Babinet.cz  /  Tajemno  /  Bílá paní z Pernštejna

Bílá paní z Pernštejna

2.5.2018 - Hana F - redaktorka

Po chodbách a komnatách jihomoravského hradu Pernštejn bloudí Bílá paní, jež by mohla být několikerou prabábou Bílé paní Perchty z Rožmberka. Legenda o ní se zrodila o pár století dříve a dokonce ne jedna, ale hned tři pověsti se vyprávěly o bílém zjevení na Pernštejně. A tak zůstává záhadou, zda Bílá paní z Pernštejna je přízrakem šlechtičny, komorné či služebné.

První pověst: Statečná dcera a zoufalý otec

V 10. až 12. století česká knížata sváděla líté boje s polskými knížaty o Moravu a Slezsko. Toho času byl hrad Pernštejn k veliké nevoli Moravanů v držení Poláků, a tak Moravané jednoho dne na Pernštejn zaútočili s úmyslem dobýt jej a cizáky vyhnat.

Jejich záměr však zhatil hradní pán Žibřid (potomek legendárního zakladatele hradu uhlíře Věňavy), jenž byl s Poláky za dobře. Tak srdnatě bránil s posádkou hrad proti přesile, že se jasné vítězství Moravanů proměnilo v dlouhé obléhání. S udatnými obránci hradu rekovně bojovala i nejstarší dcera hradního pána Žibřida. Uměla nejen obratně zacházet s lukem a šípem, ale svým statečným srdcem i často povzbuzovala ostatní k boji. Obléhání hradu se tak dlouho protahovalo, až oběma protivníkům došly síly,a tak obě strany byly svolné ke smíru.

Hradní pán, jehož posádce hrozilo vyhladovění, se dohodl s posly Moravanů, že hrad vydá do jejich rukou a oni jej na oplátku nechají odejít se všemi jeho lidmi. Dohodu však neuneslo bojovné srdce jeho dcery. Vrhla se na hradby a počala nepřátelský tábor zasypávat šípy. Když Žibřid spatřil její zběsilé počínání, vyběhl rozlícen na hradby a v nezkrotném hněvu proklál její statečné srdce mečem. Darmo pak litoval svého nerozvážného činu, svou dceru už vzkřísit nemohl.

Ani slavnostní pohřeb v hradní kapli, který si vyprosil u Moravanů, nesmyl jeho hřích. Zanedlouho poté se na chodbách i v komnatách Pernštejna objevil přízrak v bílém rouše, s rozpuštěnými dlouhými kadeřemi. Od té doby se Bílá paní zjevovala jako posel dobrých zpráv, pokud však měla černé šaty, předpovídala smutné zprávy.

Druhá pověst: Bezbožná komorná a její zrcadlo

Před mnoha věky sloužila na Pernštejně komorná Eliška, vyhlášená krasavice k pohledání, jež měla sama v sobě ohromné zalíbení. Její lepou tvář lemovala kštice bujných kadeří a právě jim, věnovala nejvíce svého času. Hodiny a hodiny stávala před zrcadlem a kartáčovala je. Marnivost natolik ovládla její mysl, že zanedbávala nejen svou práci, ale i bohoslužby. O nedělích, místo aby spěchala do kostela na mši, pročesávala své kadeře a kochala se před zrcadlem svou krásou.

Kněz s nelibostí sledoval její bezbožnost. Když přetekl pohár jeho trpělivosti, rozhodl se po jedné nedělní bohoslužbě ji navštívit, aby zvěděl příčinu, pro níž zanedbává modlitby. Vypravil se tedy na hrad a zaklepal na dveře její komůrky. Slyšel, že uvnitř kdosi je, ale přesto ho nikdo nevyzval, aby vstoupil dál. Zaklepal ještě několikráte, ale pořád se nikdo neozýval. Vzal tedy opatrně za kliku a tiše otevřel. Jakmile spatřil Elišku, jak si před zrcadlem pročesává své kadeře a je natolik zaujatá sama sebou, že neslyšela jeho klepání, v duchu se pokřižoval.

