Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Kvůli přehnané péči o dítě mě opustil manžel

Kvůli přehnané péči o dítě mě opustil manžel

4.9.2018 - redakce Babinet.cz

Jsem ten typ ženy, která měla štěstí na muže. Nikdy jsem se nepotkala s žádným hrubiánem, nebo pijanem. Moje vztahy byly vždy idylické a spořádané. Když končívaly, tak vždy slušně a domluvou. S každým svým bývalým partnerem jsme dodnes přátelé. Z třetího takového vztahu už nebyl rozchod, ale vzešlo z něj manželství.

Koupili jsme dům, můj báječný muž zasadil strom a samozřejmě také postupem času víc a víc toužil zplodit syna. Hodně jsme o budoucnosti mluvili a na dítěti jsme se jednoznačně shodli.

Musím teď zpětně říct, že když jsme se snažili o potomka, byl to vlastně nejhezčí čas našeho manželství. Spousta něhy, lásky a vzájemné blízkosti. Už ale tam někde, v té době snažení, se to začalo pomalu zvrtávat. Moje hormony začaly pracovat naplno a touha po dítěti se nekontrolovatelně stupňovala. Mělo to sice své plusy, co se naší společné manželské sexuality týče, ale zároveň to někde vztahu a milování jako takovému, na kráse ubíralo. Čím dál častěji jsem se přistihla, že na manžela v posteli strašně tlačím. Už tehdy jsem se chovala jako blázen. Pečlivě jsem vypočítávala plodné dny a v těch pak nutila manžela svlékat kalhoty, div ne na prahu našeho domu. A přitom nebyl důvod. O miminko jsme se nemuseli snažit vůbec nijak dlouho. Trvalo to pouhé čtyři měsíce.

Od okamžiku, kdy se těhotenský test ukázal být pozitivní, byla jsem jednoznačně nejšťastnější ženou na světě. Ale čeho je moc, toho je příliš. Už v těhotenství, kterým jsem absolutně žila, jsem začala jako manželka selhávat. Starala jsem se výhradně o své narůstající břicho. Patřila jsem určitě k těm ženám, které prošmejdí internet skrz na skrz, aby našly co nejvíce informací o svém miminku. Byla jsem svým malým pokladem posedlá. A manžela jsem začala stavět na druhou kolej. Bohužel mi to v tu chvíli bylo jedno. Skálopevně jsem věřila tomu, že jsem v právu.

Když se narodila naše dcera, všechno se rozbilo úplně, ale já jsem slepě žila jen pro ni. Ten malý uzlík byl můj smysl života. A to byl začátek konce.

Všechnu péči jsem směřovala k dceři. Poctivě jsem kojila a čím dál víc jsem nabývala dojmu, že manželský styk i manžel, jen odvádí mou pozornost od toho nejdůležitějšího. Od dcery. To nebylo správné, dnes už to vím.

S příchodem dcery u nás začalo plíživé peklo. Manžel se mi snažil všemožně vyjít vstříc, ale nic mi nešlo k duhu. Já chtěla být jen s ní. Trvala jsem na tom, že dítě má být u matky. Proto jsem ji hned nastěhovala bez souhlasu manžela k nám do postele. Manžel pracoval na tři směny a tak tohle prý nepohodlné spaní vzdal. Začal nocovat v obýváku.

Kdykoliv mělo k něčemu dojít, vymlouvala jsem se nemožně ne všemožné situace. Že teď musím uvařit jídlo, teď musím naházet prádlo do pračky, teď musím s malou ven. Pořád jen malá. Nic víc. Nedocházelo mi, že takhle manžela dřív, či později zákonitě odradím. Až masochisticky jsem si užívala to, jak mě jedině naše dcera potřebuje. Užívala jsem si proměnu dospělého domu na dětský koutek. Všechno na světě jsem jí dovolila, nic nezakazovala, jedinkrát jsem ji neokřikla a snažila jsem se jí ve všem vyhovět.

Můj muž byl příkladný táta. Nikdy se do jeho vztahu k naší dceři nepřimíchaly ty hořké pocity z postupného rozpadávání manželství. Přebaloval, chodil s ní na procházky, v noci ji choval. Ale ve vztahu ke mně postupně chladnul. Já jsem se mu nedivila a dokonce byla ráda, že mám klid na dceru.

Samozřejmě vše vyústilo k mému neprospěchu. Můj muž je taky jenom člověk a zařídil se po svém. Vracel se domů stále později. Mluvili jsme spolu čím dál méně a o sexu už vůbec nemohla být řeč. Nenechala jsem na sebe sáhnout, protože teď jsem přece hlavně máma, manžel musí počkat. A tak si čekání zkrátil milenkou. Pochopitelně. Nebudu zastírat, že se mě to nijak nedotýkalo. Dokonce jsem byla ráda, že se poohlédnul jinde a já jsem pečovala o naši malou na plný úvazek. Teď zpětně jsem sama sobě k pláči.

Až při narozeninové oslavě druhého roku naší dcery, vše vygradovalo. Manžel, který byl posilněn alkoholem na kuráž, mi vše osvětlil. Přiznal se k milence. I k tomu, proč si ji našel. Nechtěl hrát druhé housle.  Nekřičel, neprosil, nezastíral, nelhal, nevyčítal. Nebyla jsem překvapená a ani nedělala scény. Chápala jsem ho.

Dohodli jsme se celkem bez problémů, že se ke své nové partnerce odstěhuje. Nebyla jsem proti. Dokonce jsme se přátelsky rozloučili a za ním, i jeho věcmi se zaklaply dveře. Obrovsky se mi ulevilo. To však netrvalo dlouho.

Když jsem zůstala s dcerou sama, teprve teď jsem pocítila to, jak jsem ji opravdu hodně rozmazlovala. Doslova mi skákala po hlavě. Neposlouchala, byla jako neřízená střela. Dům se začal z dětského milého koutku měnit na neukliditelné doupě. Začalo to být vysilující. Čím dál častěji jsem frustrovaná a unavená volala mému odstěhovanému muži, aby si dceru alespoň na odpoledne vzal třeba ven. Vždy mi vyhověl a přispěchal na pomoc. Samozřejmě, že až teď mě jeho empatie a schopnost pomoci, přitahovala víc, než kdy jindy. Najednou jsem ho chtěla strašně zpátky. Pokaždé, když měl přijít, hodinu jsem se zkrášlovala. Což moc nešlo, protože dcera mi vše velmi znesnadňovala. A pak se ho nervózně a přitom hloupě snažila svádět. I teď jsme spolu narovinu a o všem mluvili, ale byl neoblomný. Svou novou partnerku miloval a bylo znát, že se ke mně rozhodně vrátit nehodlá. Jednou mu to prý stačilo. Je sice táta, ale také normální muž. Potřebuje vedle sebe ženu, ne přepečlivělou kvočnu.

Už jsou to čtyři roky. Já jsem sama a s mým mužem jsme se rozvedli. Jeho partnerka se stala jeho právoplatnou ženou a narodila se jim dvojčata. Z doslechu vím, že jeho nová žena na to jde přesně podle jeho představ. Je skvělá máma, ale pořád fungující manželka, která vnímá jeho potřeby. Přiznám se, že jim závidím.

Svou budoucnost nevidím vůbec v růžových barvách. Moje dcera každého nového partnera skoro až šikanuje a nikdo se s ní nesnese. Takže, co jsem chtěla, to teď mám. Můžu si za to jedině já sama. Snad se z minulosti poučím a další podobnou životní chybu neudělám.

Petra, 33 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz. Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip