Každý z nás měl možnost se setkat v průběhu svého života s někým, kdo měl ve větší či menší míře problémy s alkoholem. Pro někoho je to jen zážitek získaný při romantických toulkách nočním městem, pro někoho je to děsivá noční můra z dětství a pro někoho je to bolestná zkušenost současného každodenního soužití s člověkem závislým na alkoholu.
Co bychom měli především vědět je, že závislost na alkoholu je problém blízký svým vznikem tzv. psychosomatickým onemocněním. Pro tato onemocnění je typická porucha zdraví na základě duševního trápení. Myslím, že pokud přijmete nabízené pojetí, máte šanci změnit svůj negativní postoj k lidem závislým na alkoholu a při vhodně zvolené motivaci je možná získat pro léčbu. I když cesta k ní není snadná. A to většinou ani pro závislého, ani pro blízké okolí, ve kterém se takto nemocný člověk pohybuje. Možná mi dáte za pravdu, že alkoholismus je choroba plíživého charakteru. To, co se nám na našem partnerovi či partnerce, když měli pověstnou "špičku", kdysi zdálo roztomilé, se postupem času stává tím, co pro "pylového" alergika setkání s rozkvetlou loukou. Pohled na popíjejícího, rozveseleného manžela v nás vyvolává neklid. Jeho společenské "žvatlání" již neprožíváme s hrdostí, že ten náš je okouzlující, vtipná bytost, ale spíše prožíváme pocit trapnosti a v hrůze očekáváme chvil příštích. Je jasné, že pokud se nám ho nepodaří zmanipulovat včas k odchodu, povlečeme ho domů zcela opilého. Nemluvě o pocitech, které v nás budou vyvolávat chápající, shovívavé pohledy přihlížejících. Naši psychiku postupně ruinují zpočátku občasné, nečekané opilosti partnera, které se mění v pravidelné pozdní, hlučné návraty domů, tak zvaně "na mol". Pryč jsou doby, kdy jsme s pochopením vařili česnečku a přikládali ledové obklady na hlavu drahé polovičky. S úzkostí vyhlížíme do pozdních nočních hodin z okna nebo bdící v posteli čekáme až zarachotí klíč v zámku. V důsledku špatných zkušeností si raději odříkáme víkendová večerní posezení při skleničce. S překvapením likvidujeme dopité i nedopité lahve nalezené v botníku, koši na prádlo či jiných málo myslitelných místech. A teprve po letech, když před sebou již nemáme člověka jako dříve milého a spolehlivého, vášnivého sportovce, ale nad ránem potají z lahve upíjející trosku, najednou nám bleskne hlavou, zda ony bouřlivé večírky za mlada neměly být varováním, že s tímto člověkem, respektive s jeho pitím, již tehdy nebylo něco v pořádku. Se stále se opakujícími martirii domluv, nadějí a beznadějí postupně klopýtáme ke konečnému rozhodnutí: buď se bude léčit nebo jdeme od sebe.
Budete-li proto klást požadavek směřující k léčbě, věřte, že pro člověka zasaženého alkoholismem je nejbolestnější si přiznat, že alkohol je skutečný viník všech současných problémů. Očekávejte, že jakákoliv zmínka o pití v něm bude probouzet pocit viny neboť i on si jasně uvědomuje, že pije jinak než ostatní. Proto se pravděpodobně bude bránit útokem a to nejspíš na vaši osobu. Počítejte s tím, že se pokusí vyjednávat podmínky kdy a v jakém množství se napít. Vězte, že bude porovnávat, jak kdo pije a že bude poukazovat na to, že jiní pijí víc. Návštěvu u odborníka bude s největší pravděpodobností oddalovat s tím, že k psychiatrovi či psychologovi chodí jen cvoci. Pohrozí i domnělými negativními důsledky, které návštěva specializovaného pracoviště může přinést nejen pro něj, ale i pro celou rodinu.
Chcete-li, aby vaše rozhodnutí došlo úspěchu, předem si rozmyslete, co chcete říci. Nikdy planě nevyhrožujte. Vyvarujte se výčitkám a zahanbování. Mluvte spíše o svých pocitech, o tom co prožíváte a o čem přemýšlíte. Nenechte se vlákat do role hlídače. Přistoupíte-li na kompromisy, domluvte přesná pravidla pro případ, že navrhované řešení selže. Zcela nekompromisně vymezte hranice a další postup bude-li léčbu trvale odmítat.
Pro sdělení svého rozhodnutí si zvolte vhodnou příležitost, pokuste se nejednat pod tlakem negativních emocí. Neodkládejte rozhovor o léčbě, přestože se vám zdá, že právě teď je konečně klid a nemá smysl začít hovořit o něčem nepříjemném.
Najděte si pro sebe chvilku a rekapitulujte společný život. Zamyslete se nad tím, zda si svého blízkého můžete i při těchto problémech vážit. Pokuste se vzpomenout na období, kdy s alkoholem ještě neměl problémy. Zkuste odhadnout, co jej k pití mohlo asi tak dovést nebo jakou roli alkohol v jeho životě hraje.
Pokud se domluvíte na léčbě, staňte se oporou a pokuste se vytvořit podmínky pro abstinenci. Zbytečně nenavštěvujte prostředí, ve kterém se podává alkohol, přestože budete ujišťováni, že to není problém. Domluvte se na tom, jakým způsobem budete reagovat na ty, kteří budou alkohol neodbytně nabízet.
Věřte, že "alkoholikem" se člověk nestává z potěšení i když alkohol pro potěšení může zpočátku konzumovat. Přestože se chová díky svému pití k okolí necitlivě, bývá mnohdy vnitřně osamělý, s hlubokým pocitem smutku, s množstvím pochybností o sobě samém. Určitě stojí za to mu pomoci. Ale pokud o vaši pomoc nestojí, hledejte vlastní cestu životního naplnění. Pomáhejte těm, kteří vaši pomoc přijmou a s odstupem času ocení.
autor: PhDr. Zdeňka Košatecká - klinický psycholog, psychoterapeut
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Vážená paní doktorko.... chci Vám poděkovat za tento článek, bohužel pro mě - má zpoždění cca 10 let. Na základě své osobní zkušenosti mohu potvrdit, že máte absolutní pravdu a oceňuji, že přesně víte o čem píšete. Moje bývalá žena měla sklony popíjet už v době seznámení.... a já to nevyhodnotil jako signál. Pak přišly děti.... cca 10-12 let bylo všechno v pořádku a já si naivně myslel, že jsme vyhráli. A pak se démon vrátil.... přesně si pamatuju, kde jsem našel první schovanou lahev vodky - bylo to pod jejím polštářem v manželské posteli. Když jsem jí omezil finanční příjem s naivní představou, že na ten chlast mít nebude a postupně přestane.... tak kradla peníze v práci. Absolutně odmítala přijmout, že by byl nějaký problém - pije přece každej a ona to zvládá - tak co pořád prudím ? Postupně jsem zažil naprosto zoufalé chvíle.... Nevím proč pila..... myslím, že jí to prostě chutnalo. Snažil jsem se manželství zachránit za každou cenu - nicméně s odstupem doby mě došlo, že jsem zachraňoval nezachranitelné. Ale asi jen ten, kdo to všechno zažil na vlastní kůži ví, jak hluboká moudrost se v tom článku skrývá. A kdo to nezažil.... tak netuší, jak je ta realita zoufalá.