„Pozdrav Pán Bůh,“ pravil a přistoupil k ní. Eliška, jež si ho vůbec nevšimla, se najednou ulekla. Než se stačila vzpamatovat, už ji kněz káral za její marnivost, pro níž zanedbává mše. „Boha bys měla prosit za odpuštění pro svou marnivost!“ káral ji pohoršeně. Se zlou se však potázal. Nevrlá Eliška, vyrušena ze své kratochvíle, ho nadutě odbyla: „Proč bych měla prosit Boha za odpuštění? Ne nadarmo mě obdaroval nesmírnou krásou, jen díky ní mohu dojít svého štěstí. Musím ponejvíce o ni pečovat a nemarnit čas sezením v kostelní lavici.“

Jakmile místo pokory uslyšel kněz taková hříšná slova, zapřísahal ji křížem, že nikdy nedojde věčného klidu, jelikož ji Bůh pro její marnivost zatratí. Eliška se však jeho varování pohrdavě vysmála a otočila se zpět k zrcadlu a dál si pročesávala své kadeře, jako by tam kněz ani nebyl. Pohrdání bohem posla božího natolik rozhněvalo, že ji na místě proklel. V tom okamžení se marnivá komorná propadla do země.

A jak kněz pravil, tak se také stalo. Marnivá Eliška nedošla po smrti věčného klidu a bloudí po chodbách hradu Pernštejn jako Bílá paní.

Dodnes připomíná pověst o marnivé Elišce komůrka, v níž se nachází nejen obraz s rozhněvaným knězem a dlouhovlasou krasavicí, jež si kartáčuje své kadeře, ale taktéž zrcadlo opředené pověrou: Kdo do něj pohlédne, do roka ztratí všechnu krásu. A jelikož ono zrcadlo zkresluje, mohlo by i leckterého návštěvníka hradu vyděsit, že pověra je pravdivá.

Třetí pověst: Hříšná služebná

Třetí pověst vypráví o služebné Adlétě pocházející z Pernštejna, jež vstoupila na hradě Veveří do služby. Pověst sice tají, zda se na hradě se Adléta zamilovala, nebo podlehla hříšnému chtíči, ale jisto jistě tvrdí, že přišla do požehnaného stavu. Pro neprovdanou ženu bylo však očekávání v té době velikou hanbou a žila v opovržení nejen ona ale i její dítě, jemuž lidé neřekli jinak než parchant. Proto se Adléta snažila své dmoucí se břicho skrývat. V zoufalství, že její hanba bude brzy prozrazena, se jednoho dne křivě zapřísahala: „Pane bože, jestliže já jsem břichatá, bodejť bych se hned propadla.“ Sotva dořekla poslední slovo, v tom okamžení se zem pod ní rozevřela a Adléta byla ta tam. Za takový hřích její duše nedošla po smrti věčného klidu a bloudí v bílé říze po chodbách i komnatách hradu. Nikoliv však na Veveří, kde se odehrál její chmurný příběh, ale na Pernštejně, anžto si coby Bílá paní si umínila, že bude poslem dobrých i zlých zpráv na rodném hradě.

 

 

Vaše názory

Další články tajemna

  • Pověst o Bílé paní z Kumburka

    Za starých časů se na jičínském zámku usadil urozený pán se svými dcerami, starší Meluzínou a mladší Kateřinou. S Meluzínou bylo...

  • Co pro nás znamená den, ve kterém jsme se narodili...co o nás vypovídá?

    Co o vás prozrazuje datum narození? Zjistěte, jaké jsou vaše silné a slabé stránky! Den narození 1 – NEZÁVISLOST Silná individualita,...

  • Co vidí lvi?

    Když vidí přízrak člověk, může o tom povyprávět. Když vidí „cosi“ zvíře, nikdy se nedozvíme, co to bylo. Štěká váš pes bezdůvodně na „cosi“...

  • Vyšehrad plný strašidel

    Byli jste už na v Praze na Vyšehradě? Možná ještě tak se školou a ve dne. A tak asi ani netušíte, jak strašidelné může být tohle místo v noci....

Náš tip