Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Až na vozíku jsem poznal, kdo opravdu jsem

Až na vozíku jsem poznal, kdo opravdu jsem

8.9.2018 - redakce Babinet.cz

Můj životní příběh, o který bych se s Vámi rád podělil, se odehrál po mých třicátých narozeninách.

Nikdy jsem nebyl typický lev salónů a příliš jsem o to ani nestál. Nikdy jsem nezáviděl klukům a mužům, kteří pobaví celou společnost, a nikdo z nich nemůže spustit oči. Nemyslím to teď nijak sebestředně a příliš sebevědomě, ale uvědomoval jsem si, že slečnám nebývám vůbec nesympatický i tak. Naopak. Vždy jsem hodně posiloval. Moje výška se blíží ke dvěma metrům, takže i za to jsem většinou sbíral plusové body. Nemusel jsem se nikdy příliš snažit, abych na tu a onu dívku zapůsobil. Ale že by mi to působilo extra radost, říct nemůžu. Vztahy i románky, které jsem prožíval, se mi sice zamlouvaly a rád jsem byl v dámské společnosti, nicméně že bych z toho úplně žil, to ne. Samozřejmě se mi líbilo ženy svádět a být jim zábavným a galantním společníkem. Ale s žádnou to nikdy dlouho nevydrželo. Vždy se z mojí strany začaly dříve či později, objevovat jisté nespokojenosti s druhou stranou a následné vztahové trhliny.

Příliš jsem se tím nezabýval. Pořád jsem si říkal, že na opravdu vážný vztah, případně manželství, mám spoustu času. Takže jsem se nikam nehnal. Samota mi vlastně nikdy ani pořádně nevadila. Možná to bylo i tím, že vlastně většinou netrvala nějak zvlášť dlouho. Jak už jsem říkal, o ženy nebyla nouze.

Moc jsem si nelámal hlavu s tím, proč žádný vztah nevydrží. Ani mě zrovna dvakrát netrápilo to, že je nikdy neprožívám naplno. Nebýval jsem ke svým partnerkám chladný, to ne. Ale kolena se mi z nich nikdy nerozklepala.

Nebyl jsem zrovna ale ani ten typ, který pravidelně zaskočí s partou kluků na pivo. Měl jsem svého nejlepšího přítele a s tím jsem si vystačil téměř celý život. Ostatně je mým nejlepším přítelem i dnes. Když se ženil, byl jsem mu za svědka. U sklenky jsme detailně pak probírali to, jestli taková svatba vůbec někdy čeká i mně, s mým přelétavým stylem života. Tam někde mě napadlo, že nějaký kousek ve mně je opravdu prázdný, něco chybí.

Život šel dál a příliš se toho nezměnilo. Hodně jsem také žil svou prací, která mne opravdu naplňovala a bavila. Až do toho osudného dne se všechno zdálo být v pořádku.

Pracoval jsem v autodílně. Byl běžný pracovní den. Chystal jsem se zrovna na pauzu s kávou, a že si skočím na oběd. Nasedl jsem do svého auta a vyrazil jsem. Ani ne o pár metrů dál jsem měl ošklivou autonehodu.

Zhruba po měsíci jsem v nemocnici přišel k sobě. Doktoři mi opatrně popsali, že do mého auta někdo narazil v příliš velké rychlosti. Nenávratně porušená mícha. Už nikdy nikam nedojdu po svých.

Následovalo krušné období. Nekonečné rehabilitace a další operace. Ale mám nějak v povaze, že se z ničeho moc nehroutím. Ať to zní jakkoliv neuvěřitelně, ani z tohoto jsem se nehroutil. Nikdy jsem nepomýšlel na sebevraždu ani v náznaku.

Moji rodiče se k této situaci taky postavili hrdinně. Prostě jsme to brali tak, jak to je a nikdo se z toho neposkládal. Už předtím jsme bydleli všichni v jednom velkém domě. Takže nyní proběhly bezbariérové úpravy a život šel dál. Až na ty nohy jsem byl časem celkem samostatný. Ale do sprchy a ze sprchy, do postele a tak podobně, sám nezvládám.

Zase jsem se našel v práci. Rozjel jsem jisté podnikání z domu a vše bylo hned lepší. Na ženy jsem neměl vůbec čas a ani jsem nepátral po tom, jaké to teď s nimi vlastně bude, když jsem po tomto úrazu s těmito následky.

Práce se dařila a bylo jí tolik, že jsem k sobě nutně musel přibrat člověka. Muž, který přišel na pohovor, mi natolik seděl, že jsem ho přijal. Nakonec se z něj, jak Michal sám říká, stala taková holka pro všechno.  Byl moje pravá ruka jak v práci, tak při osobní asistenci.

Když jsem nepracoval, myšlenky mi odbíhaly jinam. Nechápal jsem proč, ale vždy se zakotvily někde u něj, u Michala. Ignoroval jsem to a příliš si s tím nelámal hlavu. Nikdy jsem se ho vlastně moc nevyptával na jeho soukromý život. Nezaregistroval jsem žádnou přítelkyni, ani manželku. Byl jsem prostě jen tak nějak opravdově rád, že tu se mnou je. Asi jsem se odpovědí i bál. Proto jsem nechtěl nic vědět.

Jednou jsem ho výjimečně potřeboval i o víkendu večer. Ochotně přišel a s prací mi vyhověl. Nabídnul mi i asistenci při osobní hygieně, když už je tady jakoby přesčas. Souhlasil jsem. Vše proběhlo, jako normálně. V ten večer jsem mu nabídl sklenku. Přijal. Byl to nakonec on, kdo se mě vyptával, jak to se mnou vlastně všechno je. Rozpačitě jsem mu povídal o tom, jak to mám s ženami. A že po úraze jsem to už ani s žádnou ženou nezkoušel. Michal je celkem ostrý kluk. Dokonce se mi v jednu chvíli od srdce smál. To mě urazilo. Pak na mě ale najednou vybafl něco o tom, jak prý dlouho mi to ještě bude docházet? Věděl jsem, kam míří. Tehdy mi to začínalo být jasné. Ten poslední kousek mozaiky zapadnul. Líbí se mi muži, ne ženy. Jak to, že jsem na to nepřišel dřív? Tohle přece není možné. Bylo to možné. A bylo to najednou tak jasné.

Mluvili jsme spolu celou noc až do svítání. Popisoval mi, že on tohle o sobě ví už skoro od dětství a nikdy se tím netajil. I proto ke mně strašně rád nastoupil. Věděl dřív než já, že jsem homosexuál a já se mu líbil. Mluvil moc hezky o tom, jak mě už ty dva roky tajně miluje. Jak si užívá péči o mě, moji blízkost, přítomnost a nakonec, při asistenci i mé tělo. Bylo to, jako by mě někdo ohromně prásknul po hlavě. Rozsvítilo se mi. Vždyť i já jeho jsem tolik zbožňoval. Došlo mi, že jeho doteky mě už několik měsíců vzrušují. Ž e to opravdu není jen tím, že spolu trávíme tolik času, jak jsem si namlouval. Už nebylo třeba dalšího vysvětlování, ani dalších slov. To ráno jsme se spolu tehdy poprvé intimně sblížili. Můj první sex od úrazu. Zjistil jsem, že na poli erotiky a sexuality i teď můžu odvádět kvalitní výkon. Můj první sex s mužem. Nenásledovaly ani rozpaky, ani výčitky. Bylo to to nejhezčí, co jsem i se svou bohatou minulostí zažil.

S Michalem nakonec náš vztah nevydržel, protože jsme se později názorově rozcházeli v životně důležitých věcech. Ale tentokrát to nebyly ty plytké důvody, jako už tolikrát se ženami. Ten rozdíl jsem viděl.

Jsme však dodnes stále kolegové a dobří přátelé. Skvěle si rozumíme i s jeho novým partnerem, který nám v mé firmě občas vypomáhá. Já prožívám poslední půl rok nový vztah s výrazně starším mužem. Vše zatím funguje a já jsem se až na vozíku naučil, že člověk si nemá na nic hrát. Měl by porozumět sám sobě a ne do nekonečna vše ignorovat.

Dominik, 38 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz. Redakčně zpracovala Bára Klímová

Vaše názory

Další z magazínu

  • Nenechte svůj život na AŽ !

    Nevím jak váš život, ale všimla jsem si, že můj se skládá ze samých „Až“. Až budu konečně chodit do školky, až budu větší a budu moci nosit ...

  • Ženská obřízka – ponížení a utrpení

    Klasická ženská obřízka zůstává rituálem především afrických etnických skupin a vede k zohavení pohlavních orgánů. Zatímco muži mají zákrok ...

  • Jak jsem (ne)šel na třídní schůzku

    Třídní schůzku jsem stíhal jen tak tak. Všichni rodiče už seděli v lavicích a paní učitelka právě začínala hodnotit prospěch dětí. „Snad jsem...

  • Rozchod. Proč je tak těžké říci sbohem?

    Váš partner se pro vás stal denní a nudnou rutinou. Zjišťujete, že flirtujete s kolegou a domů se netěšíte jako dřív. Najednou cítíte, že...

Náš tip