Co vlastně víme o psychologii PC? Rozvíjí užitečné návyky nebo závislosti?

Ve své psychologické praxi mluvím denně s rodiči kluků okolo 12 - 15 let. Denně slyším otázky, jestli počítačové hry neškodí na duchu a na těle, jestli nevyvolávají závislost a podobně.

Počítač a hry

Nemalá část dnešních kluků sedí u počítačů hodiny denně. Mnoho lékařů podotýká, že až nezdravě dlouho. Co nás na tom baví? A může počítač vyvolávat či posilovat závislost?

Je pravda, že někteří u her tráví desítky hodin. Jenže - aby byl hráč úspěšný, musí pěkně makat hlavou -- během hry musí pořád znovu "startovat motor", energii koncentrace a vůle. Z tohoto hlediska je počítač opakem pasivního koukání na televizi.

Mozek zdravého mladého člověka si hraje spontánně. Kluci se prostě zapnou a jedou. Dospělí - zvláště pak rodiče, učitelé a lékaři - nemohou věřit, že by hraní her bylo k něčemu užitečné. Jednak proto, že už si zapomněli hrát, jednak proto, že s počítačem nevyrůstali, že jim to už moc nejde, že je to pro ně těžké. To dospělé mate, a tak si myslí, že hry oblbují.

Psychologický zákon: Povaha hry vždy souvisí s povahou práce

A na práci se připravujeme hrou! (Ne jenom školou, jak si někdy škola myslí). Kdybychom byli Indiáni, hráli by kluci na lov bizona. Takže: paření u PC odhaluje budoucí svět a podmínky přežití budoucího dospělého v něm.

Jestli se teenager má adaptovat na budoucnost, tj. na svůj svět - svět, ve kterém bude dospělý on (ne svět, ve kterém jsou momentálně dospělí jeho učitelé a rodiče), používání PC se nevyhne.

Počítačové hry a závislosti

Počítačové hry stimulují mozek. Pokud tedy má pařan sklon k závislosti, pak spíše bude tíhnout k psychostimulanciím. Čili uspořádáno podle stupně škodlivosti: počítače/internet -- kofein -- nikotin -- tvrdá stimulancia (pervitin, kokain).

Počítač má pozitivní účinek na řadu psychických schopností:

1.tlumí neklid (člověk u něho sedí, takže se učí klidně sedět a neběhat po místnosti),

2.tlumí netrpělivost (mladší chlapci sice u her nadskakují a vydávají zvířecí skřeky -- k tomuto potěšení ze hry se však musí propracovat kázní a ovládáním klávesnice),

3.stimuluje pozornost a koncentraci.

4.rozvíjí psychomotoriku a její koordinaci,

5.trénuje prostorovou orientaci, pravo-levou orientaci,

6.procvičuje mentální pohotovost (stlačuje reakční dobu na individuální limit),

7.učí kontrolovat chybovost

8.a zároveň umožňuje chyby napravovat

9.učí angličtinu zábavněji a rychleji než cokoli jiného. Hry rychle přitáhnou k angličtině i jedince, který by se jakživ nedonutil učit do školy -- naučíme se slovíčka, bez kterých většinu her hrát nelze, a z nekonečných komunikačních her se naučíme slušně číst. Takový základ naše škola většinou nedá.

10.Hry s agresivním obsahem (které se dospělým oškliví) slouží nikoli k posilování, nýbrž odreagování agresivity ve fantazijní, tedy neškodné formě.

11.Vysedávání doma u počítače chrání před rizikovými partami a touláním po velkoměstě, jehož nebezpečí vzrůstá.

Mohou počítačové hry učit zabíjení ve skutečném životě? Myslím, že ne. Určité riziko existuje u jedinců citově rodiči zanedbávaných či odsuzovaných, kteří se tak pro permanentní buzerování nenaučí rozeznávat přesně hranice mezi dobrem a zlem. Riziko popletení fantazie s realitou - a třeba vyřízení učitelek a spolužáků ostrou střelbou z tatínkova revolveru - se ale opravdu týká jenom pár cvoků. Spočteme-li výskyt těchto případů na počet použití počítače, je používání aut mnohonásobně riskantnější.

Počítač je vlajka této postmoderní doby: změnil povahu lidské práce, a Internetem (spolu s mobilem) také změnil povahu mezilidské komunikace. Svět se změnil v globální vesnici, kde má každý ke každému blízko a může s ním dát kdykoli řeč. Přitom ale ubývá intimní komunikace a výměny citů na úkor komunikace přes médium a povětšině racionální. Negativním jevem v soužití jsou úniky do virtuální reality a jakési oplošťování citovosti ve vztazích. Mladí muži přirostlí k počítači potom chybí v sociálním prostoru svým ženským protějškům.

Generace, která s počítači již vyrůstá, bude trochu jiný druh člověka, než byl dosavadní pozemšťan. Zcela prakticky: narodí-li se někdo dnes, má průměrnou šanci se při současném tempu prodlužování života dožít roku 2100. (A to i v oblasti prodlužování života jistě přijdou nové objevy!) Věci, které si jeho rodiče mohou leda číst ve sci-fi, budou jeho všedností. A zcela jistě v jeho světě budou věci, které si ani autoři sci-fi představit neumí.

Budoucnost lze dokonale znát jenom ve světě, ve kterém se nic nemění, takže vlastně žádnou budoucností není. Úplně nová budoucnost, zcela otevřená všem možnostem, kterými ji člověk chce naplnit, totiž začala teprve s počítači a kosmickými lety. Dnes můžeme leda hádat, kdy se malý pařan octne na výletě do kosmického prostoru (jako jeho rodiče jezdí k moři), kolik obyvatel budou mít kolonie v naší sluneční soustavě za sto let, a kdy bude objeven pohon, který by donesl kolonisty mimo ni. (A kdo se cítí nevolně v přelidněném megaměstě, může se zašít do náhradního prostoru virtuální reality.)

Autor je psycholog

foto: Pixabay.com