Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Dcera propadla drogám! Nabouralo to celou rodinu

Dcera propadla drogám! Nabouralo to celou rodinu

27.9.2018 - redakce Babinet.cz

Až do nedávna jsem byla ve všech ohledech velmi spokojenou ženou. Mám práci, která mne nesmírně naplňuje, a dělám ji prakticky celý život. Můj manžel je báječný, milující muž, se kterým jsme už dlouhá léta v harmonickém vztahu. Vyhnuly se nám všechny krize a až na drobné spory jsme spolu neměli nikdy větší problémy. Na svého manžela jsem měla opravdu životní štěstí.

Máme tři děti, které jsme měli velice brzo a vždy krátkou dobu po sobě. Dvě dcery a jednoho syna. Všechny naše děti už jsou dospělé. Ani s dětmi nikdy nebylo těžké vyjít. Až na období puberty, kterému se prostě nelze vyhnout, bylo vždy vše nejlepším pořádku. Syn a jedna z dcer nám dělají jen samou radost i dnes. Ovšem nejmladší dcera se zcela vymkla naší kontrole.

Nejmladší dcera byla vždy velmi živé dítě. Společenská a takový smíšek. Vystudovala bez problémů a našla si dobrou práci. I její přítel byl úžasný. Chodili spolu docela dlouho a vše vypadalo růžově. Bydleli v jeho prostorném bytě a naše dcera se zdála být velice spokojená. Pravidelně jsme se navštěvovali a tak nebylo těžké se o její ukotvenosti a štěstí, přesvědčovat na vlastní oči.

V práci dostala nabídku, aby pracovně odcestovala do Španělska na pět měsíců. Měli jsme strach, jestli tohle odloučení ona a její partner ustojí, ale povedlo se. Jezdívala občas domů a nějak to nakonec zvládli. Po návratu se však všechno šíleně změnilo.

Kdykoliv jsme ji chtěli navštívit, nikdy se jí to nehodilo. Ona nás vlastně postupem času přestala navštěvovat úplně. Vůbec jsme nechápali, co se děje, tak z ničeho nic. Když jsem se jí po mnoha pokusech nakonec vždy nějak dovolala, zněla tak zvláštně. Roztěkaně a nebyla ve své kůži. Protože byt, ve kterém bydleli, nebyl zrovna v blízkém městě, bylo těžké odhadovat na dálku, co se děje. Měla jsem nějaká podezření a špatný pocit. Nejdřív jsem si myslela, že třeba podvádí svého přítele a tak má ne zrovna šťastné období, se kterým se nechce svěřovat a na které není zrovna pyšná. Pak mě napadaly i jiné možnosti. Jestli snad není těhotná a kvůli práci dítě zatím nechce a tak dále. Ale se vším na světě se mi přece může svěřit. Vždycky jsme si všechno řekly. Nakonec jsem udeřila na jejího přítele. Když vyslovil to slovo, krve by se ve mně nedořezal. Drogy!

Na ten hovor si pamatuju úplně přesně. Mluvil o tom, že po návratu bylo chvíli vše v pořádku. Díky nabyté pracovní zkušenosti v práci rychle povýšila. Až moc rychle. Dostala se prý mezi partu úplně jiných lidí a tam to vše začalo.

Na nic jsem nečekala a vyrazila jsem za ní. Manželovi, ani nikomu jinému jsem prozatím nic neřekla. Doma jsem ji nezastihla a ten den se jí nedočkala. Byl tam však její přítel a tak jsme si dlouho povídali. Prý všechno začalo docela nevině. Brala prášky na spaní, protože se spánkem měla kvůli pracovnímu tlaku problém. Pak se to zřejmě někde zlomilo. Její přítel mi to popisoval dost mlhavě a bylo znát, že tohle prostě opravdu neuhlídáte. Že je to vlastně moment, a všechno je jinak. Ten den jsem odjela a s dcerou jsme se neviděly. Když jsem dorazila domů, vše jsem řekla manželovi. Z jeho zklíčené reakce mě docela zamrazilo.

Samozřejmě jsem to nemohla dostat z hlavy. Uplynul asi měsíc. Měsíc marných telefonátů a snahy se s dcerou zkontaktovat. Pak, z ničeho nic, volala sama. To bylo naposledy, kdy se s ní dalo normálně mluvit. Mluvila o tom, že udělala strašnou botu a s přítelem se rozešli. Ptala se, jestli se může vrátit domů. Samozřejmě jsem souhlasila. Přijela hned za dva dny.

Když dorazila, nastěhovala se do horního, prázdného patra našeho domu. Snažila jsem se z ní vypáčit, co se stalo. Vždy jen odvětila, ať se nestarám, že v podstatě o nic nejde. Zajímalo mě, jak to má s prací. Stejná odpověď a dodatek ve smyslu, že si na nějaký čas musela vzít nutně volno. Nedalo mi to a do její firmy jsem zavolala. Potvrdili mi moje obavy. Už před třemi týdny dala výpověď. Volala jsem jejímu příteli a ten také nezněl příliš optimisticky. Prý si dali pauzu, ne rozchod, ale návratu moc šancí nedává. Byl přesvědčený, že opravdu drogy bere.

Pokusila jsem se jí na to zeptat. Mockrát. Ale pořád trvala na tom, že je dospělá a snad ví, co dělá. Do očí mi jasně tvrdila, že žádné drogy nebere. Dokonce trvala na tom, že si dá kvůli pracovnímu přetlaku občas jen marihuanu na uklidnění, ale to že není droga. Pocítili jsme s manželem naprostou rodičovskou bezmoc. On na ni mockrát udeřil. Nelíbilo se mu, že odchází z domu ráno a vracívá se večer. Nepracuje, nemluví s námi, a když už, tak lže. Viditelně a rychle hubla. Začala vypadat jako hospodský povaleč. Hospoda z ní byla koneckonců občas i cítit. Nejhorší bylo, že s námi prostě odmítala mluvit. Kdo tohle nezažil, určitě nepochopí. Kradla nám peníze z peněženky, ztrácel se alkohol z domácího baru. Myslela jsem chvílemi, že mě přivede do blázince. Prosila jsem, vyhrožovala, rozkazovala, páčila z ní, ale všechno bylo marné. Začínala být pořádně agresivní. Chovala se jako blázen. Bylo jí úplně jedno, že ji poslední měsíce živíme. Vždy práskla dveřmi a byla pryč. Vrátila se za tři dny v zoufalém stavu. Špinavá a páchnoucí. Chtěla jsem ji dokonce prohledat věci, abych pro sebe našla důkaz. Ale své patro si zamykala. Na tohle manžel nedbal a ve vzteku dveře násilím otevřel. Našli jsme, co jsme hledali. Stříkačku. Ani jeden s drogami nemáme pražádnou zkušenost. Nevěděli jsme proto, jaké svinstvo bere. A jak chcete dospělého člověka, který byl před pár měsíci normální a dokonce úspěšný, aby s tím přestal? Počkali jsme si na ni a v klidu ji zkoušeli říct, co jsme našli. Ona jen začala jako pološílená řvát, že na tohle nemáme právo. Sbalila si věci a odešla. Neznámo kam. Ihned jsem kontaktovala jejího přítele. Ten však o ní nic nevěděl. Od doby, co byla u nás, nebyli v kontaktu. Nevěděli o ní nic ani její sourozenci. Těm jsme průběžně vše hlásili, ale dali od ní ruce pryč. S tak problémovým člověkem si nevěděli rady. Navíc mě stresovali tím, že se mi postupně začnou z domu ztrácet věci, pokud ji budu poskytovat útočiště. Nabouralo to celou rodinu. Já se na děti za jejich přístup zlobila. Můj muž je chápal. Protože, když si člověk nechce pomoci sám, nepomůže mu nikdo. Ale s tím jsem se jako máma odmítala smířit.

Netrvalo dlouho a na vlastní oči jsem ji viděla ve městě. S bandou místních pofiderních individuí. Ležela na lavičce a byla úplně mimo. Vedle ní ležela taška, kterou si zabalila, když odcházela. Vypadala příšerně. Žádné pozůstatky zodpovědné, dospělé ženy, která měla svou kariéru i přítele, v ní nezůstaly. Neměla jsem odvahu jít blíž.

Doma jsem se sesypala. Manžel mě odvezl na pohotovost, aby mi píchli něco na uklidnění. Vzala jsem si na týden volno a musela jsem se dát trochu dohromady. Začala jsem navštěvovat psychologa. Po pár sezeních mi začalo pomalu docházet, že jí nemůžeme pomoci. Musí chtít sama.

Avšak dodnes ve mně zůstává citelný neklid. Vůbec nevíme, co se stalo, proč, jak, kdy. Mlhavé domněnky psychice vůbec nepřispívají. Dceru jsem ve městě už neviděla. Telefonní číslo již nefunguje. Chtěla jsem se obrátit na policii, ale můj muž striktně nesouhlasí. Je prý ponižující, aby nechával pátrat policií po dospělé dceři, která se sama vydala na dráhu drog. Myslím, že to s ní vzdal.

Zatím žijeme v nevědomosti a vůbec nevíme, jak to všechno bude dál.

Eva, 53 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip