se nakonec zlomil hlas. Utekla do pokoje a my jsme s manželem celou noc řešili, co bude dál.

Další den nikdo nešel do práce a dcera byla omluvena ze školy. Od rána jsme řešili, co budeme dělat. Nechtěla nám říct, kdo to je. To, co mi o tom klukovi řekla už tehdy, bylo všechno. Teď už o něm mluvila dokonce tak, že už má někde jinou, jak zjistila na sociálních sítích. Nechtěla o něm ani slyšet. Nátlak nepomáhal. Byla odhodlaná mlčet. A taky že mlčela. Můj manžel byl poměrně nemilosrdný. Vymluvil jí málem díru do hlavy. Nastínil všechny možné scénáře a z každého vycházelo, že si zkazila život. Mluvil bezostyšně také o potratu. Čekala jsem na reakci dcery, ale přiznávám, že to slovo cuklo i se mnou. Rezolutně to zamítla. Zkoušela jsem na ni vyvíjet nátlak, popisovala jsem jí, že je i vůči nám nespravedlivé, aby tajila toho kluka, přitom nechtěla na potrat a my ji teď máme podpořit. Nepomáhalo nic. A ani jeden z nás nechtěl, aby třeba provedla nějakou další a mnohem větší hloupost. Byl to náročný den plný mluvení, vysvětlování, rekapitulování a pohledu do budoucnosti. Co bude dál? Co bude se školou? Jak bude žít? Jak bude sama živit dítě? Co budeme dělat my dva? Jsme na tohle připraveni? Dokážeme to? Jak to všechno bude? Manžel nakonec bouchl do stolu. Ukončil to tak, že nějak bylo, nějak bude, a hotovo.

Čas plynul a my jsme se s tím pomalu srovnávali. S dcerou jsme sice moc nemluvili a cestu jsme si k sobě my dvě hledaly dlouho, ale nakonec jsme ji znovu objevily.

Zatím je dcera v sedmém měsíci a stále chodí do školy. Má bezproblémové těhotenství a tak to zvládá. Musí. Praktické výuky ještě zatím moc nemají, takže i v tomto ohledu je to zatím únosné. Až porodí, školu na rok přeruší. Poslední dobou se však hodně bavíme o tom, že by měla individuální plán a já bych zůstala s miminkem doma. I toto řešení je ještě ve hře. Můj muž není nijak zásadně proti a dokonce se mi zdá, že by tohle uvítal. Někdy u něj postřehnu, že se na to maličké docela těší. Přímo to neřekne, ale já už to za ta léta poznám. Pomalu zařizujeme takový provizorní byt v podkroví, kde bude později moci dcera s miminkem obývat. Zatím však ale vše zůstane při starém. Budeme ji chtít mít na dohled. Přece jen, pořád není plnoletá a jeden takový fatální přešlap stačil.

Na závěr bych ale ráda podotkla, že to paradoxně naši rodinu stmelilo. Utvrdila jsem se jedině v tom, že můj manžel je ten nejúžasnější muž na světě.

Pavla, 41 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip