Můj malý tyran mi prý šlape po štěstí

Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Možná,  bych si ulevila, ale možná taky proto, abych demonstrovala, jak to dopadá, když mají dva lidé diametrálně odlišný názor na výchovu dítěte.

Vždycky jsem toužila mít spoustu dětí. Sama jsem z velké rodiny. Mám tři úžasné sourozence, báječné rodiče a neméně skvělé četné příbuzenstvo. Vztahy u nás vždy fungovaly na sto procent. Byli jsme vedení k tomu, že si jeden druhého máme vážit, tolerovat a přistupovat k lidem s úctou. Moji rodiče jsou přesně ten případ, kdy se poznali, zamilovali, vzali a jsou spolu do dnes. A že už je to spousta spokojených let. Když jsem doma vídala tenhle model vztahu, byla jsem si jistá, že tohle čeká jednou i mně.  Ale spletla jsem se.

Dnes vím, že jsem všechno uspěchala a byla zbytečně netrpělivá. Nemusela jsem si brát prvního muže, kterého jsem potkala. Jenže od první chvíle jsem do něj byla celá pryč. Byl to přesný prototyp muže, kterého jsem vedle sebe vždycky chtěla. Pozorný, vzdělaný, milý, hodný a rodinný typ. Ani on přede mnou neměl vážnější vztahy. Jednoduše jsme se seznámili a bylo vymalováno. Brali jsme se mladí a po dvou letech krásného vztahu.

Čtyři měsíce po svatbě jsem svému muži radostně oznámila, že budeme mít dítě. Měli jsme oba velkou radost a na příchod miminka jsme netrpělivě čekali. Můj manžel se o mě staral vzorně už po dobu těhotenství. Chodil se mnou na všechna vyšetření, pomáhal v domácnosti a celkově byl úžasně pozorný. Když se narodil náš syn, prožívali jsme to nejkrásnější období. Syn byl velmi hodné a klidné miminko, takže jsem měla i pohodovou mateřskou.

Jak syn rostl a vyžadoval stále více pozornosti, začali jsme se s manželem trochu rozcházet v pohledu na výchovu. Já jsem byla ta hodná a tatínek ten přísnější. Neměli jsme spolu nikdy problém mluvit, takže jsme si vždy řekli, co se nám na reakci toho druhého nelíbilo. Většinou to však padlo na mou hlavu. Protože můj manžel na můj vkus rychle zakročil až příliš rázně. Já jsem neviděla tak rychle důvod, proč zvedat hlas a začít ječet. Svoje dítě jsem bezmezně milovala a miluju, tak proč bych mu neměla vyhovět? Je to přece dítě. Navíc, tehdy jsem si hodně říkala, že je zatím sám, tak ať si to užije. Za chvíli mu jistě přibude sourozenec, tak ať zatím klidně má veškerý komfort. Sama jsem si však nakonec začala všímat, že rozepře kvůli výchově byly častější. Přispělo k tomu asi i to, že synovi už byly čtyři roky a druhé dítě jsme stále neměli. Důvodem nebyly žádné zdravotní komplikace, ale pořád se to kvůli něčemu nehodilo. Jednou kvůli financím, pak kvůli nemoci mé tchýně a tak dále. Já jsem však druhé dítě hrozně moc chtěla a tak, když nebylo, upínala jsem se k synovi pořád víc. A taky mu pořád víc povolovala uzdu. Což mezi mnou a manželem rozpoutalo peklo. Stále víc mne napomínal, že jsem příliš benevolentní. Že až příliš s malým vyjednávám, že všechno dělám za něj. Ale já si i teď stojím za tím, že dítě ve čtyřech letech je ještě moc malinké na nějaké extra povinnosti. V tomhle směru jsme se s mužem markantně rozcházeli v názorech. Začala jsem cítit, že muž druhé dítě přestává chtít. Když jsme o tom mluvili, říkával, že už z toho jednoho roste pěkný výlupek a smetl to ze stolu s tím, že momentálně se na další miminko necítí. Neumím na nikoho tlačit a tak jsem to tolerovala, byť jsem po dítěti samozřejmě velice toužila.

Zhruba od těch synových čtyř let to se mnou a mým manželem začalo jít dost z kopce. Jemu přerůstal malý přes hlavu. Nechtěl poslouchat, na povely vůbec nereagoval, ve školce na něj byly stížnosti, doma ničil věci, manžela vůbec nerespektoval. Já jsem si to vysvětlovala tím, že je prostě jen trochu akčnější a tvrdohlavý, má svou osobnost. Ale měla jsem s ním trpělivost. Jsem přece jeho máma. Nebudu na něj zbytečně křičet. To si dítě nezaslouží a nic si z toho nevezme. Tuhle teorii zastávám i dnes, byť je syn sem tam opravdu nezvladatelný. Ale nikdy bych ho například neplácla. Můžu být vytočená na maximum, ale tohle bych mu neudělala.

Můj manžel to nakonec nevydržel. Často si stýskal nad tím, že žijeme spíš vedle sebe, než spolu, jako tomu bylo dřív. Musela jsem mu dát za pravdu. A zpětně uznávám, že to nakonec vydržel docela dlouho. Definitivně odešel, až když bylo synovi devět let. Nebyla v tom žádná jiná žena. Ale už jsme spolu dál nemohli být. Všechno by se jen stále víc vyostřovalo. Mně se nelíbilo, jak tvrdě se k synovi chová a on čím dál hůř snášel mou benevolenci. Když to sečtu a podtrhnu, poměrně dlouhé roky se snažil bojovat. Avšak marně. Já se synem jsme mu to asi opravdu neusnadňovali. Trochu i chápu, že ho nebavilo řešit postupně větší a větší průšvihy, stížnosti a poznámky ze školy. Ale tohle k dětem prostě patří. Musí se to nějak zvládnout a vydržet. Člověk, a hlavně mámy, tohle mohou jen lehce korigovat, ale víc se s tak paličatým dítětem dělat nedá. Nemyslím si, že by byl syn nevychovaný. Má i světlé chvilky, ale lidé ho jinak moc nechápou. Tak kdo jiný by mu měl rozumět a trochu ho bránit, než já?

Malý je u svého táty pravidelně co čtrnáct dní, ale moc se to nelepší. Manželovi vždy nakonec vytečou nervy a volá mi, protože si s malým neví rady. Často se stává, že mi ho přiveze dřív, než musí. Ale mně to nevadí. Já jsem se synem ráda a vím, že i on u mě bývá nejspokojenější. Co mne však znepokojuje je to, že manžel mi neustále klade na srdce, že syn mi jednou bude skákat po hlavě. Já přece vím nejlíp, že nebude. Chce to jen čas, aby ještě trochu dorostl a pobral víc rozumu.

Můj muž si po čase našel novou partnerku. Ona už dítě má, ale s mým synem to neumí. Já ji respektuju, ale vadí mi, když mu vmete do tváře, že je nevychovaný. Syn o tom pak doma uplakaně vypráví a mně to může utrhnout srdce. Prosila jsem manžela, aby si na tohle dávali pozor, ale on vždy namítne, že to se synem zašlo příliš daleko a že jeho partnerka má pravdu. Já se nehádám, protože jinak všichni vycházíme celkem dobře, ale v tomhle směru se opět rozcházíme v úhlu pohledu. Což je jasné. Protože máma je máma.

Pravdou ale je, že pár nevydařených vztahů od odchodu manžela, už mám za sebou. Avšak se závislostí a žárlivostí mého syna na mně, to není úplně jednoduché. Vždy se předvádí v tom nejhorším světle a potenciální partnery to vyděsí. Já jim to nezazlívám, ale vím, že kdyby to s ním uměli a dali mu trochu víc času, mohlo by nám všem být fajn.

Zatím jsem tedy sama. Ale nezoufám. Vím, že až syn ještě trochu víc povyroste a dospěje, bude více příležitostí i času k tomu, hledat k sobě vyhovujícího partnera. Takového, který bude schopný i ochotný tvořit s námi šťastnou rodinu.

Alena, 32 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová