Mám přítele nebo ne? Půl roku beznaděje stačilo!

Byla jsem zamilovaná a zdálo se, že mi celý svět klečí u nohou. Ale pak přišlo to rozčarování.  Den, kdy se to všechno začalo, bylo krásně. Byl nádherný podzimní den, slunce se opíralo do zlátnoucích stromů. Bylo teplo, a tak jsem šla dvě stanice pěšky, abych se nemusela tlačit v tramvaji.

Jak jsem tak kráčela po nábřeží a nohy mi šustily po prvním spadaném listí, myslela jsem na svůj nejnovější objev. Na kluka, nebo spíše na muže, vždyť už nám je oběma kolem pětatřiceti, a který mi připadá nejúžasnější na celém světě.

Pokaždé, když jsem si vzpomněla na to jiskření, které mezi námi přeskakovalo, když jsme se sešli, jsem cítila, jak mě zaplavuje vlna hřejivého štěstí. Prý se tomu říká láska... Dneska však vím, že tomuto stavu mysli se říká zamilování.

Ještě mezi námi nebylo nic stálého, chodili jsme spolu - dá-li se to tak říci - týden a dva dny. Ještě jsme prozkoumávali krajiny toho druhého, odhadovali, co by ho mohlo zaujmout, jaké má zájmy, sny a přání.

Krásný stav, kdy je člověk naplněný touhou a těšením dychtivý poznat, kolem jaké osy se točí svět jeho vyvoleného...

„A po rozvodu jsi už žil vždycky sám? A to ti nebylo smutno?“ zeptala jsem se Aleše jednou ve vinárně, kam mě pozval.

„Žil jsem sám, ale sešel jsem se asi se sedmi dívkami. Na inzerát,“ přiznal.

„No a to ti ani jedna z těch sedmi nevyhovovala?“ ptala jsem se dál.

Chvilku se odmlčel a pak řekl: „No vlastně ne, až ta poslední.“

Celá jsem se uvnitř zapýřila štěstím a uspokojením. Stojí o mě, připadám mu jedinečná!

„Víš, když začnu něco povídat, ona to dopoví. Jako bychom si rozuměli beze slov,“ pokračoval Aleš.

Musím se teď smát, když si na to vzpomenu; ta nebetyčná pýcha, která ze mě v ten okamžik čišela! Za chvíli však přišel tvrdý pád.

„Mluvím o té Věře, o které jsem ti vyprávěl,“ slyšela jsem Alešův hlas a nevěřila vlastním uším. To nehovoří o mně?

Věru jsem nebrala jako žádnou vážnou konkurentku, protože byla z jiného města a Aleš se s ní seznámil na inzerát. To se přece nedá brát vážně! Jinými slovy jsem tenkrát spoléhala na svůj šarm a neodolatelné kouzlo osudovosti a přehlušila svoji intuici, která mě varovala před velikým zklamáním.

Místo toho jsem do toho vztahu šla vabank.

Myslím, že jsem si také trochu uvědomovala, jak rychle mi začaly tikat biologické hodiny a že by bylo načase sehnat si nějakého tatínka pro své plánované děťátko. Děsila mě představa, že bych dítě nikdy neměla.

Byla jsem klidná, protože jsem chtěla věřit jeho slovům, že to s Věrou musí nějak vyřešit, protože mu se mnou je hrozně dobře... Přestože s tou Věrou odjel na týdenní dovolenou.

„Společné dovolené bývají někdy také dobré k tomu, že si člověk uvědomí, co nechce,“ utěšovala mě Judita.

I když jsem se snažila být klidná, strávila jsem ten týden v nervózním čekání, protože se mi v životě už dvakrát stalo, že přednost přede mnou dostala jiná, lepší. Ale tentokrát to je úplně jiné, vždyť jsme oba cítili něco tak úžasného, neopakovatelného. Kdo to sám neprožil, neumí si to představit.

A pak, jak jsem kráčela po nábřeží, abych si zlepšila kondičku (i když náruživá sportovkyně jako Věra zjevně nebudu), mě u srdce hřálo pomyšlení na setkání s Alešem po jeho návratu.

Najednou mi v kabelce zabzučel mobil, to přišla esemeska. Píše mi on! zaradovala jsem se.

„Je mi hrozně. S Věrou jsem prožil něco nádherného, ale ona to tak necítila. Tak jsem to ukončil, nechci ji vídat. Ty jsi hodná, ale netlač na mne, prosím. Buď samostatná a trpělivá.“

Zavalila mě vlna zklamání a beznaděje.

Okamžitě jsem volala Juditě: „Nestojí o mně! Copak ale mohl zapomenout na to, co mezi námi bylo?“

„Jo holka, to netuším,“ řekla kamarádka zamyšleně.

„Vždyť to vypadalo, že to cítí stejně jako já!“ pokračovala jsem.

Byla jsem v hrozném zmatku, potřebovala jsem si to ujasnit.

„A co mu mám napsat?“ ptala jsme se zoufale Judity.

„Teď nic neřeš, nech to chvíli uležet,“ radila mi.

Proč jsem ji jenom tenkrát neposlechla!

Přepadla mě obrovská únava a zoufalství, zhroutily se mi moje sny, tajná přání...

Bohužel jsem se dostala do takového vnitřního zmatku, že jsem Juditiny rady pustila druhým uchem ven a začala hned jednat. Odepsala jsem Alešovi, že se cítím hrozně a že k sobě potřebuju člověka, který mě podrží, když mi bude zle, který mi nebude říkat, že musím být samostatná. Ale že bych ho přesto ráda dál poznávala, že to je lepší, než být úplně sama.

„Ano, tím bychom měli začít,“ přiletěla mi za okamžik odpověď. „Tak ve čtvrtek? Kdy a kde?“ navrhoval Aleš naše setkání.

Vůbec nemám ponětí, co se to se mnou tenkrát dělo. Hrozně jsem zazmatkovala a jednala naprosto zkratovitě. Napsala jsem mu, že tak brzy bych naše setkání nezvládla, protože na to nemám sílu. Mluvila ze mě uražená ješitnost, že nejsem ta jediná a jedinečná, já vím. Ale tenkrát jsem opravdu neměla sílu něco předstírat, hrát nějakou roli, která by mě možná posunula blíž k cíli.

Aleš se vůbec neozýval. Vydržela jsem to dva dny, pak jsem mu zavolala.

Měl úplně jiný, cizí hlas. Řekl mi jen: „Ale já už mám na čtvrtek jiný program...“

Když jsem to vyprávěla Juditě, zeptala se mě: „Takže si vybral Věru, jo?“

„Pokud vím, je sám. Nedokáže prý s ní být jenom kamarád, proto ten jejich vztah ukončil,“ odpověděla jsem jí.

„Takže je sám?“ vytřeštila Judita oči.

„Myslela jsem, že udělal ententýky a volba padla na tu druhou.“

„No asi ty ententýky dělal, ale jeho volba mu nevyšla,“ ale ani mě,“ vysvětlila jsem Juditě.

„No dobře, Miriam,“ slyšela jsem jako z dálky hlas mé kamarádky. „Ale to se chceš pořád takhle válet?“ pokračovala.

Lhostejně jsem řekla: „Mně je všechno jedno.“

Judita zvýšila hlas: „Já tě přemlouvat nebudu. Když si tady chceš depkařit, tak si to vychutnej. Ale kdyby sis to přeci jenom rozmyslela, tak zítra jdeme s Evou do sauny. Rády tě vezmeme s sebou...“

„Uvidím. Zatím čau,“ řekla jsem jí narozloučenou.

Když se za Juditou zavřely dveře, praštila jsem sebou na postel. Měla jsem o těchto dnech úplně jiné představy. Ale nezbylo mi, než se smířit s realitou, i když to bolelo.

Jak jsem tak ležela na té posteli a rozjímala o tom, že mohlo být všechno v pohodě, kdybych se zachovala jinak, a jak jsem se tak stále zaplétala do sítě svých možných osudů, najednou mi došlo, že kdybych Juditu tenkrát poslechla, určitě bych se tolik netrápila, určitě by bylo všechno lepší. Proč ji neposlechnout aspoň teď, když mě zve do té sauny? napadlo mě. Třeba tam na mě čeká něco nového, utěšovala jsem se...

Vzala jsem mobil, že holkám zavolám a domluvím se s nimi. Jak jsem ho držela v dlani, zabzučela došlá esemeska. Psal mi Aleš, jestli si na něj ještě pamatuju! Ve chvíli, kdy mi došlo, že takhle už dál žít nemůžu, se mi ozval! Po půl roce!

Samozřejmě že pamatuju, ale do té sauny s holkama jsem šla. Už se nikdy nechci ocitnout v takovém vzduchoprázdnu, jako jsem byla tento půlrok.

Miriam, 35 let

foto: Pixabay.com

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